Jak se to začalo a jak si hráli na schovku

„Dneska pojedeme do Dinotice,“ pronesl ráno před dětmi tata. „Výborně, hurá, kdy vyrazíme?“ Děti se zaradovaly, protože si představily všechny ty možnosti, které ten výlet znamená. Dinotica je údolí uprostřed valašských hor. Vine se od obce Halenkov a stoupá podél Dinotického potoka vlastně až po vrch Cáb, který má v sobě ukryto nejedno tajemství. A zhruba uprostřed toho údolí se na jedné ze strání tyčí chata, nebo chalupa, kterou vystavěl tatův děda se všemi strýci a tetičkami a také za pomoci tehdy ještě malého Kubaka. Kubak, nebo někdy Kubi, kde se vlastně vzalo to slovo? To děti tak říkaly tatovi, protože věděly, že „sa to može“.

Chalupa stojí na polosamotě. Z poloviny je obehnaná lesem, z poloviny loukou. Na ní vládnou obrovské jalovce, veliké jak tři velcí lidi. Vedle chalupy je houpačka, u ní vysoký habr, ohniště, jedna kadibudka na kadění a druhá na skládku dřeva. A taky malá studánka, ze které po skružích kape čerstvá voda. Jednou se na to Metúdek Kubaka ptal: „A co jsou to skruže?“ „To jsou původně taková kamenná kola, nebo spíš prstence, jako prstýnky vypadají, a po nich teče voda a tím kapáním přes kameně se čistí. I ta naše voda ze země postupně leze a padá přes ty kameně a tady v takovém korýtku,“ ukazuje Kubak Metúdkovi vnitřek studánky, ve kterém je takový malinký bazének, „se pak ta voda sbírá, a až se její hladina zvedne nad otvor trubky, kape až k nám do kýblu.“ „Proto je ta voda taková dobrá?“ „Ano, a hlavně je přirozeně čistá, takže v ní žijou třeba i mloci.“

No a tady se právě začíná náš příběh, teda on začíná vlastně trochu dřív… Ještě před tím, než se narodila Anička, několik hodin před tím, než Metúdek přijel poprvé do Dinotice, vylezl jednoho jarního jitra ze studánky mladý mlok, mlok František. Vyšel a hned od začátku bylo jasné, že je to mlok. Jak si šel! Pomalu, s klidem, asi jako když si slunko dává na čas, než rozsvítí dětské hřiště. Kráčel, ruka střídala nohu, oranžové skvrny na jarní půdě se jen blyštěly a zároveň vypadaly tak samozřejmě, jako listí, které k jarní zemi patří.

Mlok František došel k habru, koukl do výšky: „Ahoj, habře!“ „Crdnk, crdnk,“ odpověděly mu prázdné větve, ale už plné pupenců. „Jojo, kamaráde, máme to tady sice pěkné, ale k čemu to je, když jsme tu sami,“ smutně se František díval do koruny habru, „nedá sa nic dělat, budu sa muset rozhlédnút po nejakých kamarádoch.“ Sotva to ale dořekl, z kopce, z takové malé cestičky, kterou se stahuje dřevo, se k ohništi dokutálelo cosi chlupatého, velkého a mručivého. „Ahoj, já su mlok František, a kdo si ty?“ Z hromady chlupů se prodrala nejprve malá hnědá očka, potom se vytrčily dvě malé uši, kulatá hlava, bříško a nakonec i tlapy: „Ahoj, já jsem medvěd Ondřej, narodil jsem se letos nahoře, v medvědí chaloupce a hledám tady nějaké kamarády.“ „No, vítám ťa, Onřeju.“ Mlok František se totiž nerad zdržoval nějakým krkolomným vyslovováním, když spěchal, a tak to „dé“ prostě vynechal a tak to aj ostalo. „Tož to jsme dva! Aj já přemýšlám, s kým bych sa tady skamarádil, protože su sice rozený už na podzim, ale to sem byl eště pulec a teď su tu sám. Budem spolu kamošit?“

„To víš, že jo! A co budeme dělat?“ „Já bych hrál na schovku,“ zasvítily oči Františkovi. „No, ale to je nás pořád málo, chtělo by to eště další kamarády,“ odpověděl medvěd Ondřej. „No, tož je idem hledat!“

„Ale kam?“

„Sem slyšel, že v Dinotickém potoku sa narodili malí pstruzi!“

„Jenže já, jak jsem takový zavalitý a tlustý, já si moc ve vodě nepohraju. Ale víš co? Nad náma sa narodily malé srnky!“

„Onřeju, to je sice pěkné. Akorát – dívaj na moje nožičky, sú malé a já mám též svůj pomalý způsob, jakým chodím, to bych srnkám určitě nestačil.“ Už už se zdálo, že noví kamarádi zůstanou sami, když se z kopce nad studánkou, z maliňáčí, ozvalo dupání a funění. „Poďme tam,“ zašeptal František, „ale potichu a opatrně.“

Když vylezli nahoru, došli až doprostřed keřů s malinami, uviděli takovou pichlavou kuličku, jako nějaký ostnatý kopací míč. Ta kulička ale nenápadně vystrčila nosík, a když se jí zdálo, že žádné nebezpečí nehrozí, proměnila se: „Nazdar, já jsem ježek Pepa, neublížíte mně?“ Zamumlalo to malé ostnaté hovínko. „Vitaj Pepo, já su mlok František a tady je můj kamarád, medvěd Onřej. Hledáme nekoho, kdo by si s náma hrál na schovku, nechtěl bys?“ „Jasně, ve schovávané jsem zkušený, umím se dobře maskovat.“ „Tož poďme na to, pikola bude u habru,“ zaradoval se František a už se kulili k habru. „A kdo piká první,“ zeptal se Ondřej. „Já,“ vesele prohodil František, „vymyslel sem si to.“ Natočil se k pikole a: „Jedna, dva, tři…“

A kamarádi se rozešli po různých skrýších, hledali, jak by co nejlépe zakryli svoje těla a splynuli s krajinou. „Devatenáct, dvacet, před pikolú, za pikolú nikdo nesmí stáť, nebo nebudu hráť, už idu!“ Mlok František se otočil, zadíval se pozorně, ale nikde neviděl nic podezřelého. „Když teď půjdu pod verandu, nechám jim pikolu volnú, napřed sa musím podívat v nejbližším okolí.“ A tak chodil svým rozvážným krokem, ale nemohl nic najít. Prozkoumal kadibudku, studánku, okolí habru, houpačku nadzvedl, jestli pod ní není náhodou schovaný Pepa, a pak pomalu dělal větší a větší kruhy, až se dostal k pařezu, který na mezi trčel po posledním buku. Pozorně se na něj zadíval a vtom to uviděl: listí nastlané kolem se nenápadně, ale pravidelně zvedalo a klesalo. František se zadíval do listí, a najednou mezi ním uviděl malé vršky bodlinek, došel k habru: „Piky piky Pepa, u pařezu pod listem.“ Pepa vylezl a s pusou celou ušpiněnou od smíchu volá: „Jak jsi mě tam našel?“ „Dobře sem sa díval, teď eště Onřeja.“ A František se odvážil i pod tu verandu, chalupu celou obešel, pod jalovce se díval; nikde nic. Když se ale vracel, kolem okýnka do kuchyně, tam stojí ještě jedna studňa, ve které se voda jen sbírá, neteče do ní. A jak tak šel kolem, uslyšel dušené: „He­-e­-epčí.“ Mlok natáhl své skvrny a už byl u habru: „Piky piky Onřej, ve studni u chaty!“ Ondřej nerad vyšel ven a brumlá si: „No jo, když ona je ta voda chladná, a když nad ní jeden medvěd sedí s holým zadkem, to vlhko a zima stoupá a stoupá, až potom prostě pčíkne.“ „A teď já,“ přerušil ho ježek Pepa a už se obrátil k habru. „Jedna, dva, tři…“ Medvěd Ondřej teď dlouho přemýšlel, kam by to své veliké tělo schoval, až ho to konečně napadlo… Mlok František si pro sebe mumlal: „Když zalezu do svojí studně, ježek Pepa mňa určitě hneď najde, protože to bude první místo, kam sa podíve, ale já ho napálím.“ „Devatenáct, dvacet, před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jdu!“ Ježek Pepa se prudce obrátil od habru a sledoval okolí. Jako první zamířil přímo ke studni: „Tak, ukaž sa, mločku náš,“ rejdil svým protáhlým nosíkem pod napadaným listím u dna.

„No dovolte, co si to vůbec dovolujete?“ ­stihl ještě zaslechnout, než ho prudká bolest v nose donutila ucuknout. Pacičkou si nos přejížděl a mžoural na neznámý hlas: „Promiňte, ale kdo jste?“ „Já jsem pijavice, my pijavice jména nemáme, takže prostě pijavice, a vy jste neurvalý drzoun, to se dělá, bořit někomu obývák? Buďte rád, že jsem na vás neposlala svých tři sta dvacet dva bratranců. Stejně byste jim nechutnal, my pijavice z této studánky jsme zvyklé na jinší, lidskou krev. Co to tady, pro boha svatého, vyvádíte?“ Ježek Pepa nestačil kulit oči: „Promiňte ještě jednou, paní pijavice.“ „Jaká paní, vy hulváte! Víte vy vůbec, jak vypadá pijavice, když se stane paní? Je tlustá a před umřením, grobiáne! Já jsem prozatím slečna, vy, vy nosáku!“ „Opravdu se velice, madam pijavice, omlouvám, my si tady jen hrajeme na schovávanou a já právě hledal mloka Františka, který tady bydlí, a tak jsem myslel…“ „No dobrá, dobrá, bydlí, nebydlí, to asi vy ježci, nebo kdo to jste, mrňavý jeden mravenečníku nedozrálý, asi nemáte moc rozumu, že? Už jste někdy slyšel takovou hloupost, že by se zvíře při schovávané ukrývalo ve vlastním doupěti? To vás asi nenapadlo, že, že to zvíře není zcela pitomé a napadne jej jako první, že každého napadne jako první podívat se do jeho příbytku, nu, tak už se tu nemusíte zdržovat, tady František není a huš, huš, nechte nás pijavice na pokoji, spánembohem.“ „Ano, milostivá, nashle… tedy, sbohem,“ vypadlo z Pepy a kromě nosu měl teď dvakrát větší i hlavu.

„Kde jsem to skončil? Ano, František, u sebe není, takže,“ a začal se pečlivě místo vedle místa rozhlížet po okolí studánky, u špalku nic, pod houpačkou nic, nikde nic, až tu najednou se mu něco nezdálo v kadibudce, kde bylo složené dřevo. Jako kdyby tam uprostřed hnědé kůry a bílých koleček rozřezaných kmenů byla i barva, co tam nepatří, a skutečně, přišel blíž a uviděl ty malé oranžové skvrny jasněji. „Tak, tady jsi,“ zavýskl a běžel k habru: „Piky piky František, v kadibudce mezi dřevem, prozradily ho skvrrrr­-ny, jak se chtěl díííí­-vat.“ Mlok František se vysmýkl zpod kmenů a smál se: „Byla to ale dobrá skrýš, a vidím, že súsedka pijavica ti dala maku.“ „Co je to maku?“ „Tož to sa dávalo maku děckám, aby spaly, a včil to znamená, že ti, jak to enem… dala co proto.“ „No, to teda! S tou už bych se nerad znova setkal,“ brumlal ježek Pepa a ani si neuvědomoval, že si hladí svůj nosík. „Jenže, kde je Ondřej,“ řekl polohlasem a zkoumal dál terén. Nahoru, do medvědí chaloupky, už by ho nedostal nikdo, není přece hloupý a ví, že zvířata se do svých doupat jaksi neskrývají, jenže kde je? A tu si uvědomil, že velký medvěd se může skrývat jen…, a potichounku vylezl na první větev habru, tak, aby viděl okýnkem do kadibudky – a hned z větve dolů a k pikole: „Piky piky Ondřej, sedí v kadibudce jako nějaký člověk, byly mu vidět uši!“ Ondřej se vybatolil z dřevěného záchodu a docela spokojeně si hladil bříško: „Aspoň tam bylo teplíčko, ne jako v první skrýši, teď pikám já.“ A už byl u habru: „Jedna, dva, tři…“

Když končí nějaká hra a jedna strana v ní ne a ne vyhrát, rozhostí se před posledním kolem takové větší napětí, každý kluk, holčička, stejně jako zvíře, si najednou víc uvědomuje, jak by to bylo skvělé, kdyby se právě jim podařilo… Podobně tomu bylo i u našich kamarádů. Medvěd Ondřej si při pikání pořád připomínal, že by to bylo hloupé, kdyby právě on někoho ze svých kamarádů nenašel, ale František s Pepou zase usilovně vymýšleli co nejpřekvapivější skrýše… „Devatenáct, dvacet, před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jdu!“ Medvěd Ondřej si nejprve jako jeho dva kamarádi prohlédl nejbližší okolí a hned ho zarazil kýbl. Takový obyčejný železný kýbl na vodu nebo třeba i na hlínu, stříbrný, s dvěma vytlačenými proužky zhruba uprostřed, s takovými jakoby prstýnky a kovovou kulatou rukojetí. To všecko by bylo v pořádku, jenže – pokud si to dobře pamatoval – byl ten kýbl spíše jen tak polopoložený, že mezi ním a zemí bylo něco jako pusa, tlama nebo vstup do jeskyně, a teď tu ležel pevně a rovnoměrně na zemi postavený. Vzal do ruky malou tyčku, postavil se k habru, nadzvedl okraj kýblu a: „Piky piky ježek Pepa, pod kýblem, dobrý pokus, jenže já to tady zná­-ám!“ „Nojo, kdyby sis toho ale nevšiml hned, mohl jsi být pěkně rychle zapikaný ty,“ lezl ven se smíchem ježek Pepa. „Tak, Františku, a teď ty,“ řekl vlastně dost nahlas Ondřej. A opatrně se díval a hledal. Věděl, že František to tady zná nejlépe ze všech, že ví o každé skulince a že bude muset postupovat velice opatrně. Postupně propátral každé místo na mezi, v maliní, u kadibudek i u ohniště, prozkoumal i skuliny pod verandou a okolí druhé studně, ale nikde nic. Měl sice velký strach, že ho František zapiká, ale přece se nakonec odvážil za chatu k jalovcům a pod každým to důkladně prohledal. Pak prošel i kus lesa u chaty, František nikde. Sedl si smutně na lavici u habru a dal hlavu do svých tlapek: „Já prostě nevím, nemůžu a nemůžu toho Františka najít, on je z nás zkrátka nejmenší, tak je jasné, že se mu nejlíp schovává,“ smutně si broukal. Ježek Pepa už byl taky zvědavý, jak to celé dopadne, tak navrhoval: „Tak víš co, tak se vzdej, nebo tu budem do noci, mě už taky nic nenapadá, všude už jsi byl, všechno prohledal, mloci neumějí chodit tak rychle, že by mohl být někde daleko.“ „Kluci, ogaři, ne všecko sa dá najít enom na zemi,“ uslyšeli náhle oba rozesmátý Františkův hlas, podívali se do nebe, a opravdu – František, skvrny ještě oranžovější než obvykle, se málem neudržel, jak se chechtal a z posledních sil se držel – rámu houpačky! „Tys byl celou dobu tady? Na očích? Vždyť mně stačilo jen zvednout hlavu! Proč jsi mě nezapikal?“ „Jednak proto,“ smál se dál František a seskočil za kamarády, „že sa mně tam docela líbilo a byl na vás dva srandovní pohled, jak, čumáky zaryté do země, prohledáváte každý pidi­kúteček, ale hlavně proto,“ a jak to jen mločí nožky mohly dokázat, si je k sobě tak nějak přitáhl, nebo je spíš těma svýma packama všecky spojil, „že přece by ti to, Onřeju, bylo líto, žes jako jediný nás oba nezapikal.“ „Jo vlastně, piky piky František,“ ťukal do habru Ondřej, ale to už se všichni smáli, a navíc, slunko se klonilo ke špičkám stromů a všichni věděli, že pro dnešek toho hraní bylo tak akorát. „Ale zítra, zítra si zablbneme znovu,“ slíbili si a zmizeli každý po svém do svých domečků.

 

 

 

Non intres in judicium cum servo tuo, Domine

Peteru Repkovi

 

Zajíkl jsem se

sevřels mně srdce

až se zapotácel dech:

Ten s křivýma nohama

jak ide!

 

Ptáci sa haštěřijá

v hnátech pavlačí

z prořezaných větví

 

A kolik chvil

jsem zmárnil?

 

Bože, koliks nám

pod jazyk dal síly

 

Protekla hnátama

v řečách roztekla se

 

Su srágora a červ

Bože milý!

 

 

Kopce

Na Kopcách s děckama

a Pán Bůh nad nama!

 

 

Že by jaro

Na starou jabloň v Lužné

přilétli čížci.

Jak vsetínští hokejisté:

tři přihrávky a do góla,

ale i elegance, kudrlinky.

 

Zelenožlutá melodie Boží milosti

klove do kostí.

 

 

Pane,
uprostřed churavých

I přes tu mlhu

od božího rána

je slyšet chvat i vzdech.

Jsme jako dobytčata:

co vložils do nás

najdeš ráno

vysrážené na futrech.

 

 

Špitální

Ty, mlho, neschovávaj!

Neskrývaj pod závoj tu rozkoš!

To by jednoho ranilo!

Břízo, kolena nenadzvedávaj!

Mně sa to všecko

před očama včil zbudilo.

Tam v Lužné

mlha polehává

a slépky po­-pokají

pod uhrančivou péčí.

Tady, ač všeci starostliví,

srdce bečí.

 

 

Vyznání

Bože,

jak necháváš

schnut kukuřicu

a zlatíš listí,

co má zhnit,

strhni nám z očí oponu,

tyátr je to šmírácký a dlouhý.

Bože,

dej nám síly

nehřešit.

 

 

Putine

Putine, ty vyjebaný zmrde,

to kvůli tobě

nebe nad Kyjevem

nebude rudé.

Nafurt bude červené.

Ta červená je

krásných živých lidí krev,

tak hoř, navždy hoř

a poslouchej odhodlaný řev:

Putine, ty vykurvený zmrde,

to je to jméno,

co napořád ti zbude.