Ze sedmisetstránkové knihy Hlad, globální reportáže Martína Caparróse (viz rozhovor na s. 20–21), jsme vybrali ukázku z kapitoly o Nigeru, jedné z nejchudších zemí světa. Jak ale autor ukazuje, země by nemusela být tak chudá a hladová, kdyby jí Francie, někdejší koloniální mocnost, spravedlivě platila za vytěžený uran.
Na počátku byl lov otroků a obchod s nimi. V černé Africe, kde už tak byly miliony lidí vlastnictvím místních magnátů, unesli evropští a arabští obchodníci s lidmi, často za pomoci afrických králů, podstatnou část obyvatel, aby je prodali do Ameriky – někteří historici mluví až o polovině. Evropská invaze z konce 19. století pak rozložila to, co z afrických ekonomik zbývalo. Jejich lokální hospodářství byla zničena, obchod zůstal v troskách, jejich půdy se zmocnili okupanti a potravinářské plodiny byly vytlačeny komoditami, které si žádaly metropole.
S příchodem nezávislosti si Evropané odvezli všechno, co mohli. Situace většiny zemí byla velmi svízelná: slabá infrastruktura, málo technického personálu, nedostatek akumulovaného kapitálu, který by se do toho všeho dal investovat – a pak samozřejmě sociální a politické konflikty. Všechno ale nabralo ještě horší kurs v osmdesátých letech, kdy se začal prosazovat tzv. washingtonský konsenzus a Světová banka spolu s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) „přesvědčily“ – prostřednictvím výhrůžek ohledně zahraničních dluhů – většinu afrických vlád, aby v nejrůznějších ohledech omezily státní zásahy. Týkalo se to i zemědělství, které bylo na velké části kontinentu pořád ještě hlavní ekonomickou aktivitou a živilo naprostou většinu jeho obyvatel.
„Trh už se o zlepšení jejich podmínek postará,“ opakovali zmocněnci Světové banky a MMF. Mezitím stát musel přestat rolníkům poskytovat dotace, garantovat minimální odkup produktů a regulovat jejich ceny – to vše za účelem „integrace do globálního systému volného obchodu“.
V mnoha zemích přijali vládci tuto politiku bez velkého odporu: rolníci neměli dost sil na to, aby mohli jejich rozhodování nějak ovlivnit. Zemědělství ostatně mělo představovat archaickou činnost, kterou se nevyplatí subvencovat – byla to, jak opakovali západní experti, příčina chudoby tolika Afričanů.
Později samotná Světová banka uznala, že zemědělské dotace jsou pro snižování hladu čtyřikrát účinnější než jakékoli jiné subvence. Jenže mezi roky 1980 a 2010 v rámci mezinárodní pomoci Africe klesl podíl věnovaný zemědělství ze sedmnácti procent na tři. Spojené státy a Evropa mezitím podporovaly své farmáře třemi sty miliardami dolarů ročně.
MMF tlačil na to, aby místní rodinná hospodářství přestala pěstovat plodiny pro místní spotřebu a uvolněnou půdu věnovala produktům pro globální trh – kávě, čaji, bavlně, sóje, arašídům. Devizami získanými z jejich exportu pak země mohly splácet své státní dluhy – anebo platit obsluhu těchto dluhů. Zůstávaly tak v zajetí mezinárodních trhů, ovládaných nejmocnějšími zeměmi a korporacemi.
Dva ze tří Afričanů
Otevření trhů tehdy v mnoha zemích vedlo k tomu, že importované potraviny, které byly díky subvencím v zemích svého původu levnější, vytlačily ty lokální. Byla to jedna z největších násilností světového trhu: bez odbytiště pro své produkty přišly miliony rolníků v nejchudších zemích i o kalhoty, které nikdy neměli. A jejich země zanechaly vší naděje na výrobu vlastních potravin, a tedy i na nezávislost na mezinárodních cenách, rozmarech a nátlacích „trhu“.
Většina těchto importovaných potravin zůstává ve velkých městech, zejména v těch pobřežních; jsou k mání za tak nízké ceny, že jim lokální produkty nemohou konkurovat. Z padesátky nejchudších zemí světa jich 46 víc jídla dováží – a to z nejbohatších států –, než vyváží. Během více než století byla Afrika čistým vývozcem potravin; od roku 1990 začala více potravin dovážet.
Reaganův ministr zemědělství John Block v té době říkal, že „myšlenka, že by se rozvojové země měly živit samy, je anachronismus minulé éry. Spíš by si měly zajistit potravinovou bezpečnost tím, že se spolehnou na zemědělské produkty ze Spojených států, které jsou ve většině případů dostupné za nižší cenu.“
Bylo to jasné: Spojené státy a Evropa produkují jídlo lépe a levněji, takže Afričané – a další chudí – měli zemědělství nechat a místo toho si najít jinou práci, aby si za své příjmy mohli koupit importované potraviny. Méně jasné už bylo, kde tedy mají pracovat. Občas někde vyrostly jednoduché průmyslové provozy a montovny, které využívaly levnou pracovní sílu, ale většinou nevzniklo nic. Okraje velkých měst tak začali zaplňovat lidé bez zaměstnání – a na venkově byli dál venkované, ale už bez půdy nebo bez prostředků k jejímu obdělávání.
Dva ze tří Afričanů jsou stále zemědělci. Ti, kteří doteď žijí v tzv. přirozené ekonomice, jedí to, co vypěstují – což nikdy není dost, protože jejich země, nástroje a zdroje produkují málo; a proto jim také nezůstává žádný přebytek, který by mohli investovat do zvýšení svých agrárních kapacit.
V roce 1970 napočítala Organizace pro výživu a zemědělství v celé Africe devadesát milionů lidí trpících podvýživou. V roce 2019 to bylo přes 250 milionů.
Černé sáčky
„To nejde, nemůže se to stát.“
Dnes je v nemocnici plné matek také otec, muž – a pláče. Je to starší pán, je mu přes padesát – v zemi, kde se naděje dožití pohybuje okolo padesátky. Už zažil smrt svých dětí, bylo jich několik, a teď je Ashiru, jeho předposlední, hospitalizován kvůli podvýživě. Ashirovi jsou tři roky; jeho tři starší bratři umřeli zhruba v témže věku.
Otec pláče. Jmenuje se Iusuf a houževnatě se snaží zachovat si důstojnost. Při pláči se nehrbí, neschovává si tvář do dlaní, neutírá si oči rukou; pláče se vztyčenou hlavou, slzy mu stékají po rozpraskaných tvářích. Iusuf mi říká, že jeho první žena nemohla otěhotnět; té druhé se to daří, ale rodí děti, které nevydrží. Anebo za to možná může on. To neřekne, ale tuším, že si to myslí – a neodvažuji se ho ptát.
„Myslel jsem, že ho pošlu do školy, ať studuje, ať sežene dobrou práci, ať naplní můj sen. Ze mě už nic nebude, ale z něj by mohlo.“
Iusufova bílá košile nese stopy dní, které už tu strávil, nohy má zbrázděné desetiletími a pomalu, tiše mu tečou slzy.
„To nejde, nemůže se to stát.“
Iusuf pláče pro svého syna, ale oplakává i sebe: co si počnu, ptá se, co si počnu, až budu starý, co si počnu tak osamocený.
Budoucnost, obecná hrozba.
Černé sáčky, které poletují po polích. Sáčky z černého plastu, které poletují po polích. Černé plastové sáčky z trhu, které se třepotají v každém koutě Nigeru, uprchlíci modernity, odpad modernity, která sem přichází jen v podobě odpadu.
Budoucnost obecně.
Komu patří uran?
Niger má milion kilometrů čtverečních, ale jen čtyřicet tisíc tvoří orná půda. Na celém zbytku území žijí nomádští pastevci, kteří se starají o zhruba dvacet milionů kusů dobytka: kozy, ovce, osly, velbloudy, zebu. Ceny veterinárních potřeb pro tato zvířata – antiparazitika, vakcíny, vitamíny – vyrostly několikanásobně od doby, kdy Mezinárodní měnový fond přiměl vládu zavřít Národní veterinární úřad a otevřít trh nadnárodním společnostem. Čím dál víc pastevců tak přicházelo o svá stáda a nezbývalo jim než se uchýlit do předměstských čtvrtí Niamey, případně do velkých měst za hranicemi – do Abidžanu nebo Cotonou. MMF zároveň donutil nigerskou vládu, aby zavřela své zásobárny obilí – nějakých čtyřicet tisíc tun, hlavně proso –, které přicházely ke slovu, pokud častá sucha nebo nálety sarančat nebo každoroční období soudure přinesly do lidských sídel hlad. Fond měl za to, že takové intervence narušují trh; a vládě, zatížené svým zahraničním dluhem, nezbylo než na to přistoupit.
Niger je jedním z největších světových těžařů uranu. Jeho zásoby uprostřed pouště jsou obrovské a uran patří mezi nejvyhledávanější nerosty. Jenže země z toho příliš užitku nemá. Monopol na těžbu si od začátku držela francouzská státní společnost Areva a poplatek, který za to Nigeru odváděla, byl mizivý. Tak to bylo do roku 2007, kdy byla objevena nová naleziště u Azeliku a prezident Mamadou Tandja rozehrál hru: těžby se měla ujmout čínsko-nigerská společnost. Areva protestovala, ale nebylo jí to nic platné. O dva roky později se objevilo další naleziště, Imarouren, a o tamní uran stála Francie. Ta je „nejnukleárnější“ zemí na světě: tři čtvrtiny francouzské elektřiny pocházejí z jaderných elektráren živených tímto minerálem, který země neprodukuje; skoro polovinu ho dováží z Nigeru.
V únoru roku 2010 prezident Tandja zahájil s Číňany vyjednávání o těžbě v novém nalezišti. O několik dní později ho odstavil od moci puč, v jehož čele stál plukovník Djibo. Hned po svém nástupu plukovník zarazil vyjednávání s Čínou a znovu stvrdil „vděčnost a věrnost“ své země Francii a Arevě. Ve volbách následujícího roku se dostal k moci Mahamadou Issoufou, důlní inženýr, který pracoval pro Arevu – a který je dnes, v roce 2020, stále u moci [v roce 2021 jej vystřídal Mohamed Bazoum – pozn. red.].
Začátkem tohoto století Světová banka připravila plán na realizaci závlahového systému, který by umožnil zemědělské využití více než čtyř set tisíc kilometrů čtverečních – obdělávaná plocha by se znásobila desetkrát, všichni obyvatelé země by měli zajištěnou potravu. Jenže druhý největší světový producent uranu – jak popisuje Jean Ziegler v knize Destruction Massive (Masivní destrukce, 2013) – neměl ani cent, aby se mohl pustit do díla.
Surová nerovnost
V Římském impériu jeden hektar vynesl tři sta kilogramů obilí a jeden rolník dokázal obhospodařit průměrně tři hektary: každý rolník tak vypěstoval skoro tunu obilí.
Ve středověké Evropě jeden hektar vynesl šest set kilogramů obilí a rolník dokázal obhospodařit průměrně čtyři hektary: vypěstoval tak dvě a půl tuny obilí.
V Anglii v 18. století jeden hektar vynesl tunu obilí a každý rolník dokázal obhospodařit průměrně pět hektarů: vypěstoval pět tun.
Ve Spojených státech v polovině 20. století jeden hektar vynesl dvě tuny obilí a rolník jich dokázal obhospodařit v průměru pětadvacet: vypěstoval padesát tun.
Ve Spojených státech na začátku 21. století jeden hnojený a zavlažovaný hektar vynese deset tun obilí a farmář jich dokáže obhospodařit v průměru dvě stě: vypěstuje tak dva tisíce tun.
V Sahelu na počátku 21. století jeden hektar vynese nějakých sedm set kilogramů obilí a rolník obhospodařuje v průměru jeden hektar: vypěstuje sedm set kilogramů. O trochu méně než rolník z Římské říše před dvěma tisíci let; a dvoutisíckrát méně než dnešní americký farmář.
Málokde je nerovnost tak patrná, tak surová jako v zemědělství – této bazální činnosti, která nám dává najíst.
Nakrmit Sahel
Je to suchá země: jen čtyři procenta obdělávatelného povrchu Afriky mají nějaký typ zavlažování – oproti téměř veškeré půdě v Evropě a Severní Americe a polovině půdy v Asii. Na severu Brazílie Světová meteorologická organizace porovnávala produktivitu dvou sousedících hektarů fazolí, jednoho se závlahou a druhého bez ní: ten, který závisel na dešťové vodě, vynesl padesát kilogramů, zatímco ten druhý patnáct set. Nepatrný, třicetinásobný rozdíl.
Je to nemajetná země: na světě je třicet milionů traktorů, ale sedm set milionů afrických rolníků jich má k dispozici jen sto tisíc – a k tomu čtvrt milionu tažných zvířat pro zemědělské účely. Naprostá většina dodnes pracuje bez nástrojů, vyjma vlastních rukou, nohou a motyky. Odborníci tvrdí, že když se tažná síla zdvojnásobí, zvětší se na dvojnásobek i rozloha půdy, kterou lze obdělat.
Ze sedmi set milionů rolníků jich půl miliardy nemá kvalitní osivo ani minerální hnojiva. A velká většina z nich nemůže svou sklizeň prodávat mimo svá bydliště: není tu dost silnic a nákladních aut. Proto se často stává, že když mají štěstí a zůstane jim nějaké obilí navíc, shnije jim ve špatně větraných skladech. Podle Organizace pro výživu a zemědělství přijde čtvrtina světové sklizně nazmar kvůli hlodavcům a špatnému skladování: většina z těchto ztrát pochopitelně připadá na země, jako je tahle, kde jsou sila špatná nebo žádná.
„Pobuřuje mě, když někdo říká, že se Sahel nedá nakrmit. Jistěže dá; jen jsou potřeba politická opatření a politici, kteří by si je vytyčili jako prioritu. Velcí mezinárodní dárci často mluví o korupci a mají pravdu. Ale část viny je i na jejich straně. Když vám dám deset franků, abyste si koupil tužku, a pak vás nikdy nedonutím, abyste mi ji ukázal, nebudu vám každý rok dávat dalších deset franků, abyste si koupil jednu a tu samou tužku. A právě tohle oni dělají: dávají, dávají a dávají, i když vědí, že jejich peníze končí v těch nejhorších kapsách, protože je pro ně výhodné udržovat si v oblasti svoje zájmy a svoje obchody.“
To mi říká ve své kanceláři v Niamey ředitel jedné nevládní organizace, který si nepřál, abych uváděl jeho jméno.
„Je to oboustranně výhodný vztah. A nejen ekonomicky: nejde jen o to, že zkorumpovaná vláda, která snadno ustoupí, znamená výhodu pro americké nebo evropské firmy, které tu chtějí rozjet nějaký obchod; je to strukturální problém. Společnostem se díky tomu daří udržet závislost místních vlád na jejich ,humanitární pomoci‘. A podobně jsou na tom samotné vlády: pro ně je zase výhodné udržovat v závislosti na této pomoci vlastní obyvatelstvo a současně využívat jeho zaneprázdněnost: pro někoho, kdo je neustále ohrožován hladem, je těžké pořádně se podívat na to, co vlastně dělají jeho vládci. Čím je situace obyvatelstva horší, tím méně se jim dokáže dívat pod prsty. A současně si tihle lidé zvyknou žít s nataženou rukou: místo aby přemýšleli, jak si zajistit jídlo, čekají, až jim ho nějaký funkcionář nebo běloch donese. Neříkám, že je to tak vždycky, ale…“
Struktury rabování
Zdravotní sestra z nemocnice v Madaoua mi vypráví o jedné matce – prý jedné z mnoha –, která už měsíce udržuje svého syna těsně pod minimální vahou, aby dál dostávala potravinové přídavky pro něj a trochu jídla navíc – pytel prosa, pár litrů oleje – pro sebe a ostatní členy rodiny. Druhý den mi ji ukazuje:
„Váš syn se prý nezotavuje, pořád má podváhu…“
„Je to tak, ne a ne se uzdravit, chudinka.“
„A není to tím, že nedostane všechno jídlo?“
„Kdepak, dávám mu všecko, pane doktore, všecko. Podle mě ho někdo očaroval. Čáry v tom budou, pane doktore.“
Jsou také ženy, které si zjistí, kdy a kde rozdávají potravinové balíčky různé neziskové organizace, a pak se pro ně vydávají na několikahodinové pěší cesty. Některé je potřebují pro své děti. Jiné je potřebují k tomu, aby je prodaly, a za peníze koupily něco k jídlu. Sáček Plumpy’nutu [arašídové pasty pro děti s akutní podvýživou – pozn. red.] stojí na trhu v Madaoua sto padesát franků, tedy asi čtvrt dolaru.
Hlad v Nigeru – a nejen v Nigeru, mohli bychom jmenovat spoustu dalších afrických, asijských i amerických zemí – není „strukturální“, a pokud snad, pak proto, že nikdo nevybudoval struktury, které by hladu zamezily. Půda tu není dobrá, to je pravda – ale s hnojivy, herbicidy, traktory a zavlažováním by všechno vypadalo jinak.
Hlad v Nigeru je – tak jako v tolika jiných zemích – důsledkem rabování: kdyby se během stovky let předcházejících nezávislosti akumulovalo aspoň něco z toho, co bylo vyprodukováno, a kdyby se potom z uranu pro Arevu zafinancovalo zavedení produktivního zemědělství, byly by tu přinejmenším nějaké traktory, nějaké zavlažování, silnice, možná i drobný průmysl. Tedy způsoby, jak aspoň mírně zlepšit život. Jak se častěji najíst.
Ale zahraniční společnosti si to všechno berou pryč. Hlad v Nigeru nezpůsobuje struktura jeho zemědělských ploch, ale struktura globálního obchodu: světový kapitalismus.
Autor je spisovatel.
Ze španělského originálu El Hambre (Penguin Random House, Barcelona 2021, s. 53–59) vybral a přeložil Michal Špína.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.