Benátská laboratoř budoucnosti

Ačkoli benátské bienále architektury nemá ta­­kovou tradici a netěší se stejné pozornosti jako jeho výtvarný protějšek, osmnáctý ročník organizátoři a kurátorský tým ambiciózně pojali jako platformu, která by měla být činitelem změny. Významnou změnou je už samotný fakt, že se kurátorství poprvé ujal člověk barevné pleti, architektka a akademička Lesley Lokko. Přehlídka by měla vybízet k hledání nových cest pro budoucnost, a přestože se může zdát, že hlavní témata dekolonizace a dekarbonizace jsou již relativně prozkoumanou problematikou, jež může svádět k vágním interpretacím, většina vystavených projektů představuje vize a řešení konkrétních úskalí spojených se sociální nerovností, ekologií a udržitelností. Kromě toho jsou reflektovány i problémy vyvstávající z koloniální minulosti.

Neúplný příběh

Zatímco centrum Benátek i na konci ­babího léta trpí overturismem, Giardini, areál na po­mezí parku a zahrady s národními pavilony, a Arsenale, rozsáhlé historické loděnice proměněné na výstavní prostory, byť rozhodně nezejí prázdnotou, oproti prvním dnům po vernisáži právě nepraskají ve švech. Díky tomu jsem se mohl expozicemi pohybovat volně a vychutnat je pomalým tempem. To bylo ostatně nutné, abych se naladil na úplně jiný typ narativu a uvažování, než jaké běžně vídáme na výstavách architektury ve střední Evropě.

„V architektuře byl historicky dominantní jediný, exkluzivní hlas, jehož dosah a moc opomíjely obrovskou část lidstva (…), jako bychom naslouchali a mluvili pouze jedním jazykem. ‚Příběh‘ architektury je proto neúplný. Nikoli chybný, ale neúplný,“ napsala ve svém prohlášení Lesley Loko. Právě výstavy jsou přitom podle ní jedinečným momentem, kdy je možné rozšířit, změnit nebo vyprávět příběh, jehož dosah dalece přesahuje zdi výstavních prostor. „Na tom, co říkáme veřejně, záleží, protože je to půda, na níž se buduje změna, v drobných i obrovských skocích,“ stojí v doprovodném kurátorském textu. A kurátorčin koncept se propsal jak do složení vystavujících, tak do podoby většiny expozic.

V kurátorské části bienále tvoří takřka polovinu z osmdesáti devíti vystavujících tvůrci a tvůrkyně afrického původu. Nikoli jen architekti a architektky, v expozici se nacházejí i práce řady tvůrčích profesí, jejichž specializace s architekturou souvisí pouze volně. Právě otevření diskuse o budoucnosti bydlení, podobě měst nebo vztahu člověka a přírody směrem k širší odborné i laické veřejnosti je dalším z ambiciózních cílů přehlídky. Průměrný věk vystavujících je přitom jen třicet sedm let. O budoucnosti tak zde referuje mladá a střední generace, jež si přitom nedělá starosti jen o globální klima, ale také o kulturní a koloniál­ní dědictví a vztah jednotlivce k jeho okolí. Bývalé námořní doky tudíž překypují videoinstalacemi, modely projektů řešících krizi bydlení, nedostatek vody, arbitrárnost hranic bývalých kolonií či otázku, co si počít se stavbami, které vznikly v obdobích totalit a přímo k nim odkazují svou estetikou.

Planetární pospolitost

Inkluzivní přístup, založený na významu historického dědictví pro budoucí soužití, je vlastní i vítězné expozici v národní části bienále. Zlatého lva získal brazilský pavilon s projektem Terra (Země), jenž otevírá problematiku sdílení v etnicky pestrém státě, který se potýká s odlesňováním, globalizací, chudobou, vykořisťováním i vykořeněním. Kurátoři Gabriela de Matos a Paulo Tavares představili komplexní územní, architektonický a památkový obraz formování národa. Upozorňují, že brazilské hlavní město bylo postaveno ve volné krajině uprostřed ničeho jako modernistický sen západních architektů bez ohledu na historii a potřeby tamních obyvatel. Centrálním médiem výstavy je země v několika významových vrstvách – od fyzického materiálu přes geografii a územní dědictví po globální pojem zahrnující celou planetu. Projekt uvažuje o propojenosti a pospolitosti lidí i dalších organismů a právě uvědomění si této provázanosti je dle kurátorů nutné k tomu, abychom mohli kolektivně najít nová řešení pro společnou budoucnost.

Kolektivně pracuje i tvůrčí tým v britském pavilonu s projektem Dancing Before the Moon (Tančit pod měsícem). Expozice zkoumá, co nabízejí tradice a každodenní rituály jednotlivých diaspor a menšin pro architektonický rozvoj a výstavbu v bývalé koloniální velmoci. Klade řadu otázek týkajících se různorodosti hodnot a jejich prolínání, vybízí k tomu, abychom na kulturní kořeny nehleděli jako na přežitky minulosti, ale využili je a díky nim vytvořili inovativnější a pokrokovější místa k životu. Výzvy k participaci a různým formám součinnosti byly přítomny v mnohých pavilonech, například ve společné expozici severských států nebo Japonska. Prvně jmenovaní představili kolektivní knihovnu obsahující techniky a postupy tradiční architektury Sámů, domorodých obyvatel Laponska. Projekt tak vytváří most ke spolupráci jak mezi jednotlivými zeměmi, tak mezi architekturou, uměním a řemeslem a nabízí volně přístupné know­-how a možnost pro další zapojení komukoli, kdo o něj bude stát.

V rámci druhého stěžejního tématu, udržitelnosti, získal pozornost odborného publika belgický pavilon, který se zaměřil na fakt, že žijeme ve světě omezených zdrojů. Autoři a autorky předkládají možnost „aliance“ s houbami, z nichž lze vytvořit dostupný, ekologický a recyklovatelný stavební materiál. Pavilon je pak koncipován jako prostor k přemýšlení o zodpovědnosti za vlastní stopu ve světě a k hledání nových cest ke spravedlivému přístupu k bydlení a důstojnému životu.

Česká prekarizace

Prvorepublikový československý pavilon z ro­­ku 1926 od architekta Otakara Novotného, postavený na prestižním místě v areálu Giardini, je už od roku 2019 uzavřen kvůli rekonstrukci, jelikož na něj při letní bouři spadl strom. Náhradou se tuzemská expozice přesunula do bývalých námořních doků Arsenale, kde je vystavena hlavní kurátorská část bienále a národní výstavy zemí, jež vlastním pavilonem nedisponují. Eliška Havla Pomyjová, David Neuhäusl a Jan Netušil zde představili Kancelář ne­-prekarizované budoucnosti, jejímž cílem je upozornit na toxicitu systému, v němž mladí architekti a architektky pracují za nízkou odměnu a v nerovných podmínkách a takřka polovina z nich jsou externisté, nikoli zaměstnanci. Nedokážu říct, nakolik za výsledek mohou složité vztahy v kurátorském týmu a rozpory s Národní galerií Praha, které vznik výstavy doprovázely, český projekt ale ve srovnání s „konkurencí“ působí rozpačitě. Jako by se nás globální problémy nedotýkaly, případně jako bychom se jimi nechtěli zabývat, dokud nedostaneme férově zaplaceno.

Vůbec nerozporuji existenci problému, na který autoři upozorňují, navíc jej mají podložený daty. Na výstavě se ale opomíjí řada dalších faktů: prekarizace se rozhodně netýká jen oblasti architektury, je typická třeba pro celý kulturní sektor, který je kriticky podfinancovaný dlouhodobě. Stejně tak by bylo možné otevřít problematiku sítě vztahů na ose zadavatel–architekt–stavebník–řemeslník. Koneckonců v tuzemsku je dlouhodobým problémem i zaměstnávání cizinců prostřednictvím agentur, které pracovníky do značné míry vykořisťují, a právě stavebnictví se tento problém dotýká velmi výrazně. Autorský tým se ale rozhodl věnovat pouze situaci mladých architektů a architektek a ignorovat provázanost celého odvětví. Kancelář ne­-prekarizované budoucnosti by byla jistě dobrou výstavou v tuzemských galeriích, avšak na mezinárodní přehlídce, která chce být hybatelem změny v globálním měřítku a zaměřuje se mimo jiné na komunity ohrožené změnou klimatu, vytěžováním přírody a ztrátou vlastního území, český projekt vyznívá příliš sebestředně.

Na otázku, zda přehlídka může vést k hmatatelným změnám, se odpovídá složitě. Každopádně ale díky letošnímu bienále zazněly hlasy, které doposud nebyly slyšet. Organizátoři a kurátorský tým se pokusili do diskusí o budoucnosti přizvat celé spektrum lidí různých profesí, etnik i společenského postavení. Mladá a střední generace nabídly řadu vizí, jež představují lepší, spravedlivější a udržitelnější společnost. Jejich realizace bude obtížná a bude mimo jiné vyžadovat politickou vůli a chuť riskovat. Jak ale dodává Lesley Loko v kurátorském textu: „Je nemožné budovat lepší budoucnost, pokud si ji nejprve nedokážeme představit.“

Autor je teoretik umění.