Daleko za obzorem levice

Monografie politologa, někdejšího náměstka ministra zahraničních věcí a bývalého ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petra Druláka Podvojný svět měla být dalším z příspěvků k debatě o vizích a perspektivách soudobé evropské levice. Jeho prací však prolíná i mnoho dalších témat, od presokratického myšlení v antické filosofii přes taoistické koncepce, jungiánskou psychologii, ekosofii či analýzu dopadů globálního kapitalismu až k evropským a českým dějinným narativům. Nejsilnější ideové inspirace autor nezapře. Na jedné straně jde o francouzského politického filosofa Jeana­-Clauda Michéu, jehož esej Tajnosti levice (2013, česky 2019) uváděl Drulák do české veřejné diskuse. Druhou inspirační linku tvoří práce Alaina de Benoista, myslitele spřízněného s francouzskou krajní pravicí. Tak jako v případě své nejznámější publikace Politika nezájmu. Česko a Západ v krizi (2012) i zde se Drulák zaměřuje na kritiku globalizace a ideologie liberalismu, tentokrát ji však napájí z podzemních vod filosofického i politického myšlení.

Drulákova mystická cesta

Rozmanitosti témat odpovídá i roztěkanost monografie. Počátky neblahého stavu globálního kapitalismu hledá autor v daleké historii. Značná část knihy je přitom věnována diskrepanci mezi pohanskou mytologií a monoteistickým principem abrahámovských náboženství. Monoteistický přístup, založený na oddělení Boha od člověka a přírody, prý vede k fanatickým představám o absolutním vlastnictví jediné pravdy, k projektování utopických idejí do budoucnosti a k drancování přírodního světa. Ve spodních proudech evropského myšlení však podle Druláka ještě přežívá dědictví mytologického myšlení, které analyzoval Carl Gustav Jung ve své analytické psychologii. A jestliže monoteistické věrouky vedou ke znehodnocení „světa vezdejšího“, včetně současné environmentální krize, pohanské pojetí přírody naopak vede k chápání člověka jako její součásti. V soudobém klimatickém hnutí tak Drulák spatřuje ozvěny středověkého chiliasmu, tedy náboženského zanícení (Gretu Thurnberg paternalisticky označuje za vyšinuté dítě, ne nepodobné protagonistům dětských křížových výprav či Johance z Arku), a sám naopak vzývá hlubinnou ekologii a dílo Arneho Næsse.

Naznačený mytologický rozměr pak způsobuje zmiňovanou „podvojnost“, tedy dualistické myšlení, odlišné však od evropské dialektiky. Podvojnost zde znamená pluralitu, například protipóly jing a jang, slovanskou mytologii, přístupy novověkých hermetiků a alchymistů nebo archetypální symboly v Jungově psychologii. Rozsáhlé závěry přesahující do religionistiky přitom autor činí s nemalou dávkou naivity. Odkazuje se na dílo Alaina de Benoista a problematickou práci Sigmunda Freuda Mojžíš a monoteismus (1939, česky 1995), kterou zřejmě chápe jako směrodatný výklad počátků monoteistických náboženství. V Mojžíšovi vidí Drulák tvůrce komplexních teologických koncepcí, které ovšem vznikaly až v pozdějším, středověkém období. Kořeny moderních politických ideologií i s jejich nešvary, především socialismem a liberalismem, spatřuje rovněž v monoteistických principech. Dodejme, že poukaz na socialistické ideje coby rezultát náboženské víry se objevuje v mnoha koncepcích konzervativního zabarvení (například u Erika Voegelina). A podobně lze zřejmě i v klimatickém hnutí spatřovat určité chiliastické nebo milenialistické prvky. V Drulákově pojetí jsou však všechny moderní ideologie redukovány pouze na projevy monoteistického fanatismu, jakkoli si autor uvědomuje palčivost sociální nerovnosti nebo plundrování přírodních zdrojů.

Půda, domov, muži, ženy

Politické kapitoly monografie se vracejí k tématu krize liberální demokracie i globálního kapitalismu. Právě zde je nejzřetelnější inspirace zmíněným Michéovým esejem. Ekonomický i sociální liberalismus splývají Drulákovi v ideologický monolit, jehož účelem má být právě legitimizace kapitalistického řádu. Pod vlivem četby Thomase Pikettyho spatřuje krizi jeho legitimity především v projevech sociální nerovnosti, odrážející se nejen v příjmových, ale hlavně v majetkových nespravedlnostech. I zde se Drulák projevuje jako zastánce odklonu od transatlantických vazeb i hlubší evropské integrace. Témata vztahující se k právům menšin nebo takzvané politické korektnosti chápe jako součást agresivního monoteismu liberální ideologie, prosazující v zájmu globálního kapitalismu volný trh, flexibilitu a zrušení hranic, související s vymazáním identit národních, kulturních i genderových.

Východiskem Drulákových úvah se tak stává posun k autoritativní pravici, především pak co se týče obrany národní svrchovanosti před tlakem nadnárodních globálních institucí a mezinárodního kapitálu. Připomeňme, že Drulák je editorem sborníku Svrchovanost zprava i zleva (2022), v němž se potkává s autory z prostředí krajní pravice (Petr Hampl, Ivo T. Budil) nebo z milieu katolického tradicionalismu a fundamentalismu (Michal Semín). Inspirace „novopohanstvím“ Alaina de Benoista se u něj pojí s odmítáním představy lineárního pokroku lidských dějin (v některých ohledech je kritika tohoto konceptu oprávněná) a naopak s idealizací tradičního zakotvení v pevných hodnotách „půdy“ a „domova“. Drulák se tak vymezil i proti emancipačním procesům, které prosazovala socialistická levice od svých počátků, a naopak bojuje „proti univerzalizačnímu trendu směřujícímu k ideálu nerozlišitelné a s kýmkoliv zaměnitelné lidské bytosti“ a „hájí práva žen, aby mohly být ženami, a mužů, aby mohli být muži“, jak píše ve své filipice proti přijetí Istanbulské úmluvy. Tento postoj však lze těžko označit etiketou „konzervativního socialismu“, k níž se autor hlásí. Jeho bagatelizace Putinova autoritářského režimu i vojenské agrese na Ukrajině může pak těžko poukazovat na onen vzývaný pluralismus a „podvojnost“ polyteistického světa, který staví do protikladu k jednorozměrnému světu monoteistických religiozit.

Romantika dějin

Petr Drulák své politické názory zahaluje do odéru mystiky, psychoanalytických teorií a náboženství. Jeho práce přitom nese pečeť jisté intelektuální „brikoláže“, protože do svého obrazu světa lepí jednotlivé po­jmy ze všech možných humanitních disciplín. Věnuje se taktéž náčrtu evropských i českých dějin, které dovádí až do současných důsledků. V případě jeho pojetí tuzemské historie se jedná spíše o faktografický přehled, z něhož se poučenější čtenář nepochybně nic nového nedozví a který je kontaminován řadou stereo­­typů z oblasti historického povědomí založeného na primordialistickém chápání národní identity. Týká se to například ahistorické interpretace cyrilometodějské misie jako nastolení kýžené po­­dvojnosti mezi zá­padním římskokatolickým světem a kulturou pravoslavného Východu. Výklad husitství zase uvízl kdesi v mladočeských koncepcích 19. století, které reformní kvas a následné války první poloviny 15. století vykládaly nacionální optikou. V takovém pojetí jsou husitské války především česko­-německým střetem, v němž dle Druláka „bez Žižky by Hus byl jen zapomenutým odstavcem církevních dějin“. A ani chápání germanizace jako důsledku bělohorské bitvy se neshoduje s poznatky soudobé historiografie.

Drulákovi nelze upřít schopnost poutat k sobě pozornost ve veřejné diskusi o současné geopolitické, environmentální i sociální krizi, jeho cesta však směřuje daleko za obzor sociálnědemokratického myšlení, k němuž míval politicky blízko. Mnohdy trefná a oprávněná kritika ekonomického liberalismu, nadnárodních korporací a globálního trhu autora dovedla k obranářské pozici spojené se zpochybněním emancipační tradice, na které stály ideje socialismu, sociálního liberalismu i komunitarismu, k němuž se hlásil ve svých starších pracích. Příkopy, které byly v diskusích o „konzervativním socialismu“ vyhloubeny, se tak jeví spíše jako příprava na zákopovou válku.

Autor je historik.