Ernst Bloch byl teoretikem naděje, což neznamená, že jeho myšlení bylo zcela odpoutáno od reality. Nepřehlížel ani roli zklamaných nadějí, které sice historicky neuspěly, ale přesto mohou obsahovat revoluční potenciál, jenž může být prvním krokem na cestě k novým „konkrétním utopiím“.
Žijeme ve věku po ztroskotání utopií. To je situace, kterou analyzuje Enzo Traverso ve své knize o levicové melancholii. Podle Traversa stojí za to se k radikálním nadějím minulosti vracet. V době, kdy se mísí všudypřítomnost kapitalistického realismu s dystopickými obzory klimatické katastrofy, tak možná nastal čas znovu otevřít texty Ernsta Blocha (1885–1977), myslitele, který celé své dílo spojil s tématem naděje. Bloch patřil ke generaci radikálních německých intelektuálů první poloviny 20. století. Jeho zájem sahá od ontologie přes politickou publicistiku až po zkoumání populární kultury. Nejzásadnější je však monumentální třídílný spis Das Prinzip Hoffnung (Princip naděje, 1954), který z Blocha dělá asi největšího teoretika naděje v dějinách filosofie. Ačkoli je Bloch až tvrdohlavý obhájce naděje a z jeho díla prýští utopické nadšení, nezapomíná ani na naděje falešné či zklamané. Právě tyto momenty jeho myšlení mohou být pojítkem se současnou situací.
Teplý proud marxismu
„A tak krůček po krůčku, kamkoli se podíváme, všechno ve světě se stává verzí jakési původní figury, manifestací onoho prvotního pohybu směrem k budoucnosti a ke konečné identitě proměněného světa, kterou je utopie,“ píše o Blochově díle marxistický kulturní teoretik Frederik Jameson, který ho uvádí jako příklad myslitele jednoho velkého tématu. Bloch se skutečně často projevuje jako jakýsi encyklopedista naděje, zkoumá ji na historickém materiálu radikálních křesťanských heretiků nebo utopistů 19. století, ale interpretuje také otevřenost budoucnosti, kterou vykazuje (nebo naopak postrádá) architektura, technika či detektivní román.
Princip naděje se však projevoval i v Blochově politickém myšlení a v jeho představě o adekvátní revoluční praxi. Na rozdíl od marxistického pozitivismu, který do velké míry panoval v meziválečném sociálnědemokratickém i komunistickém hnutí, zdůrazňoval důležitost subjektivního pólu politiky spojeného s touhou po změně. Vedle studeného, analytického proudu marxismu bylo podle Blocha třeba posílit i teplý proud, který se napájí z dlouhé tradice předmoderních revolučních hnutí a povstání.
Nejkontroverznější aspekt Blochovy filosofie ovšem spočívá v tom, že z naděje dělá ontologický princip – je součástí samotné reality. Nejde tak o pouhou subjektivní záležitost, ale o neustále přítomnou možnost proměny skutečnosti.
Utopie jako totalita?
Jednou ze základních politických výtek vůči utopickému myšlení, které se zvlášť rozšířily v sedmdesátých letech, bylo spojení levicového utopismu s totalitarismem. Přispěli k tomu někteří radikální osmašedesátníci, kteří otočili doprava a měli potřebu zpovídat se z maoistických hříchů svého mládí, ale i řada dalších s odlišnou životní zkušeností a politickou orientací. Někteří tak hájili uměřené ctnosti liberalismu, někteří, jako například Hans Jonas – autor spisu Principu odpovědnosti (1979, česky 1997), v němž se přímo vyrovnává s Blochovým Principem naděje –, viděli problém už v šířeji pojaté moderní víře v pokrok, která se neomezovala jen na marxismus a levicovou politiku. Pro všechny ale utopismus znamenal nebezpečný idealismus, který neodpovídá pestrosti a rozporům světa a uskutečňování svých snů může obrátit v násilí a poručnictví. Podle Poppera je utopismus „amok evoluční metafyziky, hysterická filosofie dějin, nedočkavá touha obětovat přítomnost pro lesk budoucnosti“.
Bloch se pochopitelně jeví jako jeden z prvních podezřelých, a to i kvůli svému angažmá na podporu Stalina během působení v Německé demokratické republice v padesátých letech. Těžko můžeme vyretušovat budoucnostní orientaci Blochových textů a sklony k revolučnímu romantismu, které jsou přítomny především v jeho raném díle. Zároveň je však třeba připomenout, že Blochovo myšlení je mnohem diferencovanější.
Bloch totiž nikdy nepřitakal moderní ideologii pokroku a falešnému optimismu. „Banální a automatickou“ víru v pokrok označuje jako „reprízu kontemplativního kvietismu“, který upozaďuje potřebu lidského jednání v dějinách. „Je reprízou, protože i budoucnost převléká za minulost, protože ji nahlíží jako již rozhodnutou, a proto uzavřenou,“ píše ve svém stěžejním díle. Bloch navíc rozlišuje utopie řádu a utopie svobody, přičemž se hlásí k těm druhým a následuje tak Marxe, který odmítal načrtávat rysy dokonalé společnosti. A nakonec je tu Blochův termín „konkrétní utopie“, jímž se vymezuje vůči pouhému snění. Podobně jako studený a teplý proud marxismu musí existovat v komplementární jednotě, i utopie musí souznít s dějinnou a společenskou situací, aby mohla být něčím více než jen subjektivní fantazií.
V tomto ohledu tak není u Blocha hlavním problémem domnělé násilí utopie na realitě, ale spíše aparát, který má mezi subjektivní utopií a objektivními podmínkami stát ve funkci prostředníka. Pro Blocha je to blíže nespecifikovaná marxistická analýza. Nakonec se pak můžeme ptát, jestli Bloch není spíš příliš naivní racionalista než romantický utopista, když nechává roli soudce nad nadějemi dialektické verzi osvícenského rozumu.
Mohou být naděje zklamány?
V druhé polovině padesátých let začal Bloch jako myslitel narážet na úzké meze stalinského režimu do té míry, že mu bylo nakonec odebráno povolení učit, a v roce 1961 se nevrátil z přednášky v západním Německu. Hned další rok přednesl příspěvek nazvaný Mohou být naděje zklamány?, který měl lehko rozpoznatelné autobiografické rysy. Za filosofickými úvahami je cítit i účtování se svými vlastními nadějemi. Naděje se podle Blocha nikdy nemá podřídit fakticitě daného stavu, a to ani tam, kde se tento stav zaštiťuje obsahem minulých nadějí na lepší svět. Fakticita nadějí má být nejsilněji souzena tam, kde „maskovaně ohýbá cílový obsah, aby ho o to zločinněji zrazovala“.
Bloch tedy přichází s dalším měřítkem: s obsahem naděje. Naději je třeba hodnotit nejen na základě jejího vztahu k objektivní skutečnosti, skrze onu konkretizaci utopie, ale také prostřednictvím etického aspektu toho, v co doufáme. Tento aspekt Bloch v přednášce shrnuje pod sousloví reálný humanismus, které rozvíjí pomocí Marxova citátu o zvrácení všech vztahů, „v nichž je člověk poníženou, ujařmenou, opuštěnou, opovrženou bytostí“. Naděje, která těmto kritériím neodpovídá, pak nejen může, ale i má být zklamána.
Nakonec však Bloch upozorňuje, že každá naděje – i dobře informovaná a obsahově obhajitelná – může nakonec zklamat. Zklamání nelze nikdy dopředu vyloučit, protože naděje nesází pouze na dané, ale i na to, co být sice může, ale nemusí. Informovaná naděje ví o možnosti svého zklamání, a dokonce i o nemožnosti svého dokonalého naplnění. Vědomí vlastní nedokonalosti ji činí otevřenou novým možnostem samotného procesu dějin. Tato reflektovaná nedokonalost odlišuje informovanou naději od „pouhé subjektivní důvěry nebo objektivní abstrakce“.
Přesto se Bloch nechce ani zklamaných nadějí zcela vzdát. Naděje, která naopak obsahovému měřítku reálného humanismu odpovídá, podle něj i po svém zklamání disponuje „výbušnou silou“ namířenou proti nelidskému stavu věcí. Jakýmsi přízračným způsobem tak ve světě působí i poté, co jí dějiny upřely možnost naplnění. „Zklamaná naděje ztrýzněně bloudí kolem jako duch, který ztratil cestu na hřbitov, a věší se na vyvrácené představy,“ stojí v Principu naděje.
Kontratopie současnosti
Takový popis dobře odpovídá tomu, jak líčí situaci levice Traverso. Staré naděje jsou již vyvráceny, ale protože se nové nezrodily, nelze vystoupit z jejich stínu. Je třeba projít potivým procesem truchlení, který se odpoutá od vyvrácených obrazů, jež mají zůstat pohřbené, ale zároveň uchopí zdroje výbušné síly, jež v nich zůstala. Ačkoli se může zdát, že Blochova filosofie hledí hlavně do budoucnosti, velká část jeho díla spočívá právě v této práci s minulostí. Probírá se tradicemi, které by chtěla reflektovat především marxistická moderní filosofie, a neúnavně v nich hledá momenty, v nichž je skryta možnost znovu otevírat budoucnost.
Blochovou ambicí bylo stvořit jakousi metodologii naděje, kvalitativně překročit nepoučené náboženské utopie a denní snění a najít způsob, jak naději vztahovat k možnostem obsaženým v realitě. Přes nesporný intelektuální přínos jeho snah se z dnešního pohledu jeví tato ambice jako výsledek poněkud přebujelých nadějí vložených v moderní pojetí rozumu. Vágní a dobově podmíněné je nakonec i obsahové kritérium „reálného humanismu“. Spíše než aparát rozlišující naděje falešné a podložené nám tudíž Bloch odkazuje rozšíření tradice radikálního doufání a dalšího svědectví o důležitosti naděje pro emancipační politiku.
Zdá se, že právě ve zdánlivě bezvýchodné době začínají v prostředí radikální politiky získávat konkrétní utopie znovu jistou popularitu. Jsou důsledněji očištěné od revolučního romantismu a odpojené od masivnějších vizí vyhlížejících utopické smíření na konci dějin. Jako by si byly vědomy vlastní křehkosti, takže fungují spíše jako jakési kontratopie – vize, které podporují kolektivní imaginaci potřebnou pro udržování míst odporu a otevírání průduchů pro alternativní výhledy.
Autor je redaktorem připravovaného výboru českých textů Ernsta Blocha.