Percepci lesa zásadním způsobem spoluurčují i jeho literární reprezentace. Ať už se jedná o romantizující představy vznešeného a sakrálního místa, topos nebezpečných dobrodružství nebo apokalyptickou umírající krajinu, většinou nás obrazy lesa v literatuře konfrontují s jinakostí.
„Příroda, to je chrám.“ Není náhoda, že Josef Šebánek v roli dědy Homolky ze známé české komedie pronesl tuto kultovní větu zrovna v lese. Představovat si les jako chrám není pro moderního člověka vůbec těžké – kmeny stromů nám připomínají chrámové sloupy, větve se splétají jako žebroví majestátní klenby, pod níž prosvítají pruhy světla a line se omamná vůně pryskyřic. Co si ale počít s narušeným, usychajícím lesem, který se v naší krajině objevuje stále častěji?
Nic mimo les
Estetický postoj člověka k lesu má svá specifika. Lesu v první řadě (na rozdíl od běžného uměleckého díla) chybí rámec. Pokud do něj vejdeme, jsme jím obklopeni, jsme uvnitř. I v případě, že se díváme na lesní pásmo zdálky, táhne se většinou z jednoho konce zorného pole na druhý, případně se před námi tyčí jako fragment nedozírného celku bez konce a bez začátku, jehož hranice nedokážeme určit. Les navíc vnímáme všemi smysly: slyšíme šumění listí, cítíme vůni tlejícího dřeva, pod nohama nám čvachtá mech. Roli těla při estetické percepci přírody vystihl John Muir v knize Mé první léto v Sieře Nevadě (1911, česky 2015): „Pít zdejší vodu, chutnající jako nejvybranější víno, a dýchat zdejší živoucí vzduch je čirá radost, kterou přináší i každý pohyb končetin, zatímco celé tělo jako by vnímalo krásu – je-li jí vystaveno – tak, jako vnímá táborový oheň či sluneční svit, jelikož krása do nás vstupuje nejen skrze zrak, ale stejnou měrou do nás jako sálavé teplo proniká všemi póry, a způsobuje tím nevysvětlitelný nával bouřlivého, radostného vytržení.“
Poutník se při průchodu lesem neubrání existenciálním otázkám: kdo stvořil tu velkolepou krajinu, v níž se snadno můžeme ztratit a už odtud nevyjít? V pralese budou naše myšlenky směřovat k tajemné a nepoznatelné Přírodě nebo ke všemocnému Stvořiteli. Procházíme-li monokulturou, myslíme na člověka-hospodáře, jehož dílo jej přesahuje svou výškou i dlouhověkostí. Najednou se rozostří hranice našeho vnímání, není jasné, co je pozadí a co ne, fokus se mění s naším pohybem a zaměřením naší pozornosti. Jsme v zajetí mnoha mikro- i makrostruktur, každý pařez je svým vlastním světem a zároveň součástí obrovského celku, neustále se proměňujícího v závislosti na množství jevů – od činnosti nejdrobnějších organismů po změny počasí nebo střídání ročních období. Tvorba estetického objektu je za této situace problematická nejen kvůli obtížnému vytváření distance. Aby bylo možné probudit estetickou funkci lesa, musí ustoupit do pozadí jeho ostatní funkce. John Muir to shrnuje jednoduše: „Co bych dělal v lese, kdybych myslel na něco mimo les?“
Houbaři, bděte!
Vraťme se ale k „mrtvému lesu“. Jak vstoupit do porostu, který se od výše zmíněných představ o lese liší, a jaká specifická estetická zkušenost se v něm rodí? Z biologického hlediska ovšem „mrtvý les“ doopravdy mrtvý není, jen tak po určitý čas vypadá. Mezi normálním a suchým lesem můžeme pozorovat ještě jedno stadium, a sice „rozpadající se les“. Tento pojem se používá pro určitou fázi vývojového cyklu lesního ekosystému, kdy jsou plošně odumírající stromy nahrazovány nově rostlými a dochází tak k přirozenému zmlazení.
K obecně transkulturním jevům patří uctívání stromů coby symbolů dlouhověkosti a odolnosti, proto pohled na umírající les pro většinu pozorovatelů představuje spíše nepříjemný zážitek. Část lidí přesto dokáže tato místa tolerovat, nebo si dokonce najít důvod, proč je navštěvovat, jakkoliv to nemění nic na tom, že suchý les považujeme za něco nepřirozeného, znepokojivého nebo odpudivého. Proces „dobývání“ estetické funkce pak souvisí s obrazem zmaru a jeho interpretací, jež může vést až k probuzení schopnosti hledat krásu, kde bychom ji nečekali, nebo k různým formám imaginace, díky nimž můžeme prohlubovat svůj vztah k přírodě a její ochraně. Nejprve ale musí – jak by řekl Jan Mukařovský – estetická funkce získat převahu nad těmi ostatními (musíme odolat hledání hub a plašení komárů). Ovšem, některé interpretace estetickou funkci nutně nenarušují, zejména funkce magicko-náboženská, spojená s obrazem lesa coby „svatyně“ nebo díla Stvořitele či Přírody.
Volání po obnově
Pokud se nám tato niterná operace podaří, vstoupíme do světa mrtvého lesa, kde se můžeme začít pomalu rozhlížet – třeba v doprovodu Josefa Váchala a jeho monumentálního díla Šumava umírající a romantická (1931). Při pohledu na rozsáhlé plochy uhynulých stromů jsme konfrontováni s konečností života. V první řadě jde o stromy, v druhé o nás samé. „Tisíce podobných ubožáků zde stojí o hlavách zmrzačených, bez naděje, že vzhůru témě své k slunci vyzvednou jak šťastnější ve kraji bratři; obraz lákající ku přemýšlení o stejných osudech lidských.“ Smrt jakožto aspekt života opatrně odsunovaný na jeho okraj před námi najednou vystupuje jako šokující a děsivá skutečnost. „Mrtvo vůkol černých příšer odumírajících kolem slatí stromů, sehnutých nad svým hrobem! Pokřiveny v páteři, s větvemi před se k zemi nataženými udržují se zde smrčiny jak nesmírné legie mrzáků takřka jen zázrakem.“ Úlevným momentem je pak vědomí, že les sice umírá, ale zároveň se díky tomu znovu rodí. „V místech těžce dostupných odumírají tam staří veteráni, obklopeni novou rychle dorůstající generací, nemohoucí zapustiti náležitě své kořeny. Vše hyne tam, též rychle se střídá.“ Uvědomujeme si, že zakoušíme něco, co nás přesahuje – jsme svědky mystéria vzkříšení, zániku a vzniku zároveň. „Kolem kořenů či již jen pařezů a kol kmene touha po dalším životu v novém projevu svého rodu se jeví výhonky mladými, z otců rašícími; jest to volání po obnově.“
Díky ambivalenci a mnohoznačnosti lesního prostředí se v něm můžeme pohybovat i po odvrácené, temnější a tajemnější straně života. Výsledkem může být mimo jiné vnímání smrti jako spojenkyně života nebo odvaha objevovat krásu v něčem, co se nám na první pohled může ošklivit. Henry David Thoreau v Mainských lesích (1864, česky 2012) o „věčném životě ponurého lesa“ s nadějí prohlašuje: „Jaké místo, kde může člověk žít, zemřít a být pochován! Zde by lidé bezpochyby žili navěky a vysmívali se smrti a hrobu!“
Autorka studovala sociální a kulturní ekologii.