Za novou internacionálu

Dnešní doba si příliš neláme hlavu nad rozrůzněností radikální levice v meziválečném Československu ani nad vývojem, kterým prošla KSČ od svého založení v roce 1921. Během dvacátých a třicátých let se přitom od ní odštěpilo mnoho jednotlivců i skupin, jejichž politická teorie i praxe se nadále orien­tovaly marxisticky. Jejich cílem zůstávala socialistická, beztřídní společnost a určující vliv Říjnové revoluce na jejich ideovou tvářnost v tomto období nijak nezeslábl. Nicméně porevoluční vývoj v sovětském Rusku, který se vzdaloval představám o socialismu, býval z jejich strany podrobován silné kritice. Se stejným pobouřením se tyto organizace stavěly rovněž k degeneraci mezinárodního komunistického hnutí, které se přetavilo v názorový monolit pod taktovkou Moskvy. Dnes zůstávají tehdejší československé levě opoziční skupiny do velké míry zapomenuty. Historická paměť totiž vždy kráčí v závěsu za současnými konflikty a minulost vidí v jejich světle. Pokud současná politická imaginace nedovede dohlédnout za protiklad mezi liberální demokracií a totalitarismem, nedokáže spatřit ani historické snahy o vymanění se z diktátu slepých ekonomických sil, z nadvlády kapitálu a neustálého zhodnocování hodnoty.

Direktivám navzdory

Vrstevníci Josef Guttmann (1902–1956) a Zá­viš Kalandra (1902–1950) se v polovině třicátých let stali předáky jedné z takových opozičních komunistických ­skupin. Guttmann vstoupil do KSČ záhy po jejím vzniku. Byl absolventem Vysoké školy ob­­chodní, a když se jako bankovní úředník zúčastnil stávky bankovních zaměstnanců v roce 1924, byl ze svého místa propuštěn. Své ekonomické vzdělání uplatnil i v komunistických řadách jako publicista a školitel. Ze sebevzdělávacích teoretických debat mezi mladými členy KSČ vzešla i Guttmannova popularizační, ale poučená brožura Základy Marxovy nauky hospodářské (1925, druhé vydání 1931). Komunistická politička Marie Švermová si po mnoha desetiletích mladého Guttmanna vybavila takto: „Ze všech se mi zdál teoreticky nejvyspělejší a nejsečtělejší. Byla to taková teoretická hlava. Chodil mezi dělníky, kde ho měli velmi rádi, protože dokázal i složité teoretické problémy velmi srozumitelně vysvětlovat.“ Na konci dvacátých let už Guttmann zaujímal funkci šéfredaktora Rudého práva a stal se předním funkcionářem KSČ, členem stalinistického gottwaldovského vedení, které stranu ovládlo v únoru 1929. Na počátku let třicátých dokonce pobýval v Moskvě jako člen vedoucích orgánů Komunistické internacionály.

Guttmann však patřil mezi ty komunisty, kterým šlo o věc komunistického hnutí natolik, že se v kritických chvílích odmítli řídit stranickými direktivami a upřednostnili rozum a svědomí. Již před Hitlerovým nástupem k moci v lednu 1933 kritizoval taktiku Kominterny a Komunistické strany Německa (KPD), která se řídila doktrínou tzv. sociálfašismu. Ta hlásala, že Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) je hlavní oporou fašismu, ba že sociální demokracii lze nazývat jeho odrůdou. Své stanovisko, které spočívalo v mnohem vstřícnějším postoji k nekomunistickému levicovému dělnictvu, snaze získat si je bojem za dílčí požadavky a navázat s ním spojenectví v boji proti skutečnému fašismu – aniž by nekomunističtí dělníci museli zpřetrhat vazby k sociální demokracii –, zrekapituloval i v prosinci 1933 v dopise vedení strany známém jako Guttmannovo memorandum. Porážku německého proletariátu Guttmann nazýval porážkou a odmítal dogma Kominterny, podle něhož měla být nacistická diktatura pouhou epizodou předcházející konečnému vítězství proletářské revoluce. Následovalo vyloučení a pomlouvačná kampaň.

Záviš Kalandra vstoupil do KSČ na počátku roku 1923. Syn Masarykova přítele Břetislava Kalandry (1872–1930), frenštátského a později vsetínského lékaře a sociologa, už tehdy studoval na pražské filosofické fakultě klasickou filologii a filosofii. V roce 1926 začíná i jeho dráha publicisty činného v organizaci komunistických studentů Kostufra a jejím časopise Avantgarda. Podobně jako Guttmann i Kalandra vynikal erudicí a rozhledem, byť těžištěm jeho teoretické činnosti nebyla politická ekonomie, nýbrž obecnější otázky. Jak dosvědčuje ve svých pamětech germanista a komunistický politik Pavel Reiman, již ve dvacátých letech se Kalandra zajímal o „řeckou filosofii a vznik ideologie v primitivních společenských formacích“. Výsledkem těchto snah byla už Kalandrova k obhajobě nepředložená disertace o Parmenidovi, nicméně otázce závislosti ideologií na interakci „konkrétního individua“ s jeho společensko­-ekonomickou skutečností se Kalandra věnoval po celý zbytek života. V centru jeho myšlenkového úsilí byl vždy „konkrétní jedinec“ ve všech jeho historických určeních – ekonomických, společenských, psychologických. Kalandra se zaměřoval na jeho ideje, fantazie, sny, mytologické představy, na jeho střety se skutečností i na to, jak se jí podrobuje. Beztřídní socialistická společnost měla vytvořit předpoklady pro to, aby člověk své dějiny utvářel vědomě, nesváděn „z cesty k pravdě falšující touhou, (…) oním chtěním ‚zrozeným z potřeby, z nedostatku a z utrpení‘“, jak napsal Kalandra ve svém článku o Arthuru Schopenhauerovi.

Kalandra se ovšem během svého členství v KSČ nejviditelněji profiloval jako novinář: od roku 1929 byl po několik let redaktorem Rudého práva (v jistých obdobích list i řídil) a v polovině třicátých let se stal šéfredaktorem Haló novin. Poté, co ho strana této funkce zbavila, redigoval několik měsíců týdeník Tvorba. Důvody Kalandrova rozchodu se stranou se podobají těm, které stály za vyloučením Guttmanna. Jeho dodatečná kritika nesprávné, „sektářské“ taktiky KPD a Kominterny v roce 1933 se spojila s kritikou nové, opačné strategie, již postupně od léta 1935 začínaly sledovat jak Kominterna, tak přirozeně – a se zpožděním – i KSČ. Přijatá taktika lidové fronty se stavěla na odpor fašismu spojenectvím nejen s levicovými, ale i s liberálnědemokratickými stranami. Znamenalo to nejen odložení cílů třídní, proletářské politiky na dobu neurčitou a potlačení autonomie komunistů, ale i faktické podřízení veškeré politiky státním zájmům stalinistického SSSR a jeho tehdejším snahám o „kolektivní bezpečnost“, jejichž výsledkem byla i spojenecká smlouva s Československem uzavřená v květnu 1935. Napětí a rozpory mezi Kalandrovými názory a stranickými dogmaty panovalo již dříve, ale Kalandrův nesouhlas s politikou lidové fronty lze považovat za bezprostřední podnět k tomu, že jej KSČ na jaře 1936 de facto vyloučila.

Nová třídní společnost

Josef Guttmann v té době již po dvě léta zvnějšku usiloval o proměnu nejprve „sektářských“ a později „sociálpatriotických“ politik KSČ. Podle všeho spolupracoval s Kalandrou již před jeho vyloučením, ale společné vystoupení obou novinářů a intelektuálů se odehrálo až v srpnu 1936, kdy vydali brožuru Odhalené tajemství moskevského procesu, v níž s vášnivou rázností protestovali proti monstrprocesům s bývalými bolševickými předáky Grigorijem Zinověvem, Lvem Kameněvem a dalšími. Na počátku roku 1937 následuje další společná brožura (Druhý moskevský proces), tentokrát proti procesu s bývalými bolševickými vůdci, mezi nimiž byli mimo jiné Karl Radek a Georgij Pjatakov. Je nutno poznamenat, že odsouzení procesů a poprav nebylo v tehdejším Československu zdaleka pravidlem. Liberálové i mnozí levicoví publicisté sice považovali tyto metody za barbarské, ale spatřovali v nich v podstatě užitečné odstranění přílišných radikálů a hlasatelů světové proletářské revoluce.

První Guttmannova a Kalandrova brožura měla velký význam pro růst jejich opoziční organizace, která sdružovala několik desítek pražských dělníků a intelektuálů a kterou je v souladu s dobovým územ nejvhodnější nazývat podle jejího periodika skupinou Proletář. Ideově se její členové charakterizovali jako „leninci“ (nikoli „trockisté“) a brzy se začali orien­tovat na vznik nové internacio­nály, nikoli na navrácení stalinistických stran a organizací na pravou cestu. Z dnešního hlediska se jistě (a správně) můžeme pozastavit nad tím, že jejím vztažným bodem zůstávala Říjnová revoluce, ačkoli stále děsivější porevoluční vývoj v sovětském Rusku se stal na stránkách Proletáře předmětem Gutt­mannovy kritické reflexe. V článku s titulkem Kam spěje Sovětský svaz? se pokusil vysvětlit opuštění původních ideá­lů jako důsledek porážky revoluční vlny na Západě a následné mezinárodní izolace země, která se zároveň vyznačovala značnou hospodářskou a sociální zaostalostí. Obrana proti vnějším a vnitřním nepřátelům vedla k vytvoření silného státního aparátu – a nemožnost zajistit blahobytnější život pro všechny pak stála za vzestupem a privilegii byrokratické vrstvy, z níž se vyvinula nová vládnoucí třída. Guttmann nepokládal Sovětský svaz ani za kapitalistický, ani za socialistický. Jako jeden z prvních marxistických teoretiků předložil pojetí SSSR jako nové třídní společnosti: kritický osten této teorie mířil jak na stalinisty, tak na Trockého a jeho koncepci degenerovaného dělnického státu. Vykořisťovatelská třída stojí proti vykořisťovanému dělnictvu a rolnictvu, jež nemají žádnou možnost rozhodovat o hospodářství a svých životních podmínkách. Podobné názory na sociálně­-ekonomickou skutečnost Sovětského svazu vyjádřil také Kalandra již na počátku roku 1937 v článku K druhému moskevskému procesu: sociální politika privilegované vrstvy podle něj „začíná rozvíjet nové třídní rozpory“.

Nová internacionála

Na stránkách Proletáře i na schůzkách členů skupiny se nešetřilo kritikou vůči politice lidové fronty s ohledem na její realizaci ve Francii a Španělsku. Francouzské vládě socia­listy Léona Bluma – podporované komunisty – se nedostávalo žádného uznání za sociál­ní reformy vynucené dělnickými stávkami. Články naopak nasvěcovaly ty kontury francouzské vládní politiky, které odhalovaly snahu moderovat, ba tlumit třídní boje. Ve španělské občanské válce Proletář neskrýval svoji jednoznačnou podporu Dělnické straně marxistického sjednocení (POUM), k jejíž politice měl velice blízko. Podle Kalandry „nelze poraziti Franca jinak než v revolučním boji za socialismus, avšak politika ‚obrany demokracie‘ vylučuje revoluční vedení občanské války“. Mnohé kroky, které by narušily podporu a zázemí fašistických vojsk, taková politika neumožňovala, kdežto „vážné uskutečňování revolučního hesla ‚továrny dělníkům, půdu rolníkům‘“ by naopak přispělo k široké mobilizaci mas. Články o situaci v Československu se nesly ve stejném duchu a ve středu pozornosti byly především boje dělnictva. Ideový úběžník představovala snaha o rozšíření demokratické, dělnické kontroly nad hospodářstvím.

Každodenní činnost skupiny Proletář se zaměřovala na organizační otázky a získání podpory ze strany dělnictva, zvláště pak nezaměstnaných, byť tyto aktivity příliš úspěšné nebyly. Navíc vydávání časopisu Proletář museli Guttmann s Kalandrou na podzim roku 1937 zastavit pro nedostatek finančních prostředků. Spolupráce s trockistickou organizací Jiskra, nazývanou podle časopisu vycházejícího v letech 1934–1936, umožnila od dubna do srpna 1938 vydat čtyři čísla Proletářských novin. Stejně jako několikrát v minulosti i zde – v článku o slavné brožuře Surrealismus proti proudu – vyslovil Kalandra svou podporu surrealismu a Karlu Teigemu při jeho boji proti svěracím kazajkám, které stalinisté ušili pro politiku a tvorbu. Ve své polemice s Trockým Guttmann rekapituloval své analytické postřehy týkající se společensko­-ekonomické povahy SSSR a v recenzi románu Moskva­-hranice (1937) dal za pravdu Jiřímu Weilovi, jehož líčení života v Sovětském svazu vyvolalo odsudky či přímo zuřivé reakce stalinistů. Politická činnost členů Proletáře a Jiskry si v této době nepochybně kladla za cíl vytvořit československou sekci IV. internacionály, založené v září 1938. Úkoly s oním cílem spojené, nutnost podílet se na budování nové internacionály a pravděpodobně i nová pomnichovská situace stály za Guttmannovým odjezdem z Československa v říjnu 1938. Československá sekce nakonec vznikla pod názvem Revoluční socialistická strana, avšak prameny nenasvědčují tomu, že by se jejích aktivit účastnil Záviš Kalandra.

Guttmannova předpověď z počátku ro­­ku 1938, kdy z projevu agrárníka Rudolfa Be­­rana vyvodil „nebezpečí blížícího se fašismu“, se ukázala jako pravdivá. V roli druhorepublikového premiéra se Beran zasadil o fašizaci, kterou on a jemu podobní pravicoví politici nestačili sami dokončit jen proto, že jim otěže z rukou odebrala německá okupace. Tu Guttmann na stránkách německého trockistického časopisu Unser Wort okomentoval následujícími slovy: „Česká buržoazie si nezachovala ani tolik důstojnosti, aby při znásilnění alespoň zaprotestovala.“

Trhliny a praskliny

Záviše Kalandru zatklo 1. září 1939 gestapo v rámci preventivní akce namířené proti nejrůznějším českým osobnostem, u nichž se předpokládalo, že by mohly mařit nacistické válečné úsilí. V následujících pěti letech Kalandra prošel koncentračními tábory Sachsenhausen, Flossenbürg a Ravensbrück. Jeho spoluvězeň z Ravensbrücku, významný marxistický historik Roman Rosdolsky, na tuto těžkou dobu zavzpomínal v dopise zaslaném New York Times, v němž hájil přítele odsouzeného v roce 1950 k trestu smrti: „Kalandra byl spoluvězni chován ve velké úctě pro svůj obdivuhodný charakter, statečnost a ušlechtilost. Otevřeně se hlásil k tomu, že je marxovský socialista, avšak ošklivila se mu jakákoli totalitní diktatura. Jeho pověst mezi spoluvězni byla natolik vynikající, že se ani čeští stalinisté na něj neopovažovali otevřeně útočit, třebaže ho nenáviděli jako ‚renegáta‘.“

Josefu Guttmannovi se v roce 1941 podařilo ze Švédska odplout do Spojených států. Zbytek života strávil jako uznávaný politický analytik v New Yorku, kde zemřel ná­hle v roce 1956. Zvláštní pozornosti se dostalo jeho rozsáhlé studii Sovětský svaz – nová třídní společnost z roku 1944, do češtiny přeložené až v roce 2021. Ve svém asi jediném českém poválečném článku se proti všem machiavelistům, kteří se smiřují se skutečností a dávají vládcům dobré rady, snažil obhájit alespoň možnost pokroku a socialismu – když hrůzy války otřásly vírou v jejich neodvratnost.

Guttmannova a Kalandrova politická pozice v druhé polovině třicátých let nás může zaskočit nesmiřitelností a radikalismem. Musíme mít ale na paměti, že se stále jednalo o období, kdy radikální proudy dělnického hnutí disponovaly aspoň v některých zemích silou umožňující samostatné a účinné jednání. Nejrůznější nesourodé aliance navíc nedokázaly zachránit ani Československo, ani Španělsko, ani Francii. Tehdejší zorný úhel Guttmannovy a Kalandrovy kritiky současně skýtal možnost zahlédnout veškeré trhliny a praskliny, ideologičnost a nepravdy i na straně těch politických subjektů, vlád a společenských systémů, do nichž upřímní odpůrci fašismu a nacismu vkládali své naděje.

Autor je překladatel.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.