V souvislosti se samozásobitelstvím nelze opomíjet fenomén svépomoci a obecně oblast práce a péče, v níž nejde primárně o zisk. Odtud už je pouze krok k uvažování o alternativách k mechanismům globálního kapitalismu a s ním spojených „bullshit jobs“.
Skleník postavený svépomocí z lahví od okurek. Foto Tereza Hodúlová
Letošní houbařská sezóna pomalu končí, a tak si opět budeme moci přečíst, kolik tun hub a dalších plodin si lidé odnesli z lesa a jakou cenovku bychom mohli na všechny ty nasbírané houby, maliny a borůvky nalepit. Zpravodajské servery opět nabízejí tipy, „kde rostou“, a utvrzují nás, že jsme opravdu „národ houbařů“: celkem nasbíráme 40 tisíc tun lesních plodů ročně, z toho 25 tisíc tun hub. Na houby chodí sedm domácností z deseti, domů si jich každá přinese v průměru mezi šesti a sedmi kilogramy ročně a celková hodnota nasbíraných plodů dosahuje pěti či šesti miliard korun.
Samozásobitelství se ale netýká jen sběru hub. Koneckonců, jsme i národem zahrádkářů. Vždyť zahrádkaření se u nás věnuje přes 40 procent obyvatel, kteří svépomocným pěstováním pokryjí téměř třetinu vlastní spotřeby ovoce a zeleniny a ještě zvládnou přebytky darovat lidem ve svém okolí. Samozásobitelství spolu s dalšími formami svépomoci (činností, které provádíme vlastní silou a prostředky) je tak všude kolem nás. Přitom na počátku devadesátých let převažoval názor, že v kapitalismu, který přinese dostatek kvalitního zboží a služeb, svépomoc – například ve formě zahrádkaření či kutilství – postupně vymizí. Proč se tedy nadále rozvíjí? A co nám to říká o současné společnosti?
Radost z práce
Názory na to, proč svépomoc nevymizela, jsou v zásadě trojího druhu. Tím prvním je přesvědčení, že svépomoc a samozásobitelství jsou prostě reakcí na nedostupnost služeb a zboží, případně na jejich nízkou kvalitu. Ve studiích některých západních odborníků se tak můžeme dočíst, že podíl zahrádkaření a samozásobitelství je ve východní Evropě vyšší buď proto, že jde o dozvuk socialistického nedostatku, nebo o reakci na jeho postsocialistickou obdobu. Takový pohled v podstatě stojí na představě nikdy nekončícího „dohánění“ rozvinutějšího Západu zaostalejší východní Evropou. Druhé vysvětlení je lidově kulturologické. Podle něho jsme z nejrůznějších kulturních či historických důvodů zkrátka národem, k jehož charakteristikám patří mimo jiné i kutilství nebo pěstování rajčat. Je jasné, že oba tyto pohledy se mohou vzájemně doplňovat a posilovat. Nejde však i o něco jiného než jen o stav ekonomiky nebo domnělou národní povahu?
V rámci nedávno skončeného výzkumu kutilství (ojedinělého a prvního svého druhu u nás) jsme identifikovali dva důležité rozměry svépomoci. Předně, je takřka všudypřítomná. A pokud se podíváte blíže, zjistíte, že ji provází specifický mix uspokojení a radosti z práce samotné nebo z jejích výsledků. Lidé prostě rádi „něco dělají“: tvoří, vyrábějí, opravují, pěstují. Aby však z práce plynulo potěšení, musí dávat smysl. Prostřednictvím svépomocných činností tak lidé často pečují o druhé či o sebe a zároveň si vytvářejí obraz sebe samých jako lidí pracovitých, zručných či šetrných. Právě udržitelnost totiž bývá častou průvodkyní svépomoci. Kromě ní je však svépomoc podmíněna specifickou kombinací představ, včetně těch o hodnotě a smyslu určitých činností, a jako taková je zapletena do svébytné morální ekonomie.
Ekonomie svépomoci
Samozásobitelství, kutilství a další formy svépomoci spojuje především to, že jejich cílem není generovat zisk. Mnohdy dokonce z čistě ekonomického hlediska nedávají smysl. Samozřejmě mohou být prováděny i z nutnosti, ta ale nemusí být jejich jediným a často ani hlavním důvodem. Jak se ukazuje například ve výzkumech kutilství nebo zahrádkaření, mnohdy je hlavní hodnotou činnost sama. Práce se cení, protože skrze ni člověk upravuje a utváří svět kolem sebe (například v podobě zahrádky v zahrádkové kolonii), ale také ustavuje a posiluje vztahy s ostatními lidmi i okolním prostředím. Práce a péče tak představují základní stavební kameny morální ekonomie svépomocných aktivit.
Z perspektivy výzkumu svépomoci se lidé ukazují jako pracovití a činorodí, což je v rozporu s vulgárními ekonomickými představami o lidských jedincích jako z podstaty líných tvorech, kteří se snaží maximalizovat zisk s minimálními náklady. Problém je samozřejmě v tom, že práce, kterou lidé vykonávají v zaměstnání, často neodpovídá jejich představě o smysluplné činnosti, na níž stojí morální ekonomie svépomoci. Jak upozornil antropolog David Graeber, v současné společnosti přibývá „bullshit jobs“, česky doslova „prací na hovno“ (viz A2 č. 19/2013), a zaměstnání se stávají čím dál prekérnějšími.
O svépomoc a její projevy bychom se tedy měli zajímat i proto, že představují alternativu k převládajícím mechanismům zisku, potažmo globálního kapitalismu. Činnosti typu zahrádkaření či kutilství totiž můžeme vnímat jako sdílené časoprostory stojící mimo logiku zisku. Výzkumy konkrétních forem samozásobitelství přitom naznačují, že právě pro tuto kvalitu lidé dané aktivity provozují. Dospíváme tak ke třetí odpovědi na úvodní otázku, proč svépomoc a samozásobitelství s rozvinutým kapitalismem nevymizely, a naopak se dále rozvíjejí. Vyrůstají totiž z potřeby smysluplné práce a péče, skrze něž člověk utváří sebe i svět kolem. A to je také důvod, proč je svépomoc tak podstatná. Umožňuje nám vyhlédnout za obzor převládajícího politicko-ekonomického nastavení. Na různé projevy svépomoci tak lze nahlížet i jako na předivo alternativ, které nám pomáhají představit si, formulovat a v posledku i tvořit lepší svět.
Autor je antropolog a geograf, pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR.