Lidé – místa – instituce
Muzeum hl. m. Prahy 2023, 240 s.
Některé obrazy mění naši perspektivu. Platí to i pro publikaci Chudá Praha, v níž nám historička Jana Viktorínová v návaznosti na stejnojmennou výstavu před čtyřmi lety přibližuje rozmanité aspekty městské chudoby a života pražské chudiny od josefínských reforem po nástup státního socialismu. Toto široké časové rozpětí se týká především záběru komentářů, jež čtenáře seznamují s fenomény bídy: s žebrotou a prostitucí, „postrkem“ tuláků a nucenou prací, chudobinci a chorobinci, noclehárnami a ohřívárnami, sirotčinci, nalezinci a také se světem nouzových kolonií. Většinu obrazového materiálu ovšem tvoří fotografie z první poloviny minulého století. Výklad to nijak nediskvalifikuje – pouze se tím zaostřuje paměťová stopa či emocionální otisk, který v nás zanechá množství mimořádně působivých snímků, svědčících o dnes stěží představitelné hmotné nouzi. Prohlížet si nestačí, je třeba prohlédnout „skrz“ obrazy. A tak fascinovaně zírám do dětské tváře pouličního prodavače pastiček, na pochmurné výrazy starých prostitutek od kostela sv. Martina ve zdi, do vytřeštěných očí obyvatel sklepního bytu, na spáče v cihelně, připomínající nebožtíky v masovém hrobě, na metaře a jejich březová košťata, na plechové misky a špínu a veteš v boudách, skalních obydlích, vyřazených vagonech a jiných provizorních příbytcích. Tak takhle žily desetitisíce rodičů našich prarodičů, nezřídka na dohled od moderní zástavby… Chudá Praha si vydání v době bytové krize a rostoucího zájmu o potravinové banky rozhodně zaslouží.