Znamenalo by to konec budoucnosti

Byl jste překvapen, když ve čtvrtek 24. února začal ruský vpád na Ukrajinu?

Toho rána mě to už nepřekvapilo. Den předtím Rusko stáhlo své diplomaty z Kyjeva, Oděsy a Lvova, takže bylo jasné, že se to stane. Noc před invazí jsem se spojil s přáteli a příbuznými a poradil jsem jim, aby se připravili. Ale pouhý měsíc předtím, když jsem byl naposledy na Ukrajině, se invaze nezdála moc pravděpodobná. Všichni si musíme položit otázku, proč tolik Ukrajinců, Rusů a expertů na Rusko nevěřilo, že se opravdu uskuteční. Jedním faktorem je podle mě to, že v akademické sféře vycházíme při analýze rozhodování jednotlivce z racionálního modelu. Vzhledem k tomu, že náklady a rizika, které Rusku invaze přinese, o tolik převyšují možný prospěch, se zdálo nemožné, aby se pro ni Vladimir Putin přesto rozhodl. Svou úlohu hrají ale také emocionální faktory. Nedávné Putinovy televizní projevy jasně ukázaly, že jeho ukrajinskou politiku neurčuje jenom racionální kalkul, ale také jeho osobní představy o tom, jak by mělo vypadat Rusko a zda si Ukrajina zaslouží zůstat suverénním státem.

Z čeho tyto představy vycházejí? Podcenili analytici Putinův nacionalismus?

Putin je bývalým agentem KGB, jehož nejdůležitějším úkolem kdysi bylo chránit územní celistvost Sovětského svazu. ­Zhroucení sovětského státu ho hluboce zasáhlo. Ve své řeči o uznání takzvaných lidových republik, kterou pronesl 21. února, věnoval spoustu času útokům na bývalé sovětské vůdce, kteří podle něj svou „národnostní politikou“ umožnili rozpad SSSR: Lenin a Stalin dovolili, aby Sovětský svaz vznikl na bázi národních republik, Gorbačov jim pak garantoval, že se mohou stát suverénními státy. To je teď zřejmě potřeba změnit.

Jakých cílů chce ruská vláda na Ukrajině dosáhnout?

Je tu víc možností. Nejpravděpodobnější se mi zdá, že počítají se scénářem, který by byl podobný vývoji v Německu po druhé světové válce. Některá ruská prohlášení naznačují, že vládní kruhy plánují rozdělení Ukrajiny, po němž by jedna část zůstala spojencem Západu, kdežto východní část by se dostala pod naprostou ruskou kontrolu. Obě části země by však byly demilitarizovány a jakékoli narušení zákazu vyzbrojování by mělo za následek nové akce ruské armády.

Zmocní se tedy Rusko části Ukrajiny?

Nemyslím si, že Rusko chce východní Ukrajinu anektovat jako Krym. Jeho cílem je demilitarizace a „denacifikace“. Zdá se, že na východ od Dněpru chtějí Rusové nastolit loutkový režim – podobně jako když byla Ukrajina v 17. století rozdělena mezi carské Rusko a polsko­-litevskou unii. Teď se ruská armáda snaží obsadit města a území na jihu a východě země, včetně velkého přístavu Oděsa. Jakmile se Rusům podaří ukrajinskou vládu svrhnout nebo dosáhnout toho, že prchne z Kyjeva, budou moci nastolit prozatímní vládu a pod svou kontrolou provést volby. Následující jednání s ukrajinskou vládou v západní části země se budou točit zejména kolem podmínek, které musí splnit, aby předešla dalším ruským útokům. To je podle mého názoru nejpravděpodobnější strategie.

Co musí Rusko udělat, aby těchto cílů dosáhlo?

Už to dělá. Ruská armáda útočí na Charkov, druhé největší ukrajinské město, které má přibližně 1,4 milionu obyvatel. Charkov byl ve dvacátých a třicátých letech minulého století hlavním městem Ukrajinské sovětské socialistické republiky a v případě, že invazní armáda neobsadí Kyjev, což by se neobešlo bez mnoha civilních obětí, mohl by se hlavním městem stát znova. Rusko také potřebuje ovládnout další velká města. Může doufat v to, že reakce obyvatelstva budou v řadě měst smíšené. Podle mě Rusové očekávají, že značná část státní správy s nimi bude spolupracovat. Místním orgánům pravděpodobně nabídnou, že mohou pokračovat v činnosti, pokud uznají politickou autoritu Ruska.

Znamená to tedy, že Rusko musí usilovat o to, aby obětí z řad civilistů bylo co nejméně?

Ano, to je zásadní. Sleduji ruské propagandistické kanály a všechny zdůrazňují snahu vyhnout se civilním obětem. To je také důvod, proč ze začátku nedošlo k rozsáhlému bombardování měst. Rusové se obávali, že se obyvatelstvo obrátí proti nim a uposlechne výzvy ke vstupu do jednotek teritoriální obrany. Je zřejmé, že jejich strategie zpočátku počítala s obklíčením měst, po němž by nenásledoval útok nebo ničivé ostřelování, ale spíš vyjednávání o kapitulaci. Útok na centrum Charkova v úterý 1. března ale ukázal, že velení ruské armády se už necítí být vázáno těmito omezeními. Čím silnější bude ukrajinský odpor, tím drtivější ruské útoky přijdou.

Co to znamená pro obležená města?

Čím déle to bude pokračovat, tím větší budou problémy se zásobováním. Blíží se vážná humanitární krize, zejména na jihu a severu země.

Jaká je strategie ukrajinské vlády?

Úřady zorganizovaly z civilistů jednotky teritoriální obrany a pokoušejí se zajistit mezinárodní podporu i dodávky zbraní a vojenského vybavení. Vláda se také zasazuje za přijetí tvrdých protiruských sankcí. Nejúčinnější cestou k ukončení války by bylo, kdyby Putin pocítil, že toto válečné vypětí bezprostředně ohrožuje jeho moc.

Kvůli protestům v Rusku?

Zatím si dokážu jen obtížně představit rozsáhlou protestní mobilizaci proti režimu, který je tak brutální jako ten ruský. Kdyby ale došlo k citelnému poklesu životní úrovně, lidé by pravděpodobně dlouho zticha nezůstali. V ruské historii došlo k podobnému vzedmutí protiválečného odporu dvakrát – během první světové války a války v Afghánistánu. Jsem si jist, že dnešní ruská vládnoucí třída to má na paměti.

Je tu pochopitelně cenzura, zprávy o padlých ruských vojácích se objevují jen minimálně. To napovídá, že i Putin chápe jednu věc: válka proti Ukrajincům, které i prorežimní komentátoři označují za „bratrský národ“, není mezi Rusy populární – stejně jako skutečnost, že vinou Putinových imperiálních ambicí na Ukrajině zemřou stovky či tisíce mladých Rusů. Většina obyvatel ale zatím zachovává mlčení a mnozí pořád věří propagandě, že válka, respektive „speciální vojenská operace“ brzy skončí. Znovu a znovu slyší, že ruská armáda má jasnou převahu a že Ukrajinci jsou vděční za osvobození – osvobození od vlastní vlády, kterou si zvolili ve svobodných a spravedlivých volbách, připomínám.

Co se dá říct o oficiálním ruském zdůvodnění války, „denacifikaci“ Ukrajiny?

To tvrzení je tak směšné a bezobsažné, že je obtížné se k němu vůbec nějak vyjádřit. Na rozdíl od roku 2014, kdy začala válka na východní Ukrajině, nepozorujeme u obyvatel dobytých území žádnou skutečnou podporu Ruska. Tehdy na Donbase opravdu byli lidé, kteří mávali ruskými vlajkami a přáli si ruskou intervenci a připojení k Rusku. Nic z toho teď nevidíme. Nevznikají ani žádné ukrajinské proruské vojenské jednotky. To samo o sobě vyvrací tvrzení, že tu je spousta Ukrajinců, kteří se cítili utiskováni a jen čekali, až je Rusové přijdou osvobodit.

Co bych mohl k údajné denacifikaci ještě dodat? Je to absurdní. Mnozí ukrajinští představitelé jsou rodilými mluvčími ruštiny: prezident, ministr obrany, šéf tajné služby. Prezident Volodymyr Zelenskyj vděčí za svou kariéru úspěchu v ruském zábavním prů­myslu. Během kampaně, která předcházela prezidentským volbám v roce 2019, se ho jeho soupeř, tehdejší prezident Petro Porošenko, snažil vykreslovat jako sympatizanta Ruska, nebo dokonce zrádce. Kromě toho je Zelenskyj prvním ukrajinským prezidentem židovského původu.

Jak by mohla vypadat budoucí ruská okupace a Rusku podřízená vláda?

To je velmi důležitá otázka. Loutkový režim by se mohl udržet jenom díky tvrdým represím. Musela by vzniknout všudypřítomná tajná policie na způsob německé Stasi, nebo ještě hůř: režim, který by vůči obyvatelstvu uplatňoval neustálý teror. Vládnout okupovaným oblastem kvazidemokratickým způsobem by totiž bylo nemožné. Loutkový režim by byl ilegální, mimořádně brutální a nebyl by mezinárodně uznán. Pro obyvatele by to znamenalo konec budoucnosti. Nemohli by nikam cestovat, byli by zcela izolováni. Továrny by chátraly, protože vývoz metalurgické a chemické produkce do Evropy by skončil. Je nepravděpodobné, že by Západ obchodoval s natolik nelegitimním režimem. Ukrajina by se nakonec spíš než rozdělenému Německu po druhé světové válce podobala neuznaným separatistickým republikám v Podněstří, Abcházii, Osetii a na Donbase.

Jaké vyhlídky na úspěch podle vás mají rozhovory mezi představiteli Ukrajiny a Ruska?

Rusko doposud připouští vyjednávání pouze o podmínkách ukrajinské kapitulace. Reálná jednání budou moci začít až poté, co si Rusko uvědomí, že svých ambiciózních cílů nemůže dosáhnout. Náklady na válku budou nejdřív muset podstatně vzrůst.

Dlouho jste kritizoval ukrajinskou vládu za to, že se dost nesnaží o plnění minských dohod, které měly ukončit válku na východě Ukrajiny. Změnil jste po ruském vpádu názor?

Ne, pořád jsem přesvědčen, že kdyby tu byl podstatný pokrok v plnění minských dohod, Rusko by se zachovalo jinak. Je možné, že by to invazi jen oddálilo, Ukrajina by tak ale přinejmenším získala čas na přípravu svého hospodářství a armády.

Z německého originálu „Es würde das Ende der Zukunft bedeuten“, publikovaného 3. března 2022 na webu týdeníku Jungle.World, přeložil Miroslav Tomek.