Romeo z klubu

Na svou druhou desku Romeo z konce minulého roku si ostrovní producent Sega Bodega přizval dva hosty: známou francouzskou zpěvačku a herečku Charlotte Gainsbourg a venezuelskou experimentální klubovou divu a queer ikonu vystupující pod jménem Arca. Tento výběr s poměrně velkým žánrovým i generačním rozptylem jednak působí trochu nahodile, jednak vystihuje specifickou pozici, kterou Bodega zaujímá v současné hudbě. Dost možná totiž jde o jediného ze současných uznávaných klubových tvůrců, kterému se daří v roli zpěváka propasírovat intimní písňové zpovědi sítem těžkých basových beatů a „rave­-ready“ rytmů. Takto křehké, a přitom přesvědčivé hyperpopové „písničkářství“ tu nejspíš ještě nebylo.

Teplákové začátky

Irský hudebník s chilskými kořeny Salvador Navarrete se coby Sega Bodega poprvé objevil na klubové scéně v roce 2012 (předtím krátce tvořil jako Peace, od tohoto jména však brzy upustil, aby se vyhnul zaměňování se stejnojmennou indie skupinou). První dvě EP, Song Dynasty a 34, vydal v roce 2013 na malé značce Week of Wonders, třetí vyšlo na Slugabedově labelu Activia Benz v roce 2015. Součástí tohoto releasu s půvabným názvem Sports­wear byla tepláková souprava (vydavatelství bylo nezvyklými formáty proslulé), pozornost si však nahrávka vysloužila především díky kombinaci atmosférické triphopové elektroniky a ostřejších rytmů odkazujících na beatový maximalismus tvůrců, jako jsou Hudson Mohawke nebo Rustie, ale také na zvuk tehdy začínajícího kolektivu PC Music.

Sega Bodega se deskou etabloval na taneční scéně jako jeden z vycházejících talentů, nějakou dobu to však vypadalo, že svou hudební kariéru stočí trochu jiným směrem. V roce 2015 totiž začal pro rozhlasovou stanici NTS připravovat nepravidelnou show, v níž mixoval aktuální klubovou tvorbu s klasickými filmovými soundtracky Vangelise, Michaela Nymana, Hanse Zimmera nebo Joea Hisaishiho. Ve stejné době jakožto milovník filmové hudby zahájil sérii soundtracků SS, zahrnující alternativní hudební doprovod ke kultovním snímkům jako Mechanický pomeranč (1971), Kids (1995) nebo Gummo (1997). V rámci svého soundtrackového snažení Bodega připravil také třídílnou skládanku Radio Ghibli s hudbou z filmů slavného japonského animátorského studia.

Sebe*péče

Do klubového světa se s novým původním materiálem Bodega vrátil až po dvouleté pauze. Šestiskladbové EP Ess B (2017), vydané na bristolském labelu Crazylegs, ho představilo jako vyzrálého tvůrce s výrazným – a výrazně aktualizovaným – rukopisem. Vzletné plochy a smyčce odkazující na jeho filmové období zde narážejí na zkreslené beaty a dezorientované rytmy. Od té doby charakterizuje většinu Bodegovy produkce funkční rapový minimalismus obohacený o tropy ostrovní taneční scény. Jeho trademarkem je důraz na detail, díky čemuž dokáže vystavět celou skladbu kolem jediného lapidárního prvku, ať už jde o podladěné trancové arpeggio, nezvykle situovaný rytmus kopáku nebo (precovidový) sampl kašlání.

Původkyní onoho nezdravě znějícího kašle v tracku CC je Shygirl, bývalá bookerka talentů v modelingové agentuře a současná zpěvačka a rapperka, které Sega produkoval první singl Want More. Právě u Shygirl našel Bodega ideální odbytiště pro své vysoce stylizované klubové konstrukce. Společně s původem francouzskou producentkou a rapperkou Coucou Chloe a její krajankou Avril Alvarez alias Oklou pak Sega Bodega a Shygirl založili kolektiv a label Nuxxe, zaměřený takřka výhradně na vydávání jejich vlastní tvorby, což zúčastněným umělcům a umělkyním umožňuje tvořit bez kompromisů. Právě na Nuxxe pak vyšla nahrávka ­self*­care (2018), na níž Bodega poprvé zpívá. Spolu s hlasem se tu dostávají do popředí intimnější témata včetně problematiky duševního zdraví, která se stala leitmotivem autorovy umělecké výpovědi.

Bodegovo debutové album Salvador (2020) je křehká osobní zpověď tápajícího a trpícího umělce, zahalená do syrového a místy obtížně dešifrovatelného klubového zvuku. Jde o emocemi nasycenou nahrávku, kterou je dobré poslouchat jako celek (a nejlépe ve sluchátkách). Vyznění desky je každopádně poměrně tíživé a izolace během pandemie tento dojem jen umocnila. Možná si to uvědomoval i Bodega, když se rozhodl vytvořit sérii Reestablishing Connection a se spřízněnými hudebníky – Dorianem Electrou, Oklou, Eartheater a dalšími – přes Zoom call nahráli na jeden pokus covery hitů devadesátých a nultých let.

Světlo a láska

Pokud unplugged verze písní Gwen Stefani, Maura Picotta nebo Wheatus v odzbrojujícím provedení Bodegy a jeho hostů působí jako skromná online pobožnost, Bodegovo aktuál­ní druhé album Romeo je deska bezmála biblických dimenzí, která zní jako hyperpopové kázání na hoře. Už první singl Only Seeing God When I Come se zvláštně zastřeným vokálem a delikátně skipujícím garážovým beatem napovídal, o jaké apokryfní motivy tentokrát půjde. A velkolepý hymnus Angel on My Shoulder s religiózně vypjatým refrénem, který každým trancovým taktem vzývá před rokem zemřelou producentku Sophii, první dojem jen potvrdil.

Romeo je deska o lásce. Samotu a bezvýchodnost sebedestruktivních vzorců mění za smíření, naději a světlo, třeba v podobě imaginární světelné bytosti jménem Luci, která dělá hudebníkovi společnost na obalu desky. Láska prozařuje i nádherně minimalistickou baladu I Need Nothing from You, jež vypovídá o vyrovnání se s okolním světem i sebou samým. A citem, který ovšem často plodí i bolest, dýchá také skladba Um Um, věnovaná právě památce Sophie, na jejíž odkaz, jak se zdá, Bodega v mnohém navazuje – a v určitém ohledu jde ještě dál. Sophie totiž přes veškeré zvukové experimenty nikdy úplně ne­­opustila klasickou písňovou strukturu. Sega Bodega se oproti tomu k jednoduchosti formy dostává skrze otevřenost, se kterou osahává svá zranění. Zatím se mu daří nacházet způsob, jak hédonistické taneční žánry a současný elektronický sound design přizpůsobit prostému sdělení „písničkáře“. V současné trendy hyperpopové škatulce nenajdeme nikoho, komu by toto zdánlivě anachronické označení sedělo lépe.

Autor je publicista.