Ústecký kraj sice v různých statistikách zaostává, ale literárně patří k nejvýraznějším. Na přelomu tisíciletí tu fungovala živá literární scéna s vlastními časopisy a z regionu vzešla řada básníků i prozaiků, kteří pak s místní tematikou uspěli také „celorepublikově“.
Krajina zdevastovaná odsunem Němců, krajina po těžbě hnědého uhlí, krajina doutnajících chemiček, krajina zničených lesů, krajina za trest. Napadne čtenáře nad souslovím „severní Čechy“ něco pozitivního? Těší se návštěvník, že stráví několik dní v Ústí nad Labem, nebo mu stačí zahlédnout vrcholky Českého středohoří, když valí po dálnici D8 na nákupy do Saska? Ať je ale tato krajina vnímána jakkoli, nemůžeme jí upřít řadu zásadních uměleckých zářezů na literární scéně. Pojďme se tedy podívat na malý vzorek.
Silný kraj
Od šedesátých let 20. století je zdejší literatura silně spjata s tzv. severočeskou školou: generačně-regionální prózy Vladimíra Párala či Jiřího Švejdy si v normalizační době získaly tisíce nadšených čtenářů. Jejich společenská rezonance ale v porevoluční situaci pomalu končila a nová doba nabídla zcela nová jména. Naopak se v těchto letech zdůraznila pozice zásadního básníka regionu, Emila Juliše, jehož poezie má dosud vliv na mladší básnickou generaci.
Jako důležité shrnutí první dekády po roce 1989 se jeví antologie Od břehů k horám. Severočeská literární a umělecká scéna 90. let (2000). Šlo o první svazek zamýšlené řady regionálních sborníků dnes již zaniklého olomouckého nakladatelství Votobia. Editorem svazku se stal Milan Kozelka, jenž také sestavil antologii Ostravska V srdci černého pavouka (2001) a Olomoucka Vertikální nostalgie (2002). Bohužel tím celý ambiciózní projekt skončil a čtenářům se uzavřela jedinečná možnost nahlédnout do literárního kvasu přelomu milénia.
Antologie Od břehů k horám je nicméně dosud nejkomplexnějším souhrnem severočeské literární i výtvarné tvorby po roce 1989. Milan Kozelka tehdy v úvodu napsal: „Je to silný kraj. Nelze v něm zaměnit otce za dceru, bratra za matku, tchýni za syna, česnečku za petrolej, charakter za kondom. Uhelné slečny se žení s kosmetickými fauny, chemičtí štamgasti jsou provdáni za inverzní nymfomanky. Světlo je normováno obsedantní lhůtou, prezidenti pocházejí odjinud. Vesmír je menší nežli písečné zrno, noci se dějí jako všude jinde.“ Literární část pak zahrnula autory všech generací a stylů. Ze zasloužilých to byl například Emil Juliš a Václav Vokolek nebo regionálně známí Ladislav Muška či Věra Bartošková. Objevila se jména budoucích důležitých básníků a básnířek – Milan Děžinský, Luděk Marks, Milan Šedivý, Roman Szpuk, Svatava Antošová, Patrik Linhart, Tomáš Řezníček nebo Miroslav Wanek –, ale i jména tenkrát naprosto neznámá, například Jan Losenický, Jiří Koten či Ivo Mikšovský.
K emancipačnímu procesu přispěly také dva původně ústecké časopisy. Tím dříve narozeným (1997) byla Pandora, zaměřená nejen na původní tvorbu, ale i na literární studie, jež se objevovaly v tematických číslech (např. Experiment či Last, Lust und Liebe). V redakci se sešla dvě důležitá jména: Kateřina Tošková a Olga Stehlíková, před nimiž dodnes můžeme smeknout za to, na jakou úroveň dokázaly časopis vyzdvihnout. Pandora pokračuje dál, ale s novou pražskou redakcí a bez regionálního příznaku. Následná H_aluze se pak více profilovala jako časopis pro mladé a začínající, ale dostávaly zde prostor i filmové či hudební vhledy. Zásadní byla Edice poezie H_aluze, v níž debutovali Anica Jenski, Martin Vávra, Vojtěch Vacek či Teodor Kravál. Redaktoři Alice Prajzentová, Tomáš Suk a Tomáš Čada zde zachytili kvas mladé scény a sami pak časopis propagovali na různých, zejména pražských čteních. Bohužel před několika lety H_aluze ukončila činnost.
Hospodský a hospodářský zázrak
Která jména nechala nejsilnější otisk v severočeské próze? Z rozsáhlého díla Václava Vokolka bych vybral tři knihy, které se k regionu tematicky váží. Je to především novela Pátým pádem – příběh o odsunu a zabití kněze Jana Böhma na Verneřicku, psaný již v sedmdesátých letech a z pochopitelných důvodů vydaný až v roce 1995. „,Bože,‘ vydechla. Stáli před zříceným stavením. Střecha se propadla do vyrabovaných vnitřností domu. Všude kolem se povalovaly hromady tašek, rozlámaných dřev a skla. ,Co jsi čekala?‘ ,Tohle ne,‘ přiznala. ,Ber to jako symbol pomíjivosti věcí.‘“ Rád bych také zmínil osobně pojaté Krajiny vzpomínek (1997) a „první děčínský román“ Cesta do pekel (1998), text se zřetelnou ecovskou stopou, jehož kapitoly jsou tvořeny jako výjevy z obrazů romantických malířů. Tematicky má k Vokolkově novele Pátým pádem blízko ústecký Martin Fibiger, zejména svou knihu Aussiger. Příběh ze Sudet (2004). Jedná se o konfrontaci světů dvou bratrů, Severočecha a amerického emigranta, zasazenou právě do regionu Ústecka.
Dvojdomý mezi poezií a prózou je Daniel Hradecký. Již básnické svazky 64 (2013) a Přibližování dřeva (2019) naznačily, že jeho tvorba bude zatížená osobní výpovědí s výpady do různých kulturních přesahů; výsledkem je pak hutný básnický styl, který míchá nízké s vysokým. Prózy hojně tematizující alkoholismus a situaci prekariátu se nezdály tak přesvědčivé, ale ta poslední, Tři kapitoly (2020; viz A2 č. 3/2021), zabodovala i u poroty ceny Magnesia Litera. Zde krátká ukázka: „Ústí nad Labem, hospodský a hospodářský zázrak. Na levém břehu anorganická, na pravém organická chemie. V březích řeka, která nemá hodinky, ale má čas, jako Tuaregové. Na levém břehu z hmoty vyvlastňují kyseliny, na pravém louhy. Obojí je k snědku. Tam, kde bylo, i tam, kde nebylo město, dodýchává aparatura. Obchodní duch zavrhuje pokrytectví a smířlivě ze tří stran tiskne dóm. Člun lanovky stoupá k světlům hotelu, který pluje nad hlavním vysílacím časem, majákující Laputa, kde nikdo není, jen Tuaregové, ti jsou.“
Od okraje k mainstreamu
Z podobné pozice „intelektuální socky“ vychází tvorba duchcovského Patrika Linharta. Ačkoli je jeho výpovědním polem zejména krátká povídka, přemýšlením má blízko k básnickému vidění světa. Jak kdysi trefně poznamenal v Tvaru Pavel Janoušek, Linhart je mistrem krátkého odstavce. Zdůraznit můžeme první velký konvolut jeho próz s názvem Měsíční povídky / Opárno (2003), kde se představil v plné šíři jako autor reflektující svět severních Čech v různých pozicích vypravěče, jenž je často v roli posluchače, svědka či glosátora. Autor také vědomě dává na odiv svou vzdělanost, která se projevuje mísením odborného lexika s prvky slangovými či vulgarismy, a může být považován za pokračovatele Demlových či Klímových próz, křížených patafyzikou, hororem či postmodernou. Ve svých skoro padesáti letech získal Linhart nadregionální renomé, k němuž přispěly knihy Napsáno v trenýrkách (2006), Lunhard (2013) či Jáma a rypadlo (2019).
Uhelná krajina však nemá pouze autory bizarního charakteru, ale i prozaiky s mainstreamovým gestem. Příkladem je Pavel Brycz, který debutoval souborem povídek Hlava upanišady (1993). Specifickou výpovědí o Mostu z různých vypravěčských perspektiv je pak kniha Jsem město (1998), odměněná Cenou Jiřího Ortena. Svou výjimečnost pak autor potvrdil rozsáhlou historickou freskou Patriarchátu dávno zašlá sláva (2003), za niž dostal jako jediný „severočeský“ autor Státní cenu za literaturu.
Josef Formánek, bývalý šéfredaktor cestovatelského magazínu Koktejl, vstoupil do české prózy dobrodružným a iniciačním románem Prsatý muž a moře příběhů (2003), odehrávajícím se v Papui Nové Guineji. Na tento opulentní opus, jenž byl svého času kultovním čtenářským hitem Ústecka, navázal krátkou novelou Létající jaguár (2008), napsanou za čtyřiadvacet hodin ve výloze pražského Luxoru. Pak už přešel do světa běžné, konzumní prózy, podle které se píší scénáře a točí české filmy – Úsměvy smutných mužů (2014) či Dvě slova jako klíč (2016).
Říkají mi poezie
Z postpatafyzické, postbeatnické a lesbické zkušenosti vychází tvorba teplické Svatavy Antošové, která píše poezii i prózu. Její romány s provokujícími názvy Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (2004) nebo Dáma a švihadlo (2005) však nedosahují síly jejích raných sbírek Říkají mi poezie (1989) či Ta ženská musí být opilá (1990). Sofistikovaně na ně pak navázala například básnickou skladbou Vlčí slina z roku 2008. Razance novátorského gesta však v současné době ustupuje určitému postangažovanému psaní, zejména v poslední básnické sbírce Diktátor píše báseň (2020; viz A2 č. 18/2021).
Severočeská scéna má také další básníky – hrabalovsky řečeno – „umazané životem“, jsou jimi děčínský Tomáš Řezníček, který vydal své železničářské svědectví ve sbírce Ranžír přede mnou (1998) a na sklonku loňského roku publikoval sbírku Hřeby (2021), a J. H. Kalif, jenž popisuje život stavebních dělníků v knize s názvem Ve sportce je 78 miliónů (2017).
Na závěr bych rád zmínil dva básníky, kteří svou tvorbou zjemňují onu příznačnou severočeskou drsnost a hrubost. Teplický Martin David v návaznosti na Jana Skácela modeluje svými verši nostalgický smutek a ticho krajiny Poohří v aktuální sbírce Za obloukem řeky Ogh (2021). Rafinovaným hodinářem mezi básníky je pak roudnický Milan Děžinský, v intimně lyrických výpovědích prožívající svou dvojí existenci zejména ve sbírkách Přízraky (2007) nebo Tajný život (2012). Básnická kniha Obcházení ostrova (2017; viz A2 č. 18/2017), ověnčená cenou Magnesia Litera, pak jen potvrdila jeho pozici básníka, který svůj region výrazně přesáhl.
Autor je básník.