V Hradci Králové se objevilo nelegální graffiti zpodobující plavkyni s obnaženým poprsím. Překrytí ňader bílým obdélníkem s nápisem „slast“, za nímž stojí skupina Kozisvět, se stalo rozbuškou pro divoké diskuse o svobodě projevu v umění, feminismu, aktivismu i o zobrazování ženských těl.
Poslední březnový víkend se v Hradci Králové nakazilo přes sto lidí salmonelózou a na betonovém mostě u soutoku řek Labe a Orlice se objevilo streetartové dílo zobrazující nahou ženu, které její autor, vystupující pod jménem JW17, nazval poeticky Plavání. Mezi místními obyvateli, politickou reprezentací města i na online diskusních fórech překvapivě zarezonovala daleko více druhá zmíněná událost. Nasprejovaná plavkyně, o níž lokální deník píše jako o prsatici, totiž otevřela debatu o svobodě projevu a umění ve veřejném prostoru v kontextu zobrazování ženského těla.
Smrt Mony Lisy
Ňadra na mostě dlouho nevydržela. Zhruba o deset dní později je překryl bílý obdélník s červeným nápisem „slast“. K druhé vrstvě nátěru se přihlásila skupina žen, jež se v reakci na původní malbu představila jako Kozisvět – spolek, který ctí kozy v jejich intimitě. Online lidový soud proběhl okamžitě a bez větší snahy o pochopení celé protiakce: závistivé „feministky, aktivistky, plošiny a lentilky pod kobercem“ by se měly každou sobotu popravovat na náměstí. „Vraťte nám zpátky prsa!“ zněl verdikt společnosti. Transformací původního díla pro mnohé „zemřela hradecká Mona Lisa“. Teze a antiteze nepřinesla kýženou syntézu, ale pouze paniku a obavy z cenzury. Autor původní malby vyjádřil ironické pobavení nad znehodnocením svého díla a politici se předháněli v postování selfíček s nasprejovaným poprsím. A tak se město rozdělilo a cesta ke vzájemné shodě je v nedohlednu. Teoretici urbanismu tvrdí, že veřejný prostor je místem pro vyjádření vzájemného nesouhlasu, nicméně i ten by měl mít podle mého etické mantinely. Celý příběh má mnoho vrstev; ta nejdůležitější, týkající se objektifikace ženského těla, přitom zůstává médii, autorem i politiky zcela ignorována. Kromě hlediska morálního mluvíme v tomto případě i o pohledu politicko-mocenském, právním a estetickém.
Oběť feminismu
Posprejovat most, který spravuje Ředitelství silnic a dálnic České republiky, je z právního hlediska samozřejmě nelegální jednání. Nicméně ŘSD ČR nepovažuje graffiti od JW17 za závadné – stejně jako místní obyvatelé, kteří naopak spatřují závadnost v zásahu skupiny Kozisvět. Vznikla tedy paradoxní situace: osoba X nelegálně umístí malbu do veřejného prostoru a osoba Y udělá to samé; z právní podstaty věci jde o totéž, proč by tedy osoba Y měla být horší než osoba X? Odpovědi, kterých se mi dostalo v internetových přestřelkách, vždy odkazovaly k uměleckým hodnotám díla: originální malba představuje umění, kdežto druhá vrstva vandalismus a znehodnocení původního záměru. Na základě toho lidé volali po spravedlnosti či odpovědnosti a vyzvali autorky nápisu slast, aby vystoupily z anonymity. To, že JW17 také není občanské jméno, popřípadě že jeho malba mohla někomu ublížit, nikoho nezajímalo. Na celé situaci je nejsmutnější úplná ignorace nebo nepochopení sdělení skupiny Kozisvět. Její akce je širokou veřejností vnímána jako projev puritánství, zatímco záhadná postava JW17 byla postavena do pozice novodobého mučedníka a oběti feminismu.
Vedle agresivních internetových diskusí, jejichž účastníci vyzývali k fyzickým útokům na ženy, které zničily jejich streetartový sen, se ukázalo, že na úrovni místní politické reprezentace existuje dvojí metr pro vnímání nahoty. V roce 2019 jsme v centru města podél řeky Labe uspořádali festival saunování a náš nápad prošel přes zastupitele jen s odřenýma ušima a červeným vykřičníkem směřujícím k zákazu nahých těl v centru města. O čtyři roky později polovina zastupitelstva sdílí nenávistné komentáře nebo se fotí s prsy nahé ženy, umístěnými jen pár metrů po proudu od místa konání zmíněného festivalu, a ujišťuje své voliče, že takové dílo do ulic patří.
Tolerujeme tedy ve veřejném prostoru jen těla krásná, submisivní a pasivní, na která si můžeme sáhnout a beze studu je nálepkovat jako prsatice, zatímco ta skutečná a křehká schováme, aby náhodou někomu neublížila? Moje otázka nesměřuje k nahotě per se, ale k tomu, jaký vliv má na naše vnímání ženského těla. Filmová feministická teoretička Laura Mulvey v eseji Visual Pleasure and Narrative Cinema (Vizuální slast a narativní film, 1975) mluví o mužském voyeurském pohledu, který vylučuje ženy z mocenské pozice a staví je do role pouhých objektů slasti. Stejně tak funguje i malba na hradeckém mostě. Slovo slast, které si skupina Kozisvět vybrala jako klíčový bod své intervence, zároveň vybízí kolemjdoucí k imaginaci. „To je klíčové slovo k vizuální slasti. A prostor pro představivost. Ta hraje ve vnímání významnou roli,“ vysvětlují členky skupiny Kozisvět. Tato zpráva se bohužel ve většině případů minula se svými příjemci a byla překryta nálepkami typu cenzura nebo aktivismus.
Na druhou stranu lze ocenit, že se do online diskuse o objektifikaci ženských těl zapojil i sám autor původního díla. Podle něj jeho umění sexistické není, protože pouze přenáší do velkého formátu to, co už je obsahem sociálních sítí. Tím prý zároveň proti sexismu bojuje, což dává zhruba stejný smysl jako stát se členem Ku-klux-klanu s cílem zabránit rostoucímu rasismu. Rozkládání systému replikováním jeho struktur se totiž zatím příliš neosvědčilo. „Určitým způsobem mně přijdou legrační nebo bizarní slečny, které svoje tělo vystavují za účelem toho, aby měl příspěvek co nejvíce srdíček nebo prokliků. Svým způsobem je mi to jedno, ale baví mě to celé dokumentovat. Většinou jsou to právě prsa nebo zadky. Jsou to fotky, které jsou jasně mířené na pánské publikum,“ komentoval JW17 v rozhovoru pro zpravodajský web Hradecká drbna výběr předobrazů pro svá díla. Nicméně fakt, že dívky žebrající o srdíčka mají pod svými mokrými a průsvitnými tričky tlukoucí srdce a při své sebeprezentaci se mnohdy podvolují tlaku společenských norem či požadavkům sponzorů, ve svých dílech ignoruje. Přitom vizuální reprezentace ve veřejném prostoru a žitý život jsou velmi úzce propojené.
O nás bez nás
Kauza se mě dotýká nejen proto, že celý život se snažím prosadit, aby mě lidé (či slovy JW17 takzvané pánské publikum) nevnímali pouze jako chodící prsa nebo zadek, na které je úplně v pořádku si sáhnout, ale vnímám ji i v kontextu práce s dětmi, které si svůj pohled na vlastní tělo teprve utvářejí. Jako moderátorka školních projekcí festivalu dokumentárních filmů Jeden svět se podobných témat dotýkám poměrně často. Během letošního ročníku jsme promítali film o hráčce amerického fotbalu, která řeší svou tělesnost v rámci sportu a šikanu s tím spojenou. Když jsem se v diskusích ptala dětí, jestli někdo z nich zažil něco podobného, přihlásily se vždy pouze holky, které otevřeně sdílely, jak jsou nebo byly ponižovány, protože se jejich těla trenérům, klukům, nebo dokonce rodičům nezdála dostatečně hezká, hubená či vhodná pro danou aktivitu.
Pokud budeme na veřejných místech podporovat pouze jednostranné zobrazování ženských těl, těchto vzorců se nikdy nezbavíme. Veřejný prostor je v tomto smyslu fluidním zrcadlem společnosti, ale odraz, jejž ukazuje hradecké graffiti, není kompletní, není náš. Je zkratkou ke vnímání tělesnosti, která otevírá mnohá bolestná témata a nenabízí jiný než voyeurský pohled na podřízená ženská těla. Jedna paní mi v online diskusi doporučila, že pokud jsem taková puritánka a vadí mi nahé tělo ve veřejném prostoru, mám přece možnost volby: mohu dané místo obejít. To je ale neobhajitelný úhel pohledu. Je pravda, že nemusím číst knihy, s nimiž nesouhlasím, mohu si vybírat seriály podle témat, mám možnost nejít do galerie, kde vystavují díla, jež jsou podle mě nevhodná či urážlivá, ale ve veřejném prostoru bychom se podobnou logikou řídit neměli. Veřejný prostor není úniková hra ani boj, je to dialog. Těžko se ho však může plnohodnotně účastnit někdo, z koho jsme udělali jen dekorační prvek šedého betonového mostu.
Autorka je doktorandka filosofie na UPCE.