Od románového debutu amerického spisovatele Thomase Pynchona letos uběhlo šedesát let. Literární kritika spolu s akademiky řadí jeho dílo převážně k postmoderní próze, přičemž vyzdvihují autorův humorný, pastišový a „slovnatý“ styl. Ačkoli většinu Pynchonových knih můžeme po formální stránce do postmodernismu bez zdráhání zařadit, zaměříme-li se s ohledem na současné historické poznatky na jejich obsah, dost možná dospějeme k závěru, že toho má proslulý romanopisec spíše než s Davidem Fosterem Wallacem nebo Johnem Barthem více společného s modernisty, jako jsou James Joyce nebo T. S. Eliot.
Zatímco literární modernismus usiluje o nalezení subjektivního řádu ve fragmentovaném chaosu, postmodernisté tuto snahu považují za předem prohranou a všeobjímající entropii se raději sami poddávají. Přestože se Pynchonova díla mohou zprvu jevit jako nepřehledná, vyčerpávající změť, v níž zakoušejí bezmoc nejen postavy, ale i čtenáři, ve skutečnosti se jedná o důkladně komponované šifry, jež by nemohly vzniknout bez tisíců hodin pečlivého průzkumu. Pynchonovy prózy tak v mnoha aspektech připomínají rhizomatické kresby newyorského umělce Marka Lombardiho. I on se pokoušel zachytit komplexní dobové mocenské struktury, byť značně otevřeněji. Práce obou tvůrců přitom šlapaly na kuří oka amerických elit. Když pak vezmeme v potaz Lombardiho poněkud podezřelou sebevraždu, snadno v Pynchonových propracovaných kódech a životě v ústraní rozeznáme spíš bezpečnostní opatření než salingerovskou pózu.
Odborné analýzy Pynchonovy tvorby se přitom jen málokdy zevrubněji zaobírají konspiračními leitmotivy odkazujícími na skutečné osobnosti a události. Když se protagonistka Dražby série 49 (1966, česky 2004) ocitá ve spárech psychoterapeuta a někdejšího nacisty, který se zmiňuje o vymývání mozků s využitím LSD, mnozí čtenáři tento incident vnímají jen jako další absurdní okamžik pitoreskního románu. Znalci dějin amerických tajných služeb nicméně rozpoznají, že Pynchon již v polovině šedesátých let tímto způsobem poodkrýval pozadí operací Paperclip a MK-Ultra, jejichž hrůzné detaily vyplavaly na povrch teprve v nadcházejících desetiletích. Baltimorský badatel Charles Hollander se dokonce domnívá, že román předkládá nenápadné satirické aluze na reálie kolem atentátu na prezidenta Kennedyho.
Vizionářské pasáže nalezneme i v pozdějším Městečku Vineland (1990, česky 1997), kde zase některé postavy odkazují na dopady aféry Írán-Contras na crackovou epidemii osmdesátých a počátku devadesátých let. Tuto spojitost přitom investigativní novinář Gary Webb vyjevil veřejnosti až v roce 1996. Stejný motiv můžeme pozorovat v autorově jediné zfilmované knize Inherent Vice (Skrytá vada, 2009), v níž namísto cracku figurují pašované zbraně a heroin. Jeho uživatelé jsou po nastoupení odvykací kúry nuceni působit jako policejní konfidenti, což zrcadlí realitu amerického podsvětí po vyhlášení války proti drogám na počátku sedmdesátých let.
Ať už se jedná o souvislost mezi německým kartelem I. G. Farben a globálním vojensko-průmyslovým komplexem v Duze gravitace (1973, česky 2006), nebo mezi splasknutím internetové bubliny a útoky na Světové obchodní centrum ve Výkřiku techniky (2013, česky 2017), Pynchon dopodrobna rozebírá toky financí a dodavatelské řetězce. V souladu s Eliotovým veršem „Těmihle fragmenty jsem podepřel své ruiny“ se obdobně jako protagonista Duhy gravitace nebo manžel protagonistky v Dražbě série 49 probírá dějinami výkalů i odpadků a z pozice zkušeného „garbaloga“ poodkrývá netušené souvislosti. Jeho práce tím připomíná dílo kanadského akademika Petera Dalea Scotta, který místo zatíženého pojmu „konspirační teorie“ navrhl koncept „hlubokých událostí“ (deep events). Scott na rozdíl od tradičních stoupenců víry ve spiknutí netvrdí, že za vším vězí Židé, reptiliáni, ilumináti nebo kravaťáci v zakouřených potemnělých místnostech, nýbrž že děje, které v konečném důsledku strukturně ovlivní celou společnost, vyplývají ze společných zájmů státní a kapitalistické moci, jejichž prostředníkem bývají tajné služby a další prvky takzvaného deep state (státu ve státě).
Pynchon jako nadaný student fyziky a angloamerické literatury z dobré rodiny, který v padesátých letech sloužil v americkém námořnictvu a na začátku šedesátých let pracoval pro společnost Boeing, přicházel do kontaktu s informacemi s konspiračním nádechem častěji než většina jeho současníků. Vedle bývalých nacistických vědců a vládních agentů se setkal i s prvopočátky internetu, což jej nejspíš přesvědčilo o síle informačních sítí. Svým čtenářům tak vždy mezi řádky radil, aby si zachovávali zdravou paranoiu – nikoli ovšem v klinickém významu, ale raději v tom burroughsovském, kdy nám povědomí o širších souvislostech umožňuje mít se na pozoru.
Autor je překladatel.