Od počítače nelze odejít

Kybernované umění je velmi důležité, ale umění pro kybernovaný život je důležitější a nemusí být nutně kybernované.

Nam June Paik

Je tam, když stojíme ve frontě u pokladny, když šlápneme omylem do louže, když si vybíráme, co si večer doma pustíme. Je tam, i když kráčíme údolím, když formulujeme argument, když pozorujeme hvězdy, když dopíjíme kávu v kavárně a když nastupujeme do vlaku. Digitální prostředí je všude tam, kde něco nejde, stejně jako tam, kde nejde o nic. Protože digitální prostředí podmiňuje vše. Protože s digitálním prostředím vždy počítáme; i kdybychom s ním počítali pouze jako s něčím odloženým. Jelikož dobře víme, že je odložené vždy jenom dočasně. Nakonec se vždy znova připomene – po hmatu, po sluchu, po zraku –, aniž by kdy zcela odešlo; aniž by byť jen na chvilku přestalo podmiňovat naši představivost, naše myšlení, náš život.

Všechno a všude

Na počítačových technologiích přehlížíme to nejpodstatnější, když věříme, že od počítače lze odejít. Jenže pokud počítač s nějakou obrazovkou a s nějakým vstupním zařízením byl svého času opravdu těžištěm všeho počítačového, pokud ztělesňoval a mluvil za vše „počítačové“, dnes už tomu tak dávno není – dnes už od počítače odejít nelze. Počítač pořád nevidí ten, kdo se na něj dívá jako na externí zařízení, jako na rekvizitu současnosti. Počítač coby artefakt je na digitálním prostředí to nejméně zajímavé. Všechny ty terminály po našich kapsách, stolech, kufřících a zápěstích již nejsou než pouhými těžítky, fetišizovaným výčnělkem něčeho neviditelného, jsou přístupovou kartou a ovladačem k něčemu, co bude již navždy v jeho celku schopna odemknout jen a pouze imaginace – imaginace digitality.

Jenže co to vlastně je, to digitální prostředí – to „všechno a všude“? Podobně jako v matematice jsou čísla, která lze definovat, ale nelze je vypočítat, i hájemství digitálního prostředí lze obkreslit, aniž by se dalo vymalovat. Digitální technika je tělem imaginace digitality, a nikdo až dosud nezjistil, co to tělo vlastně může. Obsahem a hybným momentem digitálního prostředí je totiž vše, a to doslova a do písmene, co lze myslet. A je velmi těžké říct, co myslet nelze, od chvíle, kdy se – jak říká Marshall McLuhan – s vypuštěním první družice celá planeta stala uměleckým dílem; kdy se od planety oddělil diferencovaný kus hmoty, který poprvé v historii zahrnul celý lidský svět do obrazu, do reflexivního vztahu – a podřídil jej imaginaci. Jako když Gilles Deleuze břichomluvecky promlouvá přes Humeovy teze, myšlení by nebylo myšlením o sobě, kdyby také nebylo myšlením pro sebe. Myšlení je imaginací, když se obrací k sobě. To znamená, že svět jako takový již nevzniká ani tak mechanicky či organicky, jako spíš reflexivně, imaginativně, vynaložením sil psychických spíše než fyzických – hlavou spíš než rukama. Postupem asociace spíše než kauzality: ukázáním, dotekem, výrazem a výpočtem, pojmenováním a určením spíše než pohybem, tahem, nošením a zvedáním.

Tato chvíle si žádá aplikovat poezii na tento nejmíň jistý bod v místnosti, kterým je a priori nějaký počítač, na tu sochu bodu vytvořenou naším obcováním s nepodlehnutím celku z iluze, že lze zvládnout nezvládnutelné, z úpěnlivého spoléhání na rozum, který námi zběsile točí dokola na otevřeném moři, zatímco se naše loď potápí pod nákladem nabraným na nekonečném množství ostrůvků. Tam někde se vytváří pocit nejistoty, nemísta, neprostoru, tento bod, tento polotovar bodovosti čeká, až na něj upřeme imaginační zbraně tropů, které leží ladem, které bytují v přírodní, hospodské, konceptuální, angažované, bytové, městské lyrice, které se mu nevěnují, a marně se pokusit zachytit digitalitu samotnou, rozmrazit ztuhlý polotovar a začít ho číst do slov, která mají všichni před nosem.

Imaginace digitality je vedena pocitem, že něco na všem je jinak. Je to ten vtíravý pocit, že dnes už jsou všechny body sochatelné. Všechny body jsou připraveny k pozornosti v oné vyšší a užší hypnotické bdělosti, kterou nejintenzivněji známe z používání počítače. Protože od počítače už nelze odejít. Je již plně internalizován, a proto celý svět se dá číst jako jeho rozhraní. Jako v režimu standby terminál počítače nemizí, ale je vždy připraven. Vždy strukturuje naše očekávání, vždy násobí naše možnosti, vždy uklidňuje či vyhrožuje svou blízkostí. Uniknout před ním by vyžadovalo nesmírné úsilí úniku před realitou samotnou.

Porozumět tomu, čemu se říká virtualizace, neznamená myslet nemateriálnost, pomysl­nost či zdánlivost. Virtuální neznamená ani digitální. Virtuální znamená vznikavý. Digitální je zde pouze epochální technologickou formou a katalyzátorem. Nahlédnout sochu bodu proto neznamená v první ani poslední instanci upínat se na digitální technologie. Znamená to zažít tu vrstevnatou, energickou vznikavost, již modernisté, kteří si jí všimli jako první, znázorňovali jako vibrující křižovatky rodících se vesmírů, spatřené v nejbanálnějších předmětech a činech (viz Braquovy housle, Ducham­povy akty, Beckettovu kombinatoriku atd.). Je to tato citlivost modernistů, atomisticky zjemněná a reinstalovaná z figury (věci, činu, pojmu) na úroveň bodu, do momentu, z nějž má forma i obsah teprve vyvstat, a do hloubky psyché, která je impulsem i prostředkem imaginace digitality.

Básníci a technologie

Toto radikální ontologické přehodnocení světa doposud básníci nebyli schopni nahlédnout a docenit. Bránilo jim v tom to, jak rozuměli technologiím. Nahlíženy zpravidla prizmatem prométheovského mýtu, tedy jako výrazu dominance nad přírodou, vysvětlují se technologie jako něco, co člověku slouží, ale také co jde přírodě – a to i přírodě v člověku – proti srsti; co je zradou na heideggerovské autenticitě. Takové smýšlení, byť zejména po zkušenostech 20. století do velké míry oprávněné, uvalilo na upřímný a naivní zájem o technologie stigma technooptimismu. Výnosem zdravého rozumu a varovným poselstvím Ikarovy tragédie si tak má člověk od technologie držet kritický odstup. Vzácnost imaginace digitality pak plyne z toho, že se tento kritický odstup téměř univerzálně proměnil v Pavlovův reflex. Protože jak si zachovat pocit svrchovanosti tváří v tvář technologiím, které se univerzální formou digitality zvedají jako metafyzické tsunami, aby pohltily vše, co lze myslet? Jenom mechanickým odstupem. Daleka od alibistického defétismu, jaký zaznívá v slovech o nevyhnutnosti pokroku, imaginace digitality odlišuje, když ne odděluje, technologie od tržních sil, po jejichž proudu se k nám většinou dostávají. I když je kolikrát těžké je i odlišit, je příliš velká škoda zaměňovat jedno za druhé. Proto je obcování s technologií plné nástrah – proto je dobrodružstvím. Je příliš velká škoda mechanicky ztotožňovat je v povrchním dojmu, že pod maskou slibů lepšího života se skrývá hrozba zotročení – ztráty něčeho esenciálně lidského.

Imaginace digitality totiž nehledá lidské v nějaké jeho esenci, v nějakém pomyslném základu, v tom, čím nějak přede-vším je, ale v tom, čím by člověk být mohl. Člověka netechnologického odvrhává jako protimluv. Odcizení zde není nešvarem, ale výzvou a pokušením; imaginace digitality odcizení vítá, riskuje a experimentálně zesiluje. Jako tvůrce origami, přihlíží k povaze papíru, neklade však těžiště do toho, co je v něm předem dáno, ale co by s ním šlo udělat. Imaginace digitality se neptá po pravdě či původnosti ze stejného důvodu, proč projížďku na kole nepovažuje za falešnou procházku. Imaginace digitality jede v džípu jako ve lvu. Snaží se myslet a vyslovit to, co se rodí jako pocit, v hloubce těla existujícího mezi Ctrl+C a Ctrl+V. Ptá se, co znamená „vědět technologií“, když zranění leží na dlouhé časové ose, / můžeš je posunout, přeskočit, přetočit. Všímá si, jak i banální aktivity jako vaření, čtení, učení, chůze a mnohé další, někde nad sebou, v sobě, v našem očekávání sní o jednoduchosti a linearitě progress baru. Člověk nepotřebuje používat počítač přímo, aby jím myslel, když prochází světem a vybírá, čemu věnovat pozornost a čemu ne. Ví totiž, co si dokáže později dohledat a co ne. Počítač nepotřebuje ani tehdy, když k němu digitální prostředí mlčky promlouvá, když vyvolává dojem, že všechno už někdo řešil a všude už někdo byl. Takto se člověk jakýmsi základním způsobem cítí doma i tam, kde nikdy nebyl, a necítí se zcela ztracený i když dělá to, co nikdy nedělal. Věci a jevy a lidé kolem nás jsou nadaní neviditelnou aurou našeho vědomí, že existují ještě jinak a jsou přístupní ještě jinak než jako to, co vidíme na vlastní oči.

Technologie staví člověka, jeho citlivost a jeho vztah ke světu, do kondicionálu. Něco uzavírá, něco zužuje, a něco jitří, spíš než by něco určovala – a tím se intimně i násilím podílí na jeho hloubkové transformaci. Zvídavé, vášnivé obcování s technologií je jako nevratná a tedy riskantní pouť labyrintem pokřivených zrcadel, jejichž zakřivení se stává naším zakřivením. Vycházíme z něj změněni: rozevření, noví a plní záhad. Jinak řečeno, imaginaci digitality rozvíjí zájem o technologie, přičemž ten sám je vedený zájmem o člověka nastávajícího a o jeho prožívání. V zájmu o technologie se imaginace digitality oddává údivu nad lidským coby lokálním záhybem na velevnějšku.

Konec metafor

Ignorovat digitální prostředí znamená přehlížet tu nejpádnější, nejživější a nejplodnější realitu. Proč se tedy básníci a básnířky technologiím vyhýbají, a když nevyhýbají, proč se chápou technologií jako artefaktů a systémů coby rekvizit spíše než stavu lidství? Možná, že tato nevraživost plyne z jakéhosi uměleckého luddismu – dojmu, že technologie kradou básníkům metafory. Že to, co poezie doposud jenom naznačovala, k čemu sváděla, technologie dnes již plnokrevně uskutečňují, když svým působením – svým bytím – smazávají rozdíl mezi obrazností a doslovností. A to již co do základních forem zkušenosti: času a prostoru. „Musím jít,“ loučíme se, a jen co položíme telefon, aniž bychom jej odkládali, jsme tam, kam jsme tímto oznámením mířili, aniž bychom se hnuli z místa. Opanování času a prostoru znamená, že co kdysi vyžadovalo prodlení a nutnost přesunu z místa na místo, je dnes vyřízeno přesunem pozornosti, o kterém šlo kdysi v poezii, potažmo literatuře pouze snít. Jinak řečeno, pohyb metaforický prakticky plní funkci pohybu doslovného. V tomto případě už ale začíná jít o pleonasmus, protože metafora již ve svém nejpůvodnějším významu značí přenesení. Slovo „přenos“ tedy vyžaduje aktua­lizaci. A to tím, že jej přestaneme chápat jako pomyslný, zdánlivý. Není nic pomyslného na tom, že se dnes v planetárním rozsahu přeskupují celé kusy krajiny a transportují gigantické objemy hmoty na stavbu obrovských elektráren, megapřístavů a datových center, aby vyšly vstříc každému našemu povelu, i tomu nejlehkovážnějšímu.

Pro básníka asi vždy platilo, že žije svou imaginací, tedy že pro něj vita contemplativa rovná se vita activa. Dnes už však na toto pozoruhodné postavení nemá monopol. Co bývalo topografické, stalo se topologickým. Kde byly třeba mapy, stačí dnes diagramy, tj. grafy souvislostí a směrů, ať už v podobě návodů, algoritmů nebo nejrůznějších sítí. Všimněme si, jak radikálně se změnil význam slova „hledat“. Hledat neznamená pátravě se přesouvat z místa na místo, ale procházet topologickým prostorem tím, že formulujeme dotaz. Nikoli prostorem rozprostraněnosti, ale diagramatickým prostorem tvořeným stavy a přechody mezi nimi. Není třeba vědět, kde co je, stačí vědět, jak to najít, jak to vytvořit, jak to vypočítat, jak to zadat – jak si o to říct. Vědět znamená umět se ptát a hledat odpovědi, nikoli znát je předem – pohyb je především pohybem imaginace, tudíž myšlení. Tím, že hněte smysl, imaginace účinkuje jako dálkové ovládání reality. A právě diagram je tím momentem, v němž se hroutí rozdíl mezi doslovným a obrazným, kde metafora nejenže něco značí, ale především něco fakticky dělá. To je jízda tramvají, která začíná již v té chvíli, co si ji vyhledám jako spoj.

Rozlišení mezi metaforou a doslovností se však nehroutí jen v rovině jazyka, ale i v rovině technické implementace digitality. Imaginační podstata digitálního prostředí pramení již z jeho nejzákladnější úrovně. Už na úrovni strojového kódu je digitální prostředí provozem metafor. Metafora tu není přirovnáním ani pomyslným ukročením stranou v zájmu výstižnosti, ale fakticky provozovaným strojem. Programování totiž spočívá v tvorbě diagramů, které nejsou zjednodušeným znázorněním plánovaného stroje – tyto diagramy jsou tyto stroje. Zastupují pouze sebe samy. Programování, na rozdíl od starších forem technických návrhů, nerozlišuje nákres či popis stroje na jedné straně a samotný stroj na straně druhé – diagram je operativní metafora.

Je zvláštní srovnávat báseň s technickým diagramem; poezie a algoritmy jsou dvě velmi odlišné věci, jež náleží ke dvěma velmi odlišným světům. Jenže operativní metafora je to, v čem jsou si příbuzné: jako algoritmus tvoří přesně definované stavy a přechody mezi nimi, báseň je tvořena slovy (tj. něčím generickým) a souvislostmi mezi nimi (tj. něčím generativním) – báseň klade známé vedle známého, aby z jejich setkání vykřeslo něco dosud neznámého. V obou případech jde o poiesis: jak algoritmus, tak báseň jsou sérií instrukcí, která odkazuje k tomu, co vzniká teprve s jejím čtením. Čtení poezie je ze vší literatury (a z celého světa coby literatury) čtení nejobnaženěji tvořivé. Podobně jako se zdrojovým kódem i s poezií do světa včítáváme to, co tam předtím nebylo.

Protože poezie není dočasným pozastavením skutečnosti, vychýlením se z „normálního“ jazyka, jakýmsi dekorativním úletem a ukročením; je to spíš všední jazyk, který je zpravidla zvápenatěním prvobytně poetického, toho, co je ze své podstaty změnou a pohybem, protože je prakticky motivovanou ignorací nepraktických detailů a estetických odlišností v zájmu široké a opakovatelné sdělnosti. A normální jazyk drží krok se stavem světa, nebo naopak strádá a hrubne i díky poezii a citlivosti, jež je poezií přímo i velice nepřímo kultivována.

Rozdíl mezi doslovností a obrazností se však nerozmazává vlivem nějaké nové víry v moc metafor. Na vině je spíš stále podezřelejší primát tradičně připisovaný doslovnosti, dojmu „opravdovosti“, který vzbuzuje, a jejímu příslibu nejtěsnější blízkosti ke skutečnému. Málokteré slovo dnes podléhá inflaci jako příslovce „doslova“. Tuto roli připisovanou doslovnosti zpochybňoval Deleuze, když tvrdil, že „nic takového jako doslovnost ani metafory ne­­existuje. Existují jenom nepřesná slova, která něco označují přesně.“

Imaginace jako schopnost abstrahovat z empirické zkušenosti a abduktivně přerámovávat problémy, tj. skokem, metaforou, je tady s námi dlouho. Teprve teď se ale imaginace začíná stávat ústředním světotvorným hybatelem, parním strojem 21. století. Pro metaforu to však znamená její završení. Je těžké ubránit se fascinaci: realita sama se stala poddajným materiálem. Poezie má opět prominentní, i když už zdaleka ne tak exkluzivní tvořivou moc, nakolik jí oplývá průmysl stejně jako byrokracie a každodenní život v zaklínadlech programátorských příkazů.

Orfické technologie

Podobně jako v úvodu zmíněný McLuhan i James G. Ballard o stávajícím lidském údělu říkal, že žijeme v jednom velkém románu. A ačkoliv tendence k estetizaci dnes proniká i tam, kde kdysi neměla místo, tato tvrzení spíš poukazují na onu imaginačně, ale nikoli nutně esteticky utvářenou skutečnost. Jde o naznání skutečnosti, že z dvojice imaginační a racionálně­-výrobní je první člen bezpříznakový. Ten první druh pohybu se vždy uskutečňoval přesunem pozornosti. Novinkou posledního století je, že teď už je takový i ten druhý. A když počítač všechny formy bytí naplní svým stavovým prostorem, vzniká digitální prostředí, které se má k oběma těmto pohybům jako platforma, katalyzátor i výsledek. Digitální prostředí se stává horizontálou ke všem existenciálám.

Imaginace jako prvobytně subjektivní výraz tak již není pouze východiskem, metodou, ale splývá se světem jako takovým. Technologie prométheovské, založené na dominanci nad přírodou, na vztahu pána a raba, jsou subsumovány, překonány technologiemi orfickými. Za jejich paradigmatu nejenže nejsou svět a imaginace oddělitelné, ale jsou prakticky koextenzivní. To, čemu Foucault říká „technologie sebe samého“, je v orfických technolo­giích vztaženo na celé (digitální) prostředí. Proto nelze oddělovat doslovnost od obraznosti.

To znamená, že připadat si „jako ve filmu“ není ukročením z normality – ukročením z normality je, když si tak člověk nepřipadá. Jinak řečeno, ten čtenář, kterého Oulipo vedlo k tomu, aby psal básně jejich čtením; ten McLuhanův a Tofflerových prozument, který produkuje tím, že konzumuje, již není ojedinělou postavou. Není již figurou v kontrastu ke svému netečnému pozadí, protože pozadí samo již na tuto hru přistoupilo. Jak naznačují nejrůznější formy ekologie, pozadí samo o sobě se stává předmětem a spolučinitelem figurace. A když se všední postavou stává ten, kdo píše čtením, kdo vyrábí spotřebou, kdo vynalézá objevováním a kdo tvoří používáním, svět vzniká stigmergicky. To znamená, že vzniká tím, jak jím navigujeme – že jím navigujeme; že jím procházíme čtením a že tento náš pohyb zanechává stopy, jež jsou opět čitelné. Co mravenci dělají pachem, my děláme imaginací.

Tohle není uvěznění živého, organického do chladných technických metafor; orfické technologie vyvstávají teprve ve chvíli, kdy již není možné oddělovat fantazii od přírody. Orfické technologie coby produkt i prostředek imaginace digitality nás vracejí k původní techné, ovšem za velmi odlišných podmínek. Techné je zde tvarováním, utvářením přírody, je technologickým přírodněním.

Jako transcendentno, kterým byla kdysi výhradně příroda či Bůh, hluboko pod prahem naší vnímavosti a daleko za hranicí našeho porozumění bublá dnes symboly tvořená skutečnost v podobě dat o objemu, jemnosti a složitosti násobků internetu, k jejichž osmyslování potřebujeme svérázné, chytré a neživé démony učenlivých algoritmů. Pojmy fysis, logos, techné a epistémé zde netvoří opozice ani pouhé komplementy, jelikož výpočetní nátura světotvorných procesů z nich dělá nanejvýš cípy jednoho dynamismu „zjazykovělé“ přírody. To je bažant glitchující polem a dítě listující matkou. To je osamělý strom zasypaný slovem sníh (Monogramista TD).

„Hýbej mi očima“

Generativní aspekt skutečnosti se dnes rozbaluje všude. Kde bývaly věci, podstaty a účely a vůbec všechny druhy finality, jsou dnes procesy a zpětnovazební smyčky, vznikání a zanikání, stávání se a virtualizace. Kde bývaly odpovědi, tedy něco hotového, nacházíme dnes otázky, tedy něco, co pudí k výrobě a tvorbě, hledání a vynalézání – k volbě, k nastavení a interpretaci. Svět jako celek i ve svých částech se poetizuje – stává se sebetvořivým strojem.

Smyslem imaginace digitality však není instrumentální racionalita, ačkoli se jí chvílemi průběžně podrobuje. Orfické technologie nejsou motivovány účelem, jsou vedeny údivem, jsou lačněním po bytí. Orfické technologie rozvíjejí imaginaci digitality, když ohledáváme svět jako armaturu duše, citlivé a zranitelné duše kybernetického organismu, jehož mysl a činy prorůstají celým prostředím.

Tento kyborg se však nevyznačuje přebytkem nerezové oceli, ale nedostatkem serotoninu. Je to vědomí zbičované celodenním navigováním, rozkazováním a rozhodováním, jež nachází balzám v ASMR videích, v pohledu na tlakovou myčku při práci a v poslechu krájeného mýdla. V momentu, kdy se nechává vést, kdy se vkolejí do brázdy, kterou před ním projednou vyrývá někdo či něco jiného.

Když britský básník Marcus Wicker v závěrečně strofě básně Óda na brouzdání webem píše „Ujmi se mě. (…) Hýbej mi očima z jedné podívané na druhou“, popisuje stav totálního odevzdání se, které se však zpětně znovu uskutečňuje napsáním básně. Dotýká se ho a vyslovuje se tak k momentu, který známe velmi přesně – momentu, kdy počítač vypnout nechceme, anebo nedokážeme. A ještě víc, Wicker žádá, aby byl v této odevzdanosti veden, aby síla, jež ho připoutala, získala nadvládu nad jeho aktivním přístupem, aniž by se ztratila kvalita aktivního přístupu. Žádá internet, aby převzal řízení jeho unaveného, nicméně pořád bdělého Já. V „ujmi se mě“ je volání po umělé inteligenci, která by podmínila soud mého pojetí podívané. Není to ale pocit, který všichni známe? Chvíle, kdy bychom podepsali, nainstalovali, připlatili si cokoli, abychom nemuseli vypnout počítač?

A právě proto počítač nechceme a nedokážeme včas vypnout. Nechceme a nedokážeme to z důvodu, že v tu chvíli je nepředstavitelně těžké čelit pokoji a jeho prázdné statice. Je to podobně těžké, jako když sedíme v laciné zakouřené hospodě blízko náměstí, pijeme jedno malé poslední pivo za druhým a kouříme další a další stejně nechtěnou, vzdorovitou cigaretu, díky níž ale ještě nemusíme vyjít ven vstříc praktickému konání, používání rozumu. V potemnělém prostoru pivnice jsme však odkázaní sami na sebe, kdežto v neprostoru počítače máme před sebou přístup ke všem pokladům světa, s nimiž se dá hrát hra na realizaci touhy. Napojit se na něj znamená zažít sebe sama rozkročeného přes celé horizonty představivosti, schopného jedním kliknutím překračovat limity vlastní představivosti. Je pochopitelné, že se pak nechceme takové moci vzdát. Vždyť se díky ní bezpracně stáváme většími.

Při vypnutí počítače pozdě v noci se tedy bojíme něčeho, co není ve výsledku tak hrozné. Co se může stát? Můžeme si lehnout do postele a být v ní sami se sebou. Bojíme se toho, že budeme usínat sami se zhuštěným neinteraktivním, nevizualizovatelným myšlením a zmatení, bojíme se toho, že budeme čelit vědomí opojenému, ale i zdrásanému divokým asociováním. Pokud v počítači umírá přítomnost, tak co potom s přívalem přítomnosti? Imaginace digitality klíčí z kocoviny po probuzení z hyperreality. Imaginace digitality se rodí v popelu obnaženého krátkodechého heroismu motivačního videa. Přesně v tu chvíli, kdy ležíme v posteli, se popínavá rostlina všemi šlahounky našich smyslů zcitlivuje přítomností. V tu chvíli již není domu, který popínala – domu, který byl reálný, klikatelný, přepnutelný, a tedy velmi snadno pochopitelný, zúčtovatelný –, ale rozhoduje se, jestli tvar podrží, nebo ho pustí. Vybuzená a lehko nabytou mocí opojená mysl hledá, k čemu by se přimkla.

Splynutí s počítačem subjekt imaginačně umocňuje. Stojí ho tedy daleko víc úsilí – až počítač vypne –, aby obstál i sám o sobě, odmocněn, což je boj. A v tomto boji tkví, dlí, klíčí, skrývá se zárodek imaginace digitality. Tato nasycenost, která je natolik nepodobná třeba čtení knihy, dívání se na televizi, sportu, křížovkám, řízení auta a tak dále, je srovnatelná jen se zápasem při psaní, tj. se zápasem s limity vlastní představivosti.

Jinak řečeno, básnířky a básníci mají nejblíže k tomu, aby svou zkušenost ze psaní samotného využili a namapovali na současnou řeč. Poezie je už dávno schopná srozumitelně mluvit o digitalitě, ne proto, že by básníci získali nějakou novou schopnost, ale protože doba dospěla do fáze, kdy je velké části lidstva skrze zážitek s počítačem srozumitelná situace zápasu tvůrčího psaní.

Imaginace digitality

Imaginace digitality tedy znovunastoluje otázku po lidském údělu. Básnířka, výtvarník, literát, kdokoli, kdo pěstuje představivost – ti všichni teď mají být nahlíženi jako orfičtí technologové, kteří digitálnímu prostředí přitakávají jako svému duševnímu exoskeletu. Orfičtí technologové nevolí mezi naivním přijetím a pohrdavým přehlížením, ale oddávají se jízdě v kokpitu skutečnosti. Oddávají se své individuální, mytopoetické vybíravosti. Protože imaginace digitality je jenom poslední verzí něčeho velmi starého. V jednom aktu je imaginace digitality čtením sebe v dění a textuře světa a zároveň čtením světa v sobě.

Jako taková vyžaduje přistoupit na rizika a teprve tím je vzít vážně – hledat, co je v nich nové, opravdu nové, kličkovat kolem atavismů, které svádějí k hledání digitálních básníků místo básníků digitality. Je třeba hledat básnířky, které rozvíjejí imaginaci digitality, které si z touhy projádřit nová myšlení a cítění pouštějí žílou, když se chápou cutting edge technologií, a které v nás zasévají vzrušující obsese tím, že je samy riskují a poddávají se jim; básníky zahleděné do horizontu klíčovací plochy, ochotné updatovat své touhy a kalit svou čivost vůči flóře nejrůznějších rozhraní; básnířky, co nesou v batohu notebook ještě teplý jako čerstvý chleba koupený na rohu, které dýchají s postranní lištou, sledují stíny oblaků na zubaté kompresi streamu, mikrofonem a fotoaparátem v telefonu odebírají viděné a slyšené jako pipetou k rozmazání a rozeslání coby ingredience v tvorbě dosud neviděného a nežitého.

Počítač je první stroj, který ovládáme tím, že s ním vedeme dialog. A pokud od něj nelze odejít, měli bychom zjišťovat a pojmenovávat, co přesně dělá, když dělá to, co člověk chce, a co tím na tom mění, když to dělá po svém. Měli bychom se nořit do útrob jeho, a tedy i naší imaginace, do záhybů světa, který uskutečňujeme, když jej vypočítáváme, jako příboj vypočítává pláž. Nelze­-li od počítače odejít, musíme se naučit dívat, kam nás vede, když jdeme tam, kam chceme jít.

Palo Fabuš je kritik a teoretik médií.

Luboš Svoboda je básník a šéfredaktor kurátorské platformy pro současnou poezii Psí víno.