Šestnáctého června před padesáti lety přišlo na trh album Davida Bowieho Ziggy Stardust and the Spiders from Mars. Z hlediska dobové komerční úspěšnosti se vyšplhalo nejvýše na pátou příčku prodeje elpíček ve Velké Británii a na 21. příčku v USA. V dalších zemích se dostalo do druhé desítky pouze v Austrálii, v Norsku a na Novém Zélandu. Na onu pátou příčku se ale vyšplhalo až po půl roce a v žebříčku sta nejprodávanějších desek pobývalo 168 týdnů. Nebyla to kometa; prodávalo se průběžně pořád, takže statistiky evidovaly 7 500 000 prodaných kusů už před Bowieho smrtí, která zájem o jeho tvorbu opět enormně rozhýbala. Nynější kulaté výročí zájem vnuků a pravnuček těch, kdož si pořizovali původní elpíčka, nejspíš opět rozjitří. I populární kultura se prostě umí pohybovat v dlouhých horizontech a vytvářet díla, jež jsou trvalým centrem zájmu a zdrojem požitků na celý život.
O to bizarněji z této perspektivy vyznívají tanečky, které se odehrávají kolem jednoho momentálního hitu na českém knižním trhu. „Fanoušci se dočkali. Bílá Voda Kateřiny Tučkové vyjde letos na jaře,“ hlásal nakladatelský newsletter už v lednu. „Zkraťte si čekání a přečtěte si ukázku z dlouho očekávané knihy,“ pokračoval v únoru. Představa, že tisíce natěšených čtenářů zírají do blba a nevědí, jak zabít pomalu plynoucí čas, je vypůjčená z dávné nádražní čekárny, ale našlehá se z ní supersoučasný mediální hype, v němž čtenář je připodobněn k alkoholikovi, který už opravdu potřebuje přiložit láhev k ústům. Deset let musel trpět čekáním. A pak vše ještě umocní zápletka s defektními výtisky, která oddálí cestu knihy na pulty; slast je v okamžiku, kdy vyvrcholení je náhle až příliš blízké, nečekaně prodloužena. Freud by se usmíval a Mirek Černý by se znovu ptal: „Je to všechno jenom náhoda?“
A pak už kometa letí mediálním nebem. Motiv deseti let enormní práce, záplavy materiálu a tří verzí, z nichž dvě byly sebekriticky odvrženy a teprve třetí je tak kvalitní, že může putovat ke čtenářům („Jenom to nejlepší je pro naše zákazníky dost dobré!“ stojí na odtrhávací fólii mé oblíbené rybí pomazánky), se line sérií rozhovorů s autorkou. A motiv deseti let čtenářského čekání (s otázkou, zda to čekání stálo za to) samplují a remixují recenze. V době, kdy čeští soudobí úspěšní mainstreamoví autoři sepisují své knihy v tempu kvapíku, vychyluje břímě deseti let práce recenzenty z rovnováhy a přivádí je do stavu vytržení, do něhož se ve středověku dařilo dostat některým mystikům. Jonáš Zbořil věští příchod nového žánru („román umlčených“) a prorokuje, že letos už lepší kniha nevyjde a „na Tučkovou v dubnu 2023 skoro jistě čeká Kniha roku“. Zdeňka Svobodu okouzlí obdržený „přednostní výtisk“ tak silně, až podlehne pocitu, že dostal jedinou knihu na světě, jejíž tvůrce má nějaký vztah k postavám: „zná pravidla, má extrémní cit pro řád, je pečlivá. Na to nemusím znát její tvorbu (ač ji znám), abych to uměl posoudit. Ona musela zažít to nejtěžší, co podobnou práci doprovází. Musela se sžít s postavami, co hůř, musela se do nich vžít.“ Jana Zieglera zážitky z četby natolik rozpoltí, že na začátku recenze vehementně bojuje za fikční status románu („Toto dílo je románem, nikoliv odbornou historickou prací (…) autorka má právo na svoje vize“), aby po pár odstavcích román naopak viděl jako dokument: „To jsou jasné důkazy zločinnosti a nelidskosti komunistického režimu.“ Vytržení vrhá kritiky zpět do časů, kdy vídali anděly a jiné éterické bytosti v koutech, kde dospělý nevidí nic: „Čím dále čtenář románem postupuje, tím jasnější je, jak výjimečný má autorka styl,“ hlásí Radim Kopáč. Styl je rysem samotného textu, a nikoli až čtenářské rezonance. Proto snad můžeme diskutovat, zda nový román Kateřiny Tučkové má atmosféru či působivost. Ale rozumíme-li stylem princip svébytného uspořádání jazykových a tematických prostředků, musel by někdo takovou svébytnost spatřit a prstem ukázat. Protože to nelze, nelze než bazírovat na faktu, že daný román styl nemá. Zda má Radim Kopáč pravdu s proroctvím, že jestliže se na knihu deset let čekalo, bude se o ní „minimálně stejně dlouho mluvit“, naopak půjde posoudit až v roce 2032.
Úspěchu Ziggyho Stardusta nesporně pomohlo Bowieho vystoupení v televizním pořadu Top of the Pops s písní Starman. Podivnost jeho vizáže, oblečení i projevu musela zneklidnit většinu britských domácností. Útok na jistoty a ztráta pocitu, že rozumím tomu, co se děje, začaly. Otázka identity a problematické hranice mezi tím, co je ještě stejné a co už je jiné, přestala být libůstkou pro pár akademiků.
V červnu 1973 Ziggy oznámil, že právě končící koncert v londýnském Hammersmith Odeon byl jeho posledním vystoupením. Bowie se svého přepáleného, přehnaně exaltovaného alter ega dokázal zbavit. Prý se stával příliš Ziggym a ztrácel sám sebe. U citovaných kritiků vizuální exposé, jako byl Bowieho Starman v televizi, chybí, není tudíž patrné, zda jejich vytržení je také uměleckým projektem a zda dají také najevo, že projekt končí a oni už jsou zas sami sebou. Oproti tomu je odpověď na otázku, zda bude i Bílá Voda zřídlem dlouhotrvajících požitků, mnohem patrnější.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.