Hnutí revoluční mládeže

V druhé polovině března roku 1971 bylo za podvracení republiky postaveno před soud sedmnáct mladých lidí z pražské skupiny Hnutí revoluční mládeže (HRM). Jednalo se o první větší politický proces po potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy. Důvody zatčení i průběh vyšetřování by mohl být dnešnímu čtenáři povědomý – připomíná totiž nedávnou kauzu Fénix. Do antiautoritářského, radikálně levicového kolektivu se infiltroval policejní agent, který se snažil ostatní přesvědčit o nutnosti použití teroristických způsobů boje proti nastupujícímu Husákovu režimu. Přestože si skupina tyto metody nakonec neosvojila, staly se hlavním důvodem pro více než roční vazbu i hlavním důkazem provinění. Proces se členy Hnutí revoluční mládeže se dostal do hledáčku západních médií, na podporu uvězněných se ozývaly významné osobnosti západní levice, jako Jean­-Paul Sartre či Ernst Bloch, v řadě západoevropských měst demonstrovali levicoví studenti a v Paříži byl dokonce obsazen československý konzulát.

Revoluční marxisté

Oč ve skutečnosti Hnutí revoluční mládeže usilovalo a proč se stalo trnem v oku represivních orgánů i nastupující nomenklatury? Skupina byla založena na začátku prosince roku 1968 a její velkou část tvořili studenti a studentky Filozofické fakulty UK (Jaroslav Suk, Petruška Šustrová, Jaroslav Bašta ad.), Vysoké školy zemědělské (Ivan Dejmal, Magda Vlasáková ad.), ale také pražských práv, ČVUT či Matematicko­-fyzikální fakulty. Jednou z nejvýraznějších nestudentských postav skupiny byl Petr Uhl, spolu s Jaroslavem Sukem autor většiny ideových textů HRM. Ideologie byla rámována revolučním marxismem se silným akcentem na antiautoritářství, internacionalismus a antiimperialismus. Skupina byla součástí širší protiokupační „koalice“ a považovala se za radikální křídlo československého studentského hnutí, ve kterém se řada členů angažovala již před vypuknutím pražského jara.

Ideově i organizačně bylo HRM ovlivněno západoevropskou levicí a studentským hnutím, s nímž bylo v průběhu šedesátých let v čilém kontaktu. Jak vzpomínal Petr Uhl, díky otevřenějším hranicím v šedesátých letech strávil značnou dobu mezi francouzskými revolučními marxisty, což pro něj představovalo důležitou politickou školu. Součástí Hnutí revoluční mládeže byla i Sybille Plogstedt, členka spolku západoberlínských socialistických studentů, pobývající v té době v Praze. Od zbytku československého studentského hnutí se lišili ve dvou základních bodech: v odlišném hodnocení pražského jara a v odmítání redukovat protiokupační hnutí na pasivní podporu reformních komunistů ve straně.

Období pražského jara bylo dobou velkých nadějí, očekávání, ale také rostoucí politickou aktivizací širokých vrstev společnosti. Mnozí si slibovali, že emancipační rozměr socialistického Československa definitivně přebije ten nedemokratický a represivní. Postupné obnovení svobody slova a s tím spojená veřejná diskuse, oživování občanské společnosti, otevřené hranice, ale i veřejná stranická kritika represivní stalinské minulosti znamenaly pro většinu společnosti příslib, že Dubčekovo hledání socialismu s lidskou tváří povede k přerodu v opravdový demokratický socialismus. Konečně průzkumy z léta roku 1968 ukázaly, že vedení strany mělo podporu drtivé většiny společnosti. Když v srpnu 1968 přijely tanky, budoucnost byla ještě nenapsaná a celé důsledky tohoto aktu si samozřejmě nedovedl nikdo zcela představit. Velká část společnosti však vkládala naděje do reformní části vedení strany a vsadila na její podporu.

Ani Dubček, ani Husák

Členové Hnutí revoluční mládeže sice uznávali výdobytky pražského jara a bojovali za jejich uchování a rozšiřování, odmítli se ale nadále ztotožňovat s reformními komunisty, jejichž politika srpnovou okupací jasně narazila na strukturální limity socialistické diktatury. Reformní socialismus nahradilo HRM revolučním marxismem. Přestože vycházeli ze stejného kánonu (marxismu), naprosto odmítli vedoucí úlohu komunistické strany, ale i reformní dokument pražského jara – Akční program KSČ. Cílem tak pro ně nebyl socialismus s lidskou tváří, neboť jak psali v jednom ze svých ideových textů, „socialismus je jen jeden a jeho tvář je lidská, jinak to není socialismus“. Místo toho bojovali za samosprávný socialismus. K tomu mohlo podle nich dojít pouze mezinárodní revolucí, která by odstranila současnou vládnoucí byrokratickou vrstvu, a nastolením demokratické správy na pracovištích, jež by vedlo i k odstranění státu s celým byrokratickým i represivním aparátem.

Hnutí revoluční mládeže odmítalo ale i zá­padní parlamentní demokracii, jejíž varian­ta vedla v jejich očích ke stejným problémům, před kterými stáli oni: k pasivnímu občanství, hospodářskému útlaku i mezinárodnímu imperialismu. Usilovali o demokracii procesuální a nehierarchickou, která se projevuje v každodenním politickém životě na pracovišti, „protože jen pracující sami mají právo rozhodovat o svém osudu“.

Hnutí revoluční mládeže se stávalo atraktivním pro celou řadu mladých lidí, a to nejen budováním levicové antiautoritářské alternativy k reálnému socialismu, nýbrž i důrazem na aktivní roli jedince. V listopadu 1968 studenti zorganizovali v několika městech univerzitní okupační stávky, které se staly vyvrcholením studentských protestů proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Zatímco po faktickém neúspěchu těchto protestů začala velká část studentstva upadat do pasivity, zbytek vsadil na pasivní podporu reformních komunistů ve straně či defenzivně hájil vydobyté svobody na poli Studentského vysokoškolského svazu, nezávislé studentské instituce, jež vznikla v průběhu reformního procesu.

Aktivitou proti nové byrokracii

Myšlení i jednání HRM bylo naproti tomu založeno právě na aktivní úloze jednotlivce. Ta hrála klíčovou roli v odporu proti nastupující okupační moci, byla zárodkem budoucího samosprávného socialismu a v neposlední řadě šlo o politickou ideu permanentní revoluce aktivně jednajícího subjektu, jenž měl být obranou před byrokratickou degenerací socialismu. Proti obraně vydobytých práv skrze podporu reformních komunistů tak nabídla politiku přímé akce – tedy politiku bez zprostředkovatelů. Slovy autorů Provolání ideologické sekce Revoluční socialistické strany (alternativní název Hnutí revoluční mládeže): „nikoliv naše strana, ale každý z nás je zárukou příštího vývoje naší společnosti. (…) Věříme jen sami sobě, svému vlastnímu rozumu, svým schopnostem a silám.“ V podobném duchu byl psán i zbytek prohlášení, v němž autoři vyzvali k aktivnímu pouličnímu odporu nejen na výročí okupace a k zakládání samosprávných politických buněk na pracovištích a univerzitách.

Právě důraz na aktivní roli jedince v odporu proti okupaci Československa činilo HRM atraktivní i pro ty, kteří se nemuseli nutně identifikovat s revolučním marxismem, jak zpětně vysvětluje svoji účast například Petruška Šustrová.

Členové a členky HRM tak mimo jiné rozlepovali politické brožury, sprejovali výzvy k odporu proti okupaci, podíleli se na solidární demonstraci na podporu vyhoštěných barmských studentů z NDR a navazovali styky s pracujícími, například s odboráři z pražské tiskárny vytiskli 200 tisíc letáků s deseti body pasivní resistence, které nešířili pouze v Praze, ale také je za pomoci spřáteleného železničáře vyhazovali z vlaku. Rovněž se aktivně podíleli na protestech na výročí okupace, během nichž vyšly do ulic po celém Československu statisíce lidí. Hořící policejní auta a převrácené tramvaje sice možná nebyly dílem konkrétních členů HRM, nevybočovaly však z jejich deklarací o aktivním odporu.

Po silné vlně represí, která následovala po potlačení protestů, zpřísnilo HRM konspirační způsoby organizace, rozdělilo se na jednotlivé buňky zastupované důvěrníky, přičemž platilo, že se členové jednotlivých buněk neměli znát s ostatními buňkami. Ani to však nezabránilo infiltraci. Na konci roku 1969 bylo 19 osob zatčeno a začalo více než roční vyšetřování.

Hlavním proviněním Hnutí revoluční mládeže v očích státu bylo napojení na západoevropskou radikální levici namísto uznání Sovětského svazu jakožto hlavní zahraniční ideové inspirace, artikulace alternativní podoby marxismu, které nabourávalo monopol KSČ na výklad ideologického kánonu, a prosazování aktivní role širokých vrstev společnosti ve veřejném prostoru, což bylo v přímém rozporu s „husákovským“ klidem na práci. Mediálně sledovaný proces tak neměl za cíl pouze potrestat viníky, stal se i exemplárním vytyčením hranic možného jednání v nastupujícím normalizačním režimu.

Na rozdíl od obviněných v kauze Fénix členové Hnutí revoluční mládeže po dlouhé vazbě propuštěni nebyli. Šestnáct z nich bylo odsouzeno k několikaletým trestům ve vězení, většina z nich na jeden až dva roky. Nejdelší trest, čtyřleté odnětí svobody, si odpykal Petr Uhl. Jaroslav Bašta, v současnosti člen strany SPD a jediný signatář Charty 77 sedící v Poslanecké sněmově ČR, byl odsouzen k pobytu ve vězení na 2,5 roku a Sybille Plogstedt byla po sedmnácti měsících ve vězení deportována z Československa.

Autor je historik.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.