Slepé uličky sebekritiky

Filosof, umělec a pedagog Václav Magid připravil pro pražskou galerii Display jednoduchou, až strohou výstavu, která velmi přímočaře klade nepříjemné otázky, na něž snad ani neexistují odpovědi. Během letních měsíců tak můžete navštívit tichý prostor galerie ve sklepě pod Dittrichovou ulicí, skrýt se v chladném podzemí před vlnami veder a ruchem turisty zaplavené Prahy, sledovat nekonečnou smyčku videa středomořského břehu a zamyslet se u toho nad situacemi a otázkami, které Magidovi nedají spát.

Ten pocit, když…

Magid nezřídka pracuje s vlastními zkušenostmi, zážitky a pocity, na jejichž základě se pokouší rozkrývat komplexnější společenské, psychologické a ideologické situace. Velký důraz přitom klade na slovo, jeho možnosti a paradoxy. Zápiskovým, snad až deníkovým způsobem pojal zamyšlení a úvahy do knihy Malá encyklopedie nepatřičností (2019), v níž si dělá kousavou legraci z absurdity a tragikomedie lidského života, včetně toho vlastního. Zároveň se jedná o texty na hranici filosofie, osobního deníku a glosy, takže v myslích čtenářů a čtenářek dovedou rozehrát řadu asocia­­cí. Podobným způsobem pracuje Magid i na výstavě Jménem Nikdo, kde má slovo ústřední pozici.

U vchodu čekají návštěvníky a návštěvnice pohozené kusy zbroje z antického Řecka, vytvořené z lesklého čistě bílého plastu. S nimi sousedí dlouhá řada zarámovaných listů papíru, která nás vede do druhé místnosti. Na každém z nich se nachází kresba muže a popis jednoduché situace uvedený slovem „když“. Některé ze situací jsou pro prostředí uměleckého provozu natolik typické, že se stávají trapně banálními („Když reflektuješ své mocenské postavení, ale schopnost reflexe je jedním z privilegií, která z něj vyplývají“), jiné výroky zase hořce konstatují hranice politického svědomí, za které se není možné posunout („Když jsi úspěšně dekolonizoval svou mysl, ale tvé tělo nadále těží z neokoloniálního uspořádání“).

Mezi řádky několika „když“ probleskuje Rusko, Magidova rodná země, k níž má očividně komplikovaný vztah – silně působí hesla, která reflektují autorovu neschopnost vymanit se z vlastní národnosti („Když si vykládáš svou emigraci jako odtržení od národa, ale stává se z ní prostředek jeho expanze“). Některé výroky pak mohou být vnímány v různých rovinách, lidské i geopolitické („Když sleduješ vývoj událostí zpovzdálí, ale jeho kulminace se už přiblížila k tvému prahu“). Magidova „když“ na jednu stranu připomínají šablonu „Ten pocit, když“, známou ze sociálních sítí, která předpokládá empatii a sdílenou zkušenost, na stranu druhou v sobě nesou zvláštní intelektuální sebemrskačství, které místy hraničí s nikam nevedoucím naříkáním. Jak na tyto situace odpovídá druhá polovina výstavy?

Anonymní soudci

Na protější stěně se nachází série pěti rozměrných kreseb sedící lidské postavy, ze které vidíme zejména propracované ruce a náznak nohou – zbytek těla je rozmazaný a obličej je překryt textem. Díky těmto nápisům postava připomíná anonymního, bezcitného soudce – imigračního úředníka („Co víte o gastronomických a hygienických návycích společenství, do kterého chcete být přijati?“), ale zejména psychologa, který zkoumá, zda úředně povolí vaši tranzici, v tomto případě v širším slova smyslu („Můžete nějak prokázat, že vaše prožívání touhy odpovídá typu osoby, za jakou chcete být považováni?“).

Autorem naznačené přirovnání genderové dysforie k dysforii kulturní je v něčem problematické a zasloužilo by si hlubší rozbor, vzhledem k jemné hře se slovy a náznaky si však nemyslím, že by bylo vyloženě necitlivé. Magid jen do důsledku rozvádí, jaké to je, být bílým Evropanem a snažit se podílet na spravedlivém světě, když vás ostatní neustále nálepkují a tlačí do rolí, které jste si sami nevybrali, a ani vy sami se nedokážete dobře vymanit ze sítě svých privilegií. Při kritice jeho postupů pak narazíme přesně na tytéž paradoxní otázky, které sebekriticky otevírá samotná výstava, a kruh se uzavírá: Jak se bavit o osobních strastech v mnohém privilegovaného člověka, aniž bychom jeho problémy bagatelizovali? Nakonec ale z výstavy odcházím s pocitem, že Magid tuto problematiku nevidí úplně bezvýchodně a temně a spíše se snaží prozkoumat a zvýraznit slepé uličky, ve kterých bychom se neměli ztratit. V balancování na hraně upřímnosti a ironie je opravdu mistr.