Není na tom asi nic překvapivého a jde to snadno vysvětlit energií nabranou přes léto i nadějemi vkládanými v předpředvánoční a předvánoční sezónu. Jestliže po většinu roku česká komiksová scéna – tedy alespoň navenek – utěšeně podřimuje, na tři podzimní měsíce jako by vždy procitla a začala horečnatě vykazovat aktivitu. Zapáleným zájemcům o domácí a evropský nemainstreamový komiks se zaplňují kalendáře a vyprazdňují účty, vždyť kupříkladu letos se do rozmezí pouhých šesti týdnů mezi koncem září a počátkem listopadu zvládne směstnat celá trojice nejvýraznějších a nejvýznamnějších takto orientovaných festivalů. Po pražském Lustru, festivalu ilustrace a komiksu z celého světa, který v Holešovické tržnici letos oslavil jubilejní desátý ročník, v půli října následovala devátým ročníkem brněnská Koma a o prvním listopadovém víkendu nás čeká ještě pražský Frame festival. Podobně intenzivní jsou i komiksové novinky knižní. Netroufám uhadovat, jak za několik měsíců dopadne hlasování poroty ceny Muriel, ale to, že do diskusí a nominací budou vstupovat významné podzimní přírůstky typu autobiografického vztahového komiksu Štěpánky Jislové Srdcovka nebo „celovečerní“ Octobriany Marka Bergera a Ondřeje Kavalíra, je myslím už nyní vcelku nasnadě.
Na brněnskou Komu jsem se letos vypravil po několikaleté pauze: předtím mi do toho pokaždé něco vlezlo, byl jsem na jiné komiksové akci mimo republiku, v karanténě nebo zavalený prací, anebo se mi prostě jen nechtělo poznávat krásy naší domoviny s Českými drahami a zájezdní vyhlídkovou trasou přes Havlíčkův Brod. Do prostor Káznice na Bratislavské ulici jsem se tak podíval poprvé a nutno říct, že to nezávislému komiksu v těch úzkých chodbách, dvorech a vybílených místnostech vlastně hodně sluší. Tu nejradostnější a současně nejméně očekávanou zprávu mi ale předložila návštěvnost: rozmlžené vzpomínky na ospalá odpoledne strávená na prvních ročnících v nepočetných hloučcích před Malou Amerikou mě rozhodně nepřipravily na zástupy, které se na Komu minimálně v sobotu 14. října valily prakticky od samotného rána. Prezentace českých autorek a autorů, alespoň ty, které jsem stihl zhlédnout, byly hojně navštívené, publikum si prohlíželo vystavené publikace, diskutovalo o nich i o všem jiném, popíjelo, rozprávělo a dobře se bavilo. Už dlouho jsem neměl z českého komiksového dění tak dobrý pocit: ne snad proto, že by v minulých letech nevznikala zajímavá díla, ne že by se českým tvůrkyním a tvůrcům nedařilo pronikat za hranice České republiky a představovat své práce všude po Evropě i dál – to všechno docela funguje, to vše se daří. Až na Komě – a doufám, že Frame mi ten pocit za čtrnáct dní potvrdí – jsem ale dostal příležitost radovat se z organického zájmu stovek lidí, kteří neváhali o líném odpoledni vyrazit za novým českým nezávislým komiksem.
Pokoušet se v domácím komiksovém dění vypozorovat nějaké aktuální trendy je vždycky ošidné: místní scéna je natolik malá, že i jen náhodný souběh dvou něčím si podobných prací může vyvolat zdání, že jsme právě svědky něčeho zásadně nového. Máme ale opravdu cokoli usuzovat jen ze skutečnosti, že se v kalendářním prostoru jednoho roku potkává na jaře vydané Supro Štěpánky Jislové, Viktora Svobody a Martiny Fischmeister s již zmiňovanou Octobrianou či – abych neopomněl ani kvalitativně problematičtější kousky – Zázrakem a Pružinou Petra Kopla a Petra Macka? Opravdu to stačí k tomu, abychom začali uvažovat o nové vlně pokusů o domácí revizionistická superhrdinská vyprávění? Postačí sousedství zmiňované Srdcovky, loňského deníku Lucie Lomové Každý den je nový a některých připravovaných děl, představených na Komě formou „work in progress“, k autoritativnímu konstatování, že i v českém prostoru naplno zdomácněl tak dlouho vyhlížený „obrat k sobě“, tedy trend, v němž jsou velké žánrové eposy a didaktické historizující biografie pokud ne nahrazovány, tak přinejmenším výrazně dorovnávány osobnějšími, autobiograficky a autofikčně orientovanými vyprávěními? A co si počít s informací, že nikoli nevýznamné množství nových komiksových projektů vzniká už v současné chvíli rovnou v angličtině, popřípadě rovnou s vidinou digitální publikace online?
K podobným úvahám bude dost času, až v lednu nebo únoru český komiks zase ulehne k zaslouženému odpočinku – alespoň pokud jde o dění patrné navenek. Teď si ještě naplno užijme všechno to, co nám v podzimním „primetimeu“ nabízí. I díky akcím jako Lustr, Koma a Frame a zásluhou jejich organizátorů a návštěvníků půjde pak to usínání sledovat s lehčím srdcem. Český komiks se má k světu a napřesrok na podzim nám to zase předvede.
Autor je komiksový historik a kritik.