Kůže z exekutora

Kůže z exekutora

Čudák Billy bol slovenský arcifoter. Pocházel z rodiny exekutora Faragunda, měl dvě sestry, kancelistky Twilight a Celestýnu, a bratra exekutora Slunila, který byl jeho žena. Jeho jediný přítel, nejdůvěrnější z nejdůvěrnějších, byl diakritik a literární vědec Vojtěch Nejedlý­-Mattyásková. Žil a zemřel spolu s ním v zemi, kde se pořád bojovalo čím dál víc o mír a svobodu.

Jeho kamarád Kunerol jezdil na kole z kopce v lese. Chtěl být lovcem myších kožešin, ale úřad mu odmítnul poskytnout licenci. Zapíchal proto ve svahu podél svojí jezdecké stezky z Dutorohů do Žlutodolu třicet klacíků a ke každému nalíčil myší pastičku s prvotřídním špekem; spekuloval, že myši přiláká jeho bravurní jízda k pastičkám, tam ukončí zmámeny vůní špeku svoji pozemskou pouť a on bude slavit kožešinářské žně.

V tom se ale mýlil. Při sběru hub jsem jeho loveckou stezku objevil a myši o ni vůčihledě neprojevily zájem. Pružinky byly napružené, ale opršalé, špek již změnil konzistenci na jakousi záhadnou matérii a barvou připomínal elegantní vycházkový klobouk pro letošní podzimní sezónu. Když jsem všechny Kunerolovy pastičky zneškodnil smrkovou šiškou a odhodil je do mlází, chutě jsem se vydal dál úžlabinou za lahodnými plodnicemi.

Nešťastný Kunerol! Celý život chtěl sestru, ale matka mu zrodila bratra. Do smrti jí to nepřestal vyčítat při vypjatých rodinných příležitostech, ale jeho předhůzky matinka Kunerolová přecházela mlčením. Tak mezi nimi gradovalo napětí až k závěrečné apokalypse.

Ach, houby! Vláčíme se za nimi houštinami cestou necestou, když zaprší, i kdyby měl svatbu miliardář Chlast a rozhazoval rumové pralinky davům gratulantů. Tam za kopcem žil psychotik Poserval, okolo něj vedla Kunerolova dráha. Byl autorem průpovídky, jejíž smysl všem unikal, Poserval ji však užíval k zahájení hovoru při každé příležitosti a zněla: „Ilija má malý bok.“ Měl dva syny vejlupky jménem Hízl a Gizd, jeden bez druhýho nedal ani ránu. Hízl byl šaman v osvětové firmě a při přednáškách konejšil rozhněvané obecenstvo. Většinou se mu to dařilo, jen občas musel utéci zadním vchodem před holemi nespokojeného publika. Gizd byl asistentem v centru pro asistovanou eutanazii a nejraději se cvičil na svojí matce, již značně vyšeptalé z jeho asistenčních pokusů. Jejich praděd byl starý Gafas, nechvalně proslulý svými eskapádami. Za zmínku také stojí jejich ženy z pravěkých rodů toho věčně mlhami zahaleného kraje, odkud houby nikdy neodešly a dál kypí na rovech dinosaurů.

Kunerolova kampaň proti národu lesních myší nemohla mít úspěch; je jich mnoho a na ohryz hub mají přirozené právo odpradávna, zpečetěné mnoha bulami a ferulemi. Ani se z nich nedají ušít boty, kůži mají slabou. Ovšem exekutoři, ti mají kůži jako býk, tam by Kunerol mohl slavit kožedělný úspěch… A taky že ano! Tolik ho nápad zaujal, až se mu vypoulily oči v tváři ryšavé masky, a žíznivě se přisál k mateřskému cecku jako vypostěná tasemnice. Pokusil se ji zaříkávat jako koně, ale všechna kouzla, jež jej naučil eskamotér v Café Arizona, se mu spekla v hlavě na škvarek.

Projížděl lesem křížem krážem cestou necestou a zdálo se mu, že je houbařů nějak moc. „Jednou lidstvo sní nějakou jedovatou houbu a vymře v jeden ráz jako dinosauři,“ tesknil na své příkré cyklostezce tryskem. „Bloumají po lese, jako by jim nestačily obrázky jídla z Lídlmana ve schránce.“

Zšeřelou domovní chodbou se ploužil nějaký žalostný chám. Byl to Kunerol. Odvlekl do bazaru chladničku nalezenou vedle popelnic a dostal za ni padesát korun. Nohy se mu podlamovaly slabostí a svaly se chvěly vysílením jako zkvašený rosol. Odhodlával se vloupat k sousedovi do ledničky a vzít si u něj v šatníku černý mohérový svetr. Několikrát ho na něm viděl a tušil, že hřeje. Z bazaru šel na poštu stěžovat si u přepážky na ženské, že prdí, ale vyhodili ho trapem na ulici, tak se odvlekl na ubytovnu a trpěl chandrou. Připadal si jako hromada hnoje. Jistě v tom prsty měla jeho macecha, stařena v sociálních službách, která vykydávala vidlemi sklepy a pozůstalosti po feťácích v rozpuku let, nejčastěji v podzimních večerech, plzkých a mlžných, kdy lidé spěchají zachumlaní v larvách do svých pelechů, jakby je tam čekala věčná spása. To samé udělal Kunerol – jenom za ním zaklaply dveře jeho senkrovny, padnul do fotelu a začetl se do studie literárních vědců Bakalajky a Vojtěcha Nejedlého­-Mattyáskové. Uvařil si k tomu husitské knedlíčky s polírovanou šmakuládou a přimlsával je k četbě rozparáděných univerzitánů.

„Tohle je něco jiného než nějaký somnambulní splín akademických básnířek pod penzijní definitivou,“ pomlaskával si blahem nad stránkami teorie slovesnosti. „Ti naši dozorčí vědí dobře, jaké hnutí podpořit, koho zamlčet a ignorovat, anebo típnout obklikou, aby nezanášel do života rebelie individualismu a umění. Původnost aneb po cizácku originalita? Mateřství a občanství jsou jediné mety všeho snažení úvodu ke smažení!“ Před vnitřním zrakem defiloval mu hrůzný obraz dívky, jdoucí od policejní služebny a nesoucí dítě policajtovo do nalezince, její kroky vedou kol Jedové chýše, krčmy plné uměleckých literátů a dál k blázinci šílených kateřinskému, kde tráví zbytky žití svého. Jenže co se nestalo: zklamaným osvojitelům se děcko znudilo a vrátili jej poštou. Chlapeček vyrostl jako z vody a stal se hvězdou filmů pro kluky osypané beďary a holky s podkusem.

Tehdejší léto bylo chladnější a deštivější než předchozí, kdy se počasí blížilo téměř ilyrskému máji. Zahrádkáře potrápily plísně na okurkách a rajčatech, které rostly jako chlupy na zádech a melouny pukaly vlhkem – anebo vzteky, kdož ví? Ovšem co se urodilo malin a šťovíku do limonád, nepamatovali ani nejstarší pamětníci.

Klíšťat ubylo, hovniválů však a slimáků hojně jako málokdy – prostě léto, jak má být! Slunečno i podmračno, bouře občas a deště zhusta, louky proto sekáči žnuli ještě při obilních žních. Kůrovců líhlo se málo, a kde se vyskytnul, stromy jej ulily smolou. Borůvky vydržely až do konce září a leckde i do října, tak měli jezevci o důvod k veselí víc. Zato lidé blbnuli jako jindy a někdy se zdálo, že by si za to i nechali platit ve zlotě.

Kunerol dával okázale najevo svoji chudobu jako žebrák vystavující před turistickou směnárnou mokvající boláky. Měl spousty starostí s plísněmi na sýru, zda prosperují dostatečně. Měl mnoho takových starostí. Ve svojí obci byl znám jako divoký exekutor, který exekvuje dle vlastního uvážení kdekoli a u koho chce. Vybral si svůj status jako výraz vlastní vůle a revoltu proti společenskému řádu, který se mu odmítal přizpůsobit. Čím víc exekvoval, tím více mu chybělo. Uměl ale brnkat na ocas, který používal jako třetí ruku při stěhování těžšího nábytku a elektrospotřebičů. Jako třeba ze sběrného dvora všem dobře známý mrazák anebo příruční americkou lednici na nápoje a polárkové dorty. K pomyslné čáce životního triumfu potřeboval již jedině exekvovat exekutora.

Rozhlížel se po vhodném adeptovi a vbrzku jej našel. Byl to jurista Zwingelzwangel, sídlící v okresní metropoli kraje, kde se daří podnikání. Obýval skrovný domek na vsi, žádný apartmán, kde by obklopen exekvovanými uměleckými díly listoval v revuích a rozmítal, kam vrhnout další exekuční pasti na pravdymilovné nebožáky. Sloužil mu nevolník Mumala, jenž je taky exekutorem, ovšem v exekuci, a rve se za něj v exekučním cirku o žvanec exekvovaného chleba, zatímco tváře fanoušků exekučních bitev protáhlé hladem a odříkáním řvou nadšením z ochozů svoje „hurrrahhh!“. Ale i tento Mumala měl svého podomka, jakéhosi Břoze, exekutorského eléva, který proň dělal pochůzky a nosil mu svačiny z tibetského bistra odnaproti.

Člověk získá snadno dojem, že placením poplatků dělá něco více pro instituce. Dysfunkční despocie, jaká se prostírá kdesi za horami a doly, je na takovém uvědomělém vztahu s trochou přinucení utvořena. S trochou přítlaku lidé platí jak mourovatí a ještě se tím těší.

Nedává to smysl. Zatímco dobrodějové a přispěvatelé na zatoulané mývaly jsou vynášeni do nebes, plátci pokut a exekucí jsou zavrhovaní a v opovržení, ač platí přinejmenším stejně a jejich platby jsou řádně podloženy prací a zákonem. Živí exekutory a jejich nohsledy, šatí je a pečují o jejich niveau, neboť bez nich by byli bezmocní jak dítě odložené v pustině. Můj kamarád malíř Vaněček Petr, řečeno po uhersku, si s touhle kumpanií taky užil svoje. Nakonec vysílen usnul v parku na lavičce a na záchranné lékařské stanici zesnul, štván a uštvaný nelítostným tempem společnosti bez vkusu a uměleckého kursu směřování…

V exekutorské kanceláři všechno kypí a bubří jako v špajzu a kuchyni, kam se svážejí produkty z celé země. Každá dužina vyžrána, tuba vymačkána, cecky vycucány, slupka ožvejkána, pyj vymrskán a hyenické hody na mršinách majetků v právní rasovně nevázaně antouškovsky kvasí. Vaše vysochoprechoditělstvo exekutore, přeci jenom uznejte, že jste za daného stavu věcí společenské zlo. Sofa, na kterém nyní sedíte, bylo kdys potažené kůží z vašeho předchůdce a lze očekávat, že i kožní stroj vašeho trupu bude jednou hýčkat sedací svalstvo přišedšího kverulanta třebas na taburetu v předpokoji kanceláře. Stěny tam jsou vymalovány pekelnými výjevy od mistra, jenž dostal dobře zaplaceno. Ovšemže více vínem než penězi, neb těch není nikdy nazbyt, a pokud by si mistr žádal odměnou více, dostal by zaplaceno méně.

Do dveří se dobýval Břoz a chtěl grilovat exekutora. Původně to byl soused, byla naň však uvalena exekuce a Břoz opustil rodinu, zaměstnání, nastěhoval se do předsíně a provázen exekucí nosil s sebou všude kapesní gril, aby si na roštu připravoval chutnou stravu. Založil grilovací občasník a obklopil se příznivci, takříkajíc klakou, se kterou usilovně pracoval na tradici nejstarší grilovací revue své doby. Bůh ví, že se mu to jednou zdaří! Na podzim pořádal exekutorská procesí, sám kráčel v čele, v ruce třímal žerď zástavy s portrétem předsedy exekutorské komory a zuřivě jí mával, až květináče v oknech na procesní trase třaskaly. Břozovi nebylo rovno – byl to Mumalův podomek.

Namalujte nám peklo, pane mistr!

Bouřlivá mračna neštěstí Luna prorve

Jen jsme vyšli ze dveří na chodbu, potkali jsme toho křupana. Talácel se ke schodům s nějakou bednou do smetí; tentokrát bez ženy, což je taková zoufalka, pořád se ometá na mostě a vykládá zájemcům o synovi, co kde mají a kde co je.

Ten syn je někoho jiného než její, ale neví o tom; má takovou neřestnou držku a prý krade dětem svačiny. Jeho máma je mu podobná, živí se podle všech známek stejně, a jeho ségra je, pokud existuje, kompletní peklo. Ve všem, co provedou, se už předem považují za nevinné. Třeba se mezi nimi pohybovat s maximální obezřetností.

Mladý jenom krade. Nikdy nepracoval, z intru ho vyrazili, nic neumí a vlastním přičiněním se neuživí nikdy a nikde, jenom cucá z ostatních, neschopen přispět alespoň pozdravem. Navenek vypadá normálně, ale nedokáže dát dohromady kloudnou větu se smyslem. Zpustnul někdy v šestnácti, když začal šňupat koks. Vyhodili ho z učňáku, vrátil se do rodného kraje jak zhýralý syn, živ pouze vlastní existencí. Je úplně vymaštěný, hovorově řečeno. Připlíží se někdy dopoledne a skrývá se u mámy do večera. Čeká tam na názvuky a příležitosti k výpadům na cizí území; číhá, kdo vyjde z domu, a hned pádí do sklepa nebo do prázdného bytu, otevře si universálem a už smejčí mezi kompoty a v zásuvkách po blbostech k ukradení do bazaru.

Je v něm něco ubohého a hnusného zároveň, jeho primitivní zchytralost vzbuzuje soucit a odpor v jednom.

Ten starý vopruz tady bydlí prý už dvacet roků, říkal. Co to zakládá za vztah, nevím, ale jistě nic dobrého – jen je zřejmé, že už má svoji mafii a že se takřečeně vyzná v relacích. Jeho stará máma pleje záhonky a vystrkuje přitom prdel. Má to málo, co vždycky a při každé příležitosti ukradne jinde, ať mají druzí taky o tolik míň.

Pro nás, kteří jsme obklopeni zástupy věřitelů a sami pronásledujeme neskonalé dlužníky v eonu věčných pohledávek, by to bylo elegantní řešení vlastní soustavně zpochybňované existenciální situace životní, rýpat se v zemi a čekat na plody a hlízy, ať to příroda vyřeší. Potom si můžeme zapálit cigaretku a hledět k obzorům jako zručný kadeřník, jenž ostříhal jinocha na havla.

Třeba dneska ráno stará: kupovala u Nguyena šest housek a chtěla pustit ve frontě dopředu, jako by její housky měly přednost před mými bramborami a čtvrtkou chleba nebo nanuky juniorů za mnou. Fakt nechápu, kde se v houskách bere tolik arogance a egotismu vůči ostatním nákupům, pokud to nemají v povaze, že svoje housky považují za lepší než ostatní.

Ona jinak jenom kutá na záhoncích jako štajgr na stopě diamantové žíly aneb Magor v kuchyni tempem do Tasmánie a zpátky. Já nevím, co v těch lidech hárá za nepokoj, tady je země chudá, samá šotolina, pot a znoj a výsledek hrst ředkví, které vepříka neuživí, a pokud ano, tak je to výstavní grajhaund s rodokmenem a šanci na vítězství v poháru o natrženou dečku, než napadá sníh.

Dopoledne v krámě nebyli starý, mladý ani stará. Byl tam jenom prodavač a jídlo všeho druhu a cen. Koupil jsem si housky a zábavné jídlo se slosováním o zájezd k moři; vždyť je to láska, štěstí, blaženost i trocha utrpení, hledat si volné místo na pláži.

V bytě jsem zjistil, že se mladý rozkradl, vzal mně zápisník a patentní víčko k bandasce na borůvky. Zřejmě chce mou identitu, paměť a mysl. Ale to nelze ukrást, není k mání jako houska na krámě.

Ráno, když doručovatelka přinesla objednanou knihu z university, mladý čekal u schránek a kroužil kolem jak moučný mol posedlý nutkavostí, lapal slova, vyběhnul po chvilce ze dveří, postavil se do pozoru, koukal na nebe a vztekle si odplivoval, podoben zaseknutému čerpadlu.

Starý už nezdraví, šine se jako stín podél zdí, neschopen mužného politického rozmachu. Přestal se sousedským hartusením a někde hasne. Na sídlišti za lesíkem žijí divní lidé. Jsou hostilní jako jejich psi – nezdraví a nevrtí ocasem, jen něco štěkají, že není rozumět vlastnímu slovu. Mám jich tak akorát dost. Lidé mají sklon obviňovat ze svých neúspěchů okolnosti: sousedy, minisukně, kytky, brouky, chodce, počasí a klimatickou změnu, cyklisty, stromy a potom poušť, bizony, Indiány, mraky, Slunce, Měsíc, měnovou reformu, vlny na jezeře – a nikdy nehledají chyby u sebe; jenom klnou dynamice života. Před polednem jsem se vrátil z obchodu. Mladý seděl u vrat a koukal do mobilu. Včera jsem hledal marně olejničku, tu si taky ukradnul, zřejmě se vloupal v týdnu, když jsem byl z bytu pryč přes den a noc na večírku poesie v metropoli. Je to kleptomanie, nebo nouze? Nejvíc je to lenost, neschopnost důstojné obživy. Tihle křupani nenechají člověka žít. Jeho komplic jezdí na elektrokole do nádražní restaurace, tam cucá hodinu jedno pivo a loví nedopalky z odpadkového koše. Nuzáctví jako projev neschopnosti. Základ pracovní dovednosti se naučí až ve vězení. Samotní to nemohou zvládnout. Tohle úžernictví je chorobný stav; celé společenství živí a skládá se na několik programových parazitů, profitujících z lidské důvěry a zvyklostí.

Dalšími figurami by mohl být zloděj Chmatáček a jeho souputnice Víznalová, kteří by zasluhovali vlastní kapitolu, kdyby nebyla tak stručná: Chmatáček loudil z lidí prostředky s pomocí Víznalové, která si vymýšlela historky o nedostižných loteriích a nakupovala na mobilní bankovnictví svých známých. Z těch sumiček to vypadalo na zpáteční letenky Praha–Burgas, případně prima nákup s basičkou šáňa, škatulí jednohubek a něco masitějšího k večeři. A zítra zas, poznovu, jakby to nikdy nemělo skončit. Úhrnem to byl pěkný balík. Tyhle podvody jsou staré jako lidstvo samo, ale nikdy je nedoprovází ten vzmach; poctivost kráčí jinými, obtížnějšími cestami práce a úsilí. Dřív děti lezly k sousedům do zahrady na hrušky, protože měly hlad; teď zdětinštělí dospělí okrádají staré lidi a luxují cizí elektronické účty, protože jsou líní pracovat a chtějí vzruch zadarmo, cestou nejmenší strázně. Šmakulatura vede. Pochybnými hrdiny dneška jsou zloději, jejich dovednost v okrádání chudých, starých, osamělých, bezmocných vstupuje do dějin a mytologie jako společenská charakteristika. Jejich fádnost vládne všemu, prosáknuvší do vztahů a všech pórů skutečnosti.

Dneska tam stála ta ženská z patra, koukala na nebe a říkala, že tahle rána miluje. Přitom je tak hnusně, až to hučí v luzích. Ale nějak se to musí vydržet.

Starej věšel prádlo a sotva odpověděl na pozdrav. Ve srovnání s těmi tirádami, co každé ráno spouští na chodbě, byl dneska nějak zadrhnutý. Potom tam stál ještě jeden starej v pruhovaným svetru a opíral se o klandr, ale tomu jsem se vyhnul, nemám ho rád už od pohledu a nehodlám ztrácet slova zdravením někoho tak divného, kdo ani nepozdraví v odpověď. Podobá se trochu Bludišťákovi, co udělal po revoluci kariéru jako politický konferenciér. Začal pak psát romány, oženil se a rozvedl, začal pracovat pro rozvědku, potom se z toho zbláznil a oběsil se. Ale co, jeho volba.

Mladej někam zmizel. Neukázal se už dva dni. Všichni se těší, že ho zavřou a bude od něj klid. Ale on se ukáže zas někdo jiný a bude prudit zas.

Konečně prší, houby v lese nerušeně rostou a nikdo, doslova nikdo je neotravuje.