Město má podobně jako člověk svou personu, tvář, kterou ukazuje světu, ale i tu, kterou od něj odvrací. Na odvrácené straně se pak mohou skrývat komplexy a traumata. Integrace obou těchto stránek do jediného městského celku může fungovat podobně jako vnitřní obnova lidské psyché z nevědomí.
Když mě před lety budoucí spoluautoři knihy Město naruby (2020; viz recenze na straně 3) začali brát na své pravidelné výpravy do vágních terénů a rozplývali se nad krásou, kterou v nich nacházeli, měla jsem pocit, že co nevidět propadnu panice. Mé tělo vysílalo jasné signály, že ohrožení je blízko a je čas mobilizovat se k boji či útěku. Nejprve jsem se snažila s oněmi místy vypořádat jejich fotografováním a následným rozborem toho, čím mě znepokojují. Nicméně než stačila z těchto psychoterapeutických fotografií vzniknout sbírka, cosi se ve mně přerodilo. Najednou jsem byla schopná vnímat svérázné kouzlo a atmosféru oblastí, které mě dříve odpuzovaly. Jejich schopnost člověka dekontextualizovat a přenést do úplně jiného světa s jinými zákonitostmi. Tato „místa mezi místy“ mi otevřela nové vnímání estetiky, nový pohled na svět kolem.
Slepá skvrna urbanismu
Myslím, že v prvotním úzkostném prožívání vágních terénů nejsem sama. Většina lidí kolem nich léta chodí oklikou a naučila se tyto syrové prostory nevidět a vytěsňovat – projít kolem nich bez povšimnutí cestou domů (přičemž ženy obvykle zrychlí krok). Vágní terén tradičně obývají jen zvědavé děti, teenageři unikající dozoru společnosti a ti, jež sama společnost marginalizuje a vytlačuje na okraj. Za socialismu se ve zchátralých městech začaly vágní terény prolamovat z okraje do center (ať už dvorů, ulic nebo celé zástavby) natolik, že obyvatele spíše děsily. Vnímali je spíš jako projev neschopnosti tehdejšího režimu udržet veřejný prostor v pořádku než jako něco pozoruhodného.
Slepá skvrna urbanismu, odvrácená strana města, periferie, město naruby – všechny tyto termíny, které jsme při společném bádání začali užívat k vylíčení povahy vágního terénu stojícího v opozici vůči centrálnímu řádu, poukazují na to, čemu my jungovští psychologové říkáme stín. A zde docházíme k paralele města a lidské bytosti, respektive její psyché.
„Města nejsou neživotná. Lidé mají osobnost, svou identitu. Města, jakožto kongregace lidí, ji však mají též,“ říká v knize Psychology and the City (Psychologie a město, 2017) psycholog Charles Landry. Podobnou tezi, že město je organismus, jenž má svou duši a svou individualitu, odlišnou od jiných měst, nalezneme i v knize Thomase Singera Psyche & the City (Psyché a město, 2010). Město netvoří jen centrum, tedy jeho „persona“ se sídly moci a kulturními památkami, které známe z pohlednic, a všechny ty krásné čtvrti kolem, ale i to, co vidět nechceme (či nemáme) – jeho stíny, komplexy a dokonce traumata. A podobně jako u člověka, i město v některých chvílích svého rozvoje potřebuje tyto nepříjemné obsahy vytěsnit ze svého vědomí a z obrazu sebe sama do svého nevědomí. I tak ale nadále ovlivňují život a chování obyvatel města, kteří ono kulturní nevědomí sdílejí.
Nevědomí města
V druhé polovině 20. století byla historie středoevropských měst plná takových traumat, stínů a komplexů: zmiňme alespoň ničení měst za druhé světové války, arizaci, vyhnání německé menšiny, znárodnění a o čtyři dekády později privatizaci, ekonomickou transformaci, vstup do globální ekonomiky – a v neposlední řadě také modernistický urbanismus preferující velkorysé budování sídlišť na zelené louce, v důsledku čehož okolo vznikla rozsáhlá území nikoho. Postupně se tak vytvořily myriády opuštěných a zplaněných míst, traumat vepsaných do městské krajiny.
Existují v zásadě tři kontrastní možnosti, jak naložit s vágními terény, a tedy s oním nevědomím města, které se v uplynulém století nahromadilo. První je nechat je volně růst. To však může dopadnout jako v některých místech na Mostecku, kde po vyhnání německých obyvatel, dekádách těžby a stavební uzávěry vágní terén prorazil přímo na náměstí a kraj pohltilo nevědomí. Druhou možností je pokusit se vágní terén eliminovat – očistit město od jeho nevědomí až do nejskrytějších koutů. Vše zastavět, vydláždit a osázet zelení. Tím však vytvoříme nudné místo, v němž není prostor pro další rozvoj ani pro pocit svobody. Takové město by se podobalo člověku, jenž se svého nevědomí bojí a úzkostlivě si zakládá na své racionalitě. Ne-řád vyhnaný z okraje se však brzy začne vracet oknem a objevovat přímo v centru: na hlavním nádraží, v mezilidských vztazích, v nás samých.
Osobně se přikláním k možnosti třetí: částečné integraci vágních terénů do vědomí města. Z psychologického hlediska má tato možnost potenciál nejen zahojit stará kulturní traumata, ale také přispět k celistvosti města a kvalitě života v něm. Z problému se tak stává zdroj nového rozvoje, který tkví v integraci nevědomých obsahů do vědomé identity města a dává nám možnost dát okrajovým oblastem nový, hlubší význam, a stát se tak vůči městu citlivější. Vágní terén nás tím vyzývá k dialogu, k tomu, abychom odkryli roztříštěné paměťové (historické) obsahy a dali místu nový smysl, namísto jeho přepsání a zabetonování pod základy unifikovaného urbanistického celku. Příkladem takové praxe je transformace rozsáhlých vágních terénů v Berlíně, vzniklých po stržení Berlínské zdi, v novou osu propojující metropoli.
Integrace stínů
Ve chvíli, kdy se podaří integrovat nevědomé prostory do vědomí města citlivým způsobem, stane se identita města celistvější a dosáhne vnitřní integrity. To neznamená, že taková koncepce nemůže obsahovat utilitární funkce, třeba výstavbu nových bytů či kanceláří, které město potřebuje; nejde ovšem o primární cíl. Tento přístup se podařilo uskutečnit právě při revitalizaci berlínské osy, kdy došlo k dialogu mezi správou města, developery, nevládními organizacemi i občany, který vyústil v propojení developerského záměru s novým veřejným prostorem.
Vnitřní obnova lidské psyché z nevědomí nutně obnáší integraci („zvědomění“) stínů, komplexů a nezhojených traumat a my psychologové věříme, že tato snaha o vnitřní celost může vyústit v kvalitnější život. Podobně integrace vágních terénů do přediva města z nás může udělat celistvější a vyrovnanější (městskou) společnost, která – jak píše v Městě naruby krajinářský architekt Štěpán Špoula v souvislosti s proměnou vágních terénů kolem Berlínské zdi v novou osu Berlína – „umí svůj příběh vyprávět srozumitelným jazykem. Mluví k vám prostřednictvím sebe samé, přitom nepředstírá něco, čím již není, nemaskuje se tradicí a postupně vám (coby cizinci) umožní lépe porozumět, oč jí běží.“
Než aby se město neustále hnalo za utilitárním využitím každé prázdné plochy, kterou získají developeři nabízející co největší počet bytů výměnou za co největší zisk, měli by se obyvatelé pustit do odkrývání skrytých kvalit svého okolí a hledání jejich nového kontextu a významu. Prosperity totiž město nedocílí neustálým hektickým růstem, který se stejně jednou zastaví, ale větším uvědoměním si sebe samého.
Autorka je psycholožka.