Některé myšlenky mohou být zajímavé, i když jsou nedomyšlené anebo zůstávají jen ve formě fragmentu. Platí to ale přirozeně jen v případě, že přes své nedostatky dokážou nabídnout bezprostřední náhled podstaty zkoumané věci, podobně jako náhlý záblesk dokáže sice jen na okamžik, zato však zcela jasně osvětlit doposud neprobádanou krajinu. Proto má smysl věnovat jim pozornost a možná je i kultivovat. Taková kultivace je pak už dělání vědy nebo filosofie, což by ale mělo být v principu totéž. Do té doby pochopitelně zůstávají jalové nebo se v lepším případě vznášejí někde v prostoru a spíše než teoretickým výkonům se podobají relativně bezbřehému snění. Ovšem i snění je osvojování si světa.
„… to se mýlíte, myslím, že jste mne nepochopil. O hraní na hudební nástroje tady vůbec nejde. Vraťme se, prosím, k podstatě věci. Já jsem se vám před chvílí přece pokoušel vysvětlit, že dělání hudby způsobem, kterému se říká komponování, není primárně aktivita zaměřená na práci se zvukem. Komponování není zvuková tvorba, ale koncepční, projektová činnost, podobná třeba práci architekta. A rozhodující je skutečnost, že jejím předmětem nejsou ani tak tóny nebo obecně zvukové jevy, jako spíš vztahy mezi nimi. To je to, co skladatel dělá: komponuje vztahy. A aby publikum mohlo tyto vztahy nějak vnímat, nesou je tóny. Jejich role je tedy pouze zprostředkující, nic víc a nic méně. Je to vcelku prosté: tóny zazní a my slyšíme vztah, jejž mezi sebou mají. Nejedná se zkrátka a priori o zvukovou tvorbu. Zvuk je až na druhém místě, primární zůstává relace – to, jak se vůči sobě tóny mají, jaká pohybová energie se uvolňuje, kam směřuje a jaké je schopná vytvářet vazby a spoje; kolik toho unese, jak a díky čemu spoje drží pohromadě. A protože hudba je umění, jež se uskutečňuje v čase, ptáme se, jak dlouho spoj může trvat, než se jeho schopnost nést své zatížení vyčerpá.
Anebo jiný příměr, trochu vágní a otřepaný: je to jako gravitace. Abyste si na ni mohl obrazně řečeno sáhnout, přijít s ní do kontaktu, musíte mít alespoň dvě tělesa, která se mohou přitahovat. Ale o tělesa tu nejde, stejně jako v komponování nejde o tóny. I zde se jedná v první řadě o vztah. To díky němu sluneční soustava drží pohromadě a u skladby to funguje stejně. Vaším úkolem je postavit tělesa nebo tóny vůči sobě tak, aby se soustava nerozpadla a nezhroutila se někam do tmy. Tvoříte gravitaci, tvoříte nové světy. A jsme zase u toho, takže už bychom měli skončit. Dodám jen, že v případě hudby je ten vztah díky tónům slyšet. Jakmile zazní, stává se v pravém slova smyslu konkrétním. Získává fyzické tělo, protože sestupuje z abstraktního světa idejí, jenž je světem komponovaných vztahů, do naší běžné reality…“
„To zní dost filosoficky,“ ozvalo se z druhé strany stolu. „Mluvíme vůbec ještě o hudbě, nejsou to nějaké – já nevím – intelektuálské hry? Vzít elektrickou kytaru nebo orchestr a udělat masivní zvukovou vlnu, to není hudba?“
„Hudba to určitě je, ovšem dost pudová – masa zvuku, která vás úplně pohltí… Připomíná mi to orientální bazar: vonné oleje, kadidla a pestrobarevné šátky, lákavé opojení smyslů. Je to svůdné, jenže kam to vede? Opojenému se rozšíří vnímání a on takzvaně vidí anebo slyší věci nevídané a neslýchané, jako v transu při tanci kolem ohně. Pěna u úst a zarudlé bělmo. Ano, ale v tom to právě vězí. Tam, kde tenhle bazar končí, kompozice začíná – anebo by, myslím, měla. Co v takovém opojeném stavu slyšíte, je dejme tomu hudba. Proč ale takovou hudbu nenapíšete rovnou? Proč se zabýváte nějakými vlnami, jež ji umějí jen zprostředkovat? Ukazujte věci přímo! To je to podstatné, nechtějte po hudbě, aby vás pouze dovedla na místo, kde je něco k vidění. To, co je ‚k vidění‘, by měla být právě ta hudba, chápete?“
„Hm… a všichni ti, co se zabývají zvukem, dělají orientální bazar, protože je to moc fyzické, a navíc to věci pouze zprostředkovává. Je to tak? To si myslíte?“
„Svým způsobem ano, soustředit se na zvuk znamená zaměřit se na hmotu, na něco konkrétního, co je určené primárně smyslům a vede k jejich opojení. A tomu odpovídá i svět a mentální krajina, v níž se takový tvůrce zvuků pohybuje. Svět kompozice je ale přece jiný: je zcela abstraktní a je tam ticho! Komponujete vztahy, ne zvuky; kladete jeden vztah, jeden spoj za druhým nebo ve vrstvách nad sebe, jako když dáváte dohromady soukolí zcela nového mechanismu. Ano, tvoříte mechanismus. A udržujete přitom kauzalitu vztahů, aby bylo při poslechu co sledovat. To je to, co pak nabídnete posluchači. A když mechanismus dobře postavíte, pak se sám rozjede jako abstraktní stroj, který se stejně jako hudba pohybuje v čase a vydává u toho různě barevné zvuky…“
„To je jenom snění,“ prohlásil muž na druhé straně stolu. Z mého pohledu na tom však něco je, i když je to naivní a silně zjitřené touhou teoretizovat ve vysokých patrech. Můžeme na to snad nahlížet jako na určitou formu poezie, jež má však ambice stát se vědou. Lze poezii chápat jako prenatální stav vědeckého poznání? Podle mého názoru rozhodně ano.
Autor je muzikolog a občas komponuje.