Temný rytíř rekapituluje

Jednou z příčin Batmanova úspěchu je široké pole možností, které nabízí jeho svět. Sám Batman započal svou kariéru s úmyslem potírat zločin, nachází se však v prostředí plném mimozemšťanů, mágů, šílených vědců a mutantů. Zkorumpované město Gotham představuje hřiště pro všechny možné typy monster, ať už lidských nebo nadpřirozených, a Batman si poradí s každým z nich. Postava všestranně vzdělaného muže s výtečnou fyzickou kondicí se navíc dá napasovat na nejrůznější vyprávěcí vzorce. Zároveň premisa Batmanových dobrodružství – miliardář v kostýmu netopýra mlátí zločince – je sama o sobě natolik tvárná, že ji lze pravidlům oněch vzorců přizpůsobit. Autor příběhu tak může využít Batmanovu inteligenci a znalost podsvětí pro detektivní thriller, zatímco vyspělé technické zázemí a znalost různých vědeckých disciplín umožňuje zapojit Batmana do sci­-fi vyprávění o úžasných vynálezech nebo zmutovaných monstrech. Batman je zkrátka postava, se kterou mohou tvůrci vymýšlet cokoli, a jeho svět představuje místo, kde se může cokoli odehrát.

Batman váhá

Třebaže dosavadní hraná filmová zpracování batmanovské látky zdaleka nevyužila tyto možnosti tak, jako to udělaly komiksy, animované snímky a seriály, každé z nich nabídlo svébytné pojetí daného světa, východiska příběhu i samotné hlavní postavy. S každou další adaptací Batmana je potřeba vždy znovu zformovat jeho povahu a uchopit postavu tak, aby seděla v daném vyprávěcím vzorci. Zatím nejnovější The Batman představuje právě takové hledání tváře.

The Batman vnáší do batmanovských hraných snímků nový vzorec – psychologickou detektivku představující temného rytíře jako poněkud výstředního vyšetřovatele série vražd. V rovině funkce filmu je tak Batman detektivní figurou, kdežto v rovině významu stále hledá svou tvář, a to jak vůči lidem, kteří nevědí, jak podivného maskovaného mstitele vlastně vnímat, tak sám pro sebe. Jeho rolí je v první řadě právě hledání identity, ustavení Batmana jako znaku s konkrétním významem. Hrdina tak během vyprávění vystřídá několik poloh známých už z komiksů. Vidíme ho jako vyšetřovatele, jako přízrak, kterého se bojí pouliční lůza, jako přímočarého rváče i nositele naděje. Jsou to mody, které známe i z předchozích hraných adaptací, a Batman z posledního zpracování naplňuje všechny tyto verze, ale zároveň se mezi nimi hledá. Jako rváč nemá podporu veřejnosti, jako detektiv zase neslaví takový úspěch. Coby Bruce Wayne hledá vhodnou náplň svého civilního života a snaží se o nalezení duality, která by v očích veřejnosti odlišila slavného miliardáře od chmurného superhrdiny. The Batman je tedy shrnutím vzorců, které nastavila předchozí zpracování: reflektuje různé způsoby uchopení protagonisty, zachycuje vývoj batmanovských příběhů a pokračuje v nastavené linii.

Cirkusová temnota a ironie

Ponurý tón filmu The Batman vzešel patrně i z potřeby dostat Batmana zpět na zem poté, co jej filmy Zacka Snydera zavedly do velkolepých superhrdinských bitev, díky nimž představoval „realističtěji“ pojatého Nolanova temného rytíře ze stejnojmenné trilogie (The Dark Knight, 2005–2012), která se pro změnu stavěla do opozice vůči snímkům Tima Burtona a Joela Schumachera.

Vlastně každé z hraných zpracování se nějakým způsobem vymezovalo vůči svému předchůdci. Seriál a následně film z šedesátých let vstoupily do produkce s vědomím, že premisu příběhu nelze brát s vážnou tváří, a představily bezmála komiksovou parodii s množstvím křiklavých barev a neškodnými, hravými padouchy. Filmový Batman z roku 1989 sice respektoval svéráznou poetiku seriálu, také ale vycházel z komiksů osmdesátých let, v nichž se Batman měnil ze sebevědomé detektivní figury v narušeného muže s vnitřními démony. Burtonův Batman je neprůhledná ponurá postava v temném světě, byť bezútěšnost prostředí vyvažuje režisérova poněkud cirkusácká poetika. Burtonův styl opustil Joel Schumacher, jenž přebral režijní kontrolu nad třetím dílem série, nazvaným Batman navždy (Batman Forever, 1995). Svým snímkem chtěl vrátit komiksového hrdinu před zlom v osmdesátých letech, do doby, kdy byl Batman především detektivem úzce spolupracujícím s policejními orgány a panovaly přece jen o něco bezstarostnější časy. Přesto se ve filmu objevuje motiv psychoterapie, umožňující postavám i divákovi ponor do hrdinovy duše. Dvojice Schumacherových filmů pak byla podivným amalgámem Burtonova pojetí a poetiky seriálového Batmana ze šedesátých let. Jakkoli byly oba přístupy rozdílné, v obou případech tvůrci vystavěli sebeironický komiksový příběh. Zcela jiný přístup představila trilogie Christophera Nolana, jež navazovala na trend komiksových filmů coby psychologických studií svých postav.

Zahořklý superhrdina

Série o Temném rytíři vykreslovala Batmanův příběh jako bezmála civilní drama, v němž Bruce Wayne sváděl největší boj se svými vnitřními pochybnostmi, a jeho výstroj byla založena na existujících technologiích. Filmy Zacka Snydera Batman vs. Superman (2016) a Liga spravedlnosti (Justice League, 2017) pro změnu navazovaly na popularitu série blockbusterů od Marvelu. Z Batmanova nitra jsme toho moc neviděli, přesto jsme se ale dočkali jednoho z nejponuřejších pojetí – Batmana zahořklého letitou stagnující kariérou a ochotného zabíjet. Aktuální The Batman tento vývoj završuje. Film ho ustavuje jako zmučenou postavu vyhledávající násilí, plnou vnitřní nejistoty a s vybavením, které je od pohledu vyrobené podomácku.

Ponurost ale není to jediné, co v řadě batmanovských filmů vygradovalo; změnily se i poměry uvnitř netopýřího světa. Nejpatrnější je to na vývoji vztahu Batmana a Catwoman. Ta byla v šedesátých letech vypočítavým padouchem, snažícím se Batmana střídavě svést a zavraždit. V Burtonově filmu Batman se vrací (Batman Returns, 1992) se ovšem mezi oběma vyvine upřímný romantický vztah, přestože Catwoman v úloze padoucha zůstává. V závěru Nolanovy trilogie Temný rytíř povstal (The Dark Knight Rises, 2012) se Catwoman v rozhodující chvíli přidá na stranu hrdinů a konečně ve snímku The Batman se stává plnohodnotně pozitivní postavou.

The Batman se tak na jednu stranu vzpírá tomu, jak Batmana uchopily předchozí filmy, na stranu druhou můžeme u filmového Batmana obecně vnímat určitý kontinuální vývoj, během něhož si vyzkoušel řadu úloh – v šedesátých letech byl detektivem, v Burtonových filmech byl mstitelem a v Nolanově sérii Bruce Wayne usiluje o vytvoření abstraktního symbolu. The Batman reflektuje všechny tyto role a v zásadě tento vývoj zachycuje na ploše jednoho filmu. Zároveň jej využívá jako motiv hrdinova osobního růstu, jako zdroj dynamiky pro příběh o hledání Batmanova místa na světě. Zároveň Matt Reeves dovršuje vývoj Batmana jako filmové postavy, jež před divákem odhaluje svou nestabilní povahu, a jako čím dál přízemnějšího superhrdiny.

Autor je filmový publicista.