Matrjoška

Změnila jsem skupenství, stala jsem se velkým a křehkým vejcem. Buclatou ruskou panenkou, která má v sobě druhou takovou, jenomže menší, a v ní ještě menší, ještě menší a tak dále a tak dále, všechny úplně stejné. Matrjoška. Ta největší je vnuččina babička, druhá největší babiččina dcera, třetí jsem já – čili matčina dcera, babiččina vnučka a zanedlouho matka.

Mami, budeš babička. Já? Babička? Tak rychle? Jsem ještě mladá. Tolik života přede mnou. Konečně svobodná, nezávislá, sebe­-vědomá, čerstvě po terapii, která skončila s pozitivním výsledkem. Obnovená, zrestaurovaná, připravená k činu. A ty chceš, abych začala vařit, servírovat a krmit… Vnoučata jsou hladová. Otevírají doširoka zobáčky a piští, ale nechutná jim ani to, ani ono. Pořád dokola žerou jenom chipsy, popcorn a kindrpřekvapení, babi, kup mi maxi king a gumový medvídky. Já a babička? Nikdy. Především se ty, miláčku, staneš matkou a tvůj manžel otcem. Takhle o tom přemýšlej. Matka má povinnosti, pro babičku jsou radosti. Babička můžu být, až na to budu mít chuť, ale matka jsi dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, bez výplaty. Měj to na paměti, ať nejsi později zklamaná. Je to každodenní dřina, funkce, kterou má málokdo v úctě, dítě ze všech nejméně. Potom uvidíš, co to znamená, protože dokud to nezažiješ na vlastní kůži, nepochopíš.

 

***

 

Z práce se vracela v deset večer, uhoněná, s taškami, které se jí zařezávaly do dlaní, s lýtky vzorovanými popraskanými žilkami. Bylo potřeba nakrmit celý dům, dcery se zeti, syny, snachy, jejich děti čili její vnoučata, dva psy a ještě syna sousedky alkoholičky, který se bezprizorně potloukal po dvoře.

Jez, synku, říkala babička, a kousek zanes taky matce. Ode mě nesmí nikdo odejít hladový. Jez, ať ti to nevystydne. Copak, nechutná ti? Nemám ti donést křen? Nebo sůl? Chceš přidat? Jez, netrap mě.

Babiččina mantra – modlitba. Nekonečný příběh. Nechladnoucí. Mezigenerační most v podobě talíře. Nit porozumění. Ale babi… Nemluv a jez. Nit porozumění. Ale…

Nic porozumění.

Teď se babičce třesou ruce, čaj se bryndá ze šálku na podšálek, nemá sílu uvařit si polévku.

Vůbec nemám chuť jíst, říká. Nebýt těch prášků, vůbec nic bych nejedla a nepila. Musíš jíst, babi, bez jídla se nedá žít.

Postavím před ni talíř polévky. Mezigenerační most.

Babička říká: K čemu je mi takový život?

Jez, babi.

Nemám sílu.

Musíš jíst.

Já už nemusím nic.

Nasadí si tmavé brýle. Slunce mě oslňuje, říká. Oslepuje. Vyjdu ven a upadnu. Ostuda před lidmi. Kdysi jsem běhala bosky po trávě, nosila klestí, byla jsem silná, a když jsem se vdávala, stáli před kostelem chlapci a plakali. Byla jsem mladá a hloupá. A tak teď sedím sama a nepřijde za mnou ani kulhavý pes.

Stydne ti polévka, babi. Jez.

Celý život mi vystydl. Člověk toho života měl, co by se za nehet vešlo. Dřela jsem na dva úvazky, dovolenou nevybírala, a co z toho mám? Třepu se jako sulc, když přijdu do obchodu, peníze mi padají na zem a nevidím na cenovky.

Proč nejíš, babi? Nechutná ti?

Doktorka mi řekla, že když půjdu do nemocnice, podívají se na datum narození, a když uvidí třicátý ročník, tak se o mě starat nebudou. Že takoví jako já jsou na odpis. Stáří je hrozné…

Babičko…

Jsi ještě mladá, nerozumíš tomu. Teď v sobě lidi nemají žádný romantismus, nic, jenom ty dží pí esky, lamp topy, úchylky. Lidem z blahobytu přeskočilo. Myslí si, že chytili pánaboha za pačesy. Ale kdepak. Žádný není. Žádný kněz do mě nebude hučet, co je dobré a co ne, když si sám nadělal děti, jezdí autem a ještě čeká, co mu strčím do obálky, ať jde do háje… Nemůžu jíst. Promiň. Nechci nikomu přidělávat práci. Dejte mě do starobince nebo někam. Nebudu vám otravovat život.

Takhle nemluv, babi. Budu za tebou chodit. Budu se o tebe starat. Krmit tě a dohlížet, jestli jsi všechno snědla. Budu za tebou běhat přes les s košíčkem plným mléka, vajec, lásky a sladkostí. Kostí? Aby mi zaskočilo a udusila jsem se? Aby se mi v krku vzpříčilo něco, co mě zabije? To už radši umřu hlady, s parkinsonem a alzheimerem po boku, než abych se dusila nějakou kostí, co mi přineseš. Děkuju pěkně, nemám zájem.

Babička si třesoucí se pravou rukou přidržuje levačku, aby si nikdo nevšiml, jak se chvěje. Babička si nevšimla vysokého obrubníku. Babička si myslela, že madlo v autobuse, za které se jí nepodařilo chytit, bylo blíž. Babičce se zdálo, že když se postaví na parapet a bude věšet závěsy, nespadne. Byla si tím jistá. Doteď přece z parapetu nikdy nespadla, tak proč by měla najednou spadnout dneska?

Babička si chtěla ostříhat nehty na nohou, ale najednou se jí udělalo mdlo, upadla a uhodila se do hlavy o podlahu. Otřela si pramínek krve, přiložila studený obklad. To nic není. Nic vážného, řekla dětem a vnoučatům. Jednou umřu a nikdo si toho nevšimne, zašeptala si pro sebe.

 

***

 

Stará žena vystupuje. Vystoupila z utahaného vlaku, nic už ji nepřitahuje, anebo ji možná přitahuje jedině právě nic. Popotahuje nosem, to je rýma, říká, to je alergie. Ty slzy, co mi tečou, to je alergie na stáří. Odstavili mě na vedlejší kolej a vlak odjel. Zůstala jsem v prázdném hnízdě. Hnízdím na nejnižším hřadu a z vajíčka, na kterém sedím, už nic nevyklíčí. Ničí mě, když na to pomyslím. Byla jsem slepá. Seděla jsem na těch vejcích, vyskakovala z nich ptáčata a každé: já! Já! Křičela. Já! Mámo, já! Já! Vždycky pro ostatní, nikdy pro sebe. Teď mám času spoustu, ale síly mi stačí jen na listování fotoalbem. Podívej, jaká jsem byla. Krásná, ale hloupá. Za svoji hloupost jsem hořce zaplatila a hořce zaplakala. Lůno mám vyschlé a prázdné a děti, které jsem přivedla na svět a odkojila, jsou můj jediný poklad. Jenomže mají moc práce, nemají čas, a když ho mají, odlétají letadlem na prázdniny, do teplých krajů, a pro mě létání není. Nebo chodí po galeriích. Prohlížejí si obchody. K čemu jsou mi ty obchody, když mám na všechno tisíc zlotých a z toho dvě stě padesát utratím za léky. A ještě mi říkají: zajdi do klubu pro seniory, babi, přihlas se na univerzitu třetího věku, třeba tam někoho poznáš, s někým se seznámíš. K čemu je mi seznamování, k čemu je mi nějaký dědek, aby si ze mě udělal služku, co mu bude vařit a prát špinavé ponožky?

 

***

 

Ženo, ty prchavé chmýří, větrný přelude, co vítr neodnesl, nepomine nikdy. Vždy si budeš pamatovat a strachovat se o zítřek i včerejšek. Vyšla jsi na mráz, jen v noční košili, do sněhu a jdeš kupředu. Otupělá, promodralá, necítíš chlad.

Vy jste se asi ztratila? Ne, neztratila. Musím mu zanést do koupelny ručník, aby se měl čím utřít, aby tam nestál mokrý. On se přece tak snadno nastydne.

Kdo, prosím vás? ptali se lidé v bundách a čepicích při čekání na sanitku.

Můj syn.

Sníh ti padal na šedivé vlasy. Pravou dlaň jsi měla omotanou provázkem, na kterém byl připevněný klíč.

Kde bydlíte? Támhle. Ne. Aha, támhle. Takže kde? Nevím.

Paní se to v hlavě popletlo, říkali. Co tady chodí bosky? A proč? Je potřeba ji odvést domů silou, nebo jí omrznou chodidla. Prý nese synovi ručník do sprchy. Bez bot, bez kabátu? Stará bláznivka.

Její syn je přece v Irsku.

Její syn je v Nebylsku.

Ona nemá syna.

Já ji znám. Je bláznivá. Pánbíčkářka. Baba Jaga. Na lopatu s ní. A do pece.

Konečně jsem svobodná. Jednou nohou už na onom světě. Druhá mi uvízla v závěji. Nezapomeň, moje milovaná vnučko, peníze jsou v modrém džbánku na poličce. Až bude nejhůř. Aby se mnou nikdo neměl potíže, až umřu. Jsem stará bába, Baba Jaga. Už jsem v tomhle životě měla radost i bezradost. Teď mi zbývá jen bezradnost. Už mám dost. Celý život jsem byla zticha. Mezi čtyřmi stěnami. Konečně jsem vyšla ven a nenechají mě ani v klidu umrznout. Brzy se vrátím, říká babička, ačkoli ví, že se spíš dlouho nevrátí, nejspíš už nikdy.

 

***

 

Jed je otravná látka, otravná látka je chemie a chemie… Když přečteš slovo jed pozpátku, vyjde ti dej. Dej. Dej. Dej je druhé slovo – po máma nebo bába –, které si malý člověk osvojí. Cupitá, přidržuje se okrajů nábytku, natahuje k tobě malinkou ručičku a vříská: dej.

Máma vždycky dá, od toho tady je. Kdo dává a zpět bere, toho peklo sežere. Peklo je opak nebe, je třeba se ho bát a střežit a pamatovat, že první krok do něj je zvědavost. Ale k čemu? A proč? Protože proto. Buď zticha a nemudruj. Ty jsi chytrá jak to rádio. Jdi do svého pokoje a podívej se, jestli tam náhodou nejsi. Myslíš, že jsi snědla všechnu moudrost světa? A nechceš třeba přidat? Ne, mami, děkuju, stačí.

Matky dcerám připravily takový osud. Teď dcery klečí u záchodu a zvrací.

Dej – křičí dítě na matku. Dej. Jíst, kakat, spát, chce to mít okamžitě, takže teď se mu to musí dát. Protože pláče, kvílí, vřeští. To dítě je nějak nervní, dávejte mu neospan, když si s ním nevíte rady. Co je to za matku, že si ne­­umí zklidnit dítě? Dej mi. Dej. Dej. Jed. Jedl? Tak to si musí říhnout. Jestli si neodříhne, budou ho trápit prdíky a všechny kolem bude trápit jeho řev. Dítě si musí říhnout a ublinknout. Už je klidné? Ne? Proč se tak kroutí? Kaká. Do čerstvě vyměněné plenky. Funí námahou, rudne, nafukuje se… a je to. Bobek. Ne moc měkký, ne moc tuhý. Tak akorát. Ideální bobek jako z učebnice. Spokojené dítě. Po vykakání – nakupování. Dítě se kroutí, snaží se vytrhnout, válí se po podlaze a kvílí: kup mi tenhle bonbonek, tenhle balonek a tohohle poníka. Chci ho a musím ho mít. Ty mi to máš dát. DEJ MI. Bonbonek v pravé, balonek v levé, na tváři úsměv: hlavně nebuď trapná, říká matce její vlastní dítě. Dej mi pětikilo a nečekej na mě, protože nevím, kdy se vrátím z mejdanu. Tak čau. Po dítěti zbylo jen prásknutí dveřmi.

Přibrala jsi, přestala o sebe dbát, věčně v tenzi a na sex nemáš chuť, říká matce její manžel, otec dítěte. Takhle se nedá žít. Udělej se sebou něco. Funguj normálně. Mysli perspektivně. Máme před sebou zářnou budoucnost. Máme žít šťastně až do smrti, protože tak nás naprogramovali v dětství, tak je to napsané v příručkách, k tomu nás vzdělali a využili.

 

***

 

Vstávej, matko, už je šest. Matičko skákavá, tolik hodin. Pozdě něco měnit. Voda na kafe už se vaří. Dej si studenou sprchu. Zrychlí to tvůj oběh po bytě. Pospícháš, jako by hořelo. Tvůj pohár hoře přetekl poslední kapkou. Nad i se zavěsila tečka. I jako izolace, i jako iritace, i jako iluze. Snídaně už čeká stole a ty štěkáš na všechny a vrtíš ocasem. Věrná jako pes a jako fena poddajným gestem oznamuješ všem vůkol: jezte. Berte a jezte z toho všichni, neboť toto je mé tělo, které pro vás, za vás a skrze vás.

Dítě – plod života tvého lehce nahnilý se ošklíbá, přehrabuje se vidličkou v talíři. No tak jez, pobízíš ho. A ono na to: nemám chuť jíst. To je zlé. Marné byly oběti. Jsi s rozumem v koncích, shrnuješ jídlo z talíře do záchodu, splachuješ a říkáš si: a děti v Africe…

Tak mě poslouchej, matko, staneš se babičkou. A ty, dcero, matkou mé vnučky. Babička byla taky kdysi dávno dcera a ani se jí nesnilo o tom, že se babičkou stane a jako babička umře. Sela baba mák, nevěděla jak, dědek věděl, nepověděl, a bylo to tak. Žena svárlivá a rázná, rozumného změní v blázna, a tak teď ženská za volantem svůj vůz i pluh řídí sama, protože kam ďábel nemůže, tam ženskou nastrčí. A ženská dupe na plyn, až se ostatní účastníci silničního provozu třesou. Pohni, ženská, jdeme na pivo, scházíme jim tam. Mě klubíčka nezajímají, ani houpací křeslo. Já chci mít právo na příhodný botox a náhodný sex. Jsem v nejlepších letech, rozhoduju si o sobě sama a nikdo mi nebude říkat, že bych měla poslouchat ječení svojí vnučky, když mám chuť pustit si relaxační hudbu.

 

***

 

Pořád nemůžeš usnout? Pořád je ti úzko? Modlení to nezmění. Modlitbou strach nezaženeš. Bojte se boha, pána svého, a neberte jeho jméno nadarmo. Vždy buďte připraveny na jeho příchod. Tak jako ty moudré panny z podobenství. Nevíte dne ani hodiny. Proto buďte vždy voňavé, připravené a správně vlhké. Kdo ví, co přinese noc. Anděl z nebes může sestoupit speciálně k tobě a hlasem, jenž nesnese odporu, oznámit: obtěžkáš.

Tu tíhu budeš jako těžký pytel cementu přehazovat na další generace. Vzpamatuj se a řekni: děkuju pěkně, nechám si zajít chuť. Lákavý návrh, ale já nemám zájem.

Nedostává­-li se ti asertivity, slovo ne se ti jen těžko dere z úst, tady máš připravenou větičku: ráda jsem vás poznala, promyslím to a ozvu se vám. Pamatuj si, že nic nemusíš. Jsi svobodná a kdykoli můžeš všem říct: gud báj a gud lak, sí jú lejtr, eligejtr, arivederči maj frends.

Někdo mi kdysi řekl: nejtěžší je odložit ty okovy, které si nasazujeme samy. Sobě. Samy. Neptej se: proč?

Jsem, která jsem. Planu v domácím krbu jako ten hořící keř. Den za dnem tytéž pohyby u dřezu, tytéž pohyby v posteli, tatáž slova: Jez, chutnalo ti? Přidáš si? Je lepší shořet než celý život doutnat. A ty doutnáš, využíváš klišé a kalky, jsi okopírovaný portrét své matky a dceru chceš uhníst k obrazu svému. Žiješ šťastně až do smrti, kráčíš po vyznačené stezce a stesk tě drtí, že do cíle je cesta ještě dlouhá, zatímco do cely už jen kousek. Maličkatý.

Zastav se na chvíli, zhluboka se nadechni, uvolni se, zrelaxuj a tvůj život získá barvy a sex bude uspokojivější. O tohle šlo? Ani ne. Jeď na dovolenou, zajdi s kamarádkami nakupovat, dej si dárek, milé překvapení, zavez děti ke tchyni, dej si dlouhou koupel a dovol si nedělat nic. Zabírá to? Bohužel.

Zatímco tak stojíš a začínáš přemýšlet, docházíš k neuspokojivým závěrům. Cosi tě tíží, to je divné, máš přece všechno. Práce, úspěch, povinnosti, závazky. Méně či více povedený svazek. Svaž mě, říkáš občas manželovi, protože víš, že ho to vzrušuje, ačkoli tebe vůbec, ale co. Jednou se člověk může obětovat, podruhé taky. Je dobře. V zemi, kde žiješ, je relativně klid. Situace je stabilní, pod kontrolou. Namaluj si pusu, změň účes – to ti udělá dobře. Vyjdi z domu, vyjdi ze sebe, postav se vedle. Získáš odstup, chytíš vítr do vlasů. Buď svá, vyber si pepsi.

Pohádky pro děti jsou bez násilí. Hele, tady je taková nálepka. Bez násilí. Dítěti se to pustí na dvd a člověk má na hodinu a půl klid, během té doby je možné v klidu oloupat brambory, rozmrazit rybu, vytřít podlahu v koupelně, nakrájet zeleninu na kostičky, umýt záchod, setřít prach, pustit pračku, zapálit si cigaretu, vypít kávu a zavolat kamarádce. Haló, co nového, jak se máš? Nic, na hovno.

V pohádkách není násilí, ale obsahují spoustu lží. Až moc. Předávkování cukrkandlovými, sladkými lžemi v dětství strašlivě poškozuje psychiku a může v dospělém životě způsobit sklon k patologiím a poruchám vnímání reality.

Žili šťastně až do smrti. Já jsem tam taky byla, dcerunko, víno a medovinu pila, opila se, a když jsem se probudila, byla jsem okroužkovaná, měla jiné příjmení a adresu bydliště, neopravitelný obličej a tělo v troskách. Dítě v koutě plakalo a křičelo: chci ještě pohádku, ještě pohádku. Chci! Hned mi ji dej! Dej!

(…)

Ženy ženám připravily. Co se navařilo, to se sní. Ptají se: dojedla jsi? Nechceš ještě přidat? A ve slově dojedla se skrývá jed. Jed je otravná látka. Otravná látka je chemie a chemie je láska.

Láska ti všechno odpustí. Opustí a zamává: pa pa na rozloučenou. Pa! Sbohem! Už ses opotřebovala. Život byl někde jinde a ty, miláčku, jsi ho strávila marným boxováním s něčím, co je větší a silnější než ty. Nemělas žádnou šanci, jen víru, naději, lásku a rozdvojenou osobnost. Když ho budu víc milovat, přestane pít. Když mu budu všechno odpouštět, přestane mě podvádět. Uvidí, o co přichází, a vzpamatuje se. Láska a dobro vždycky zvítězí. Když ne tentokrát, tak příště.

Starej se, starej, kolik jenom dokážeš, až se jednoho dne ukáže, že už jsi stará. Snaž se, snaž, možná se ti to jednou, za chvíli, brzy podaří. Podaří se to, podaří, podíváš se do zrcadla a spatříš v něm svoje vetchá, bledá stehna. Smutná nepolaskaná prsa, povislý pytel kůže v místě, kde bylo kdysi pružné a pevné břicho.

Život byl někde jinde. Ples už skončil. Tma padá do tvých očí jak hudba do ticha. Na podlaze leží jen zbytky konfet, papíroví hádci v prázdných skleničkách, pach potu a stružka zvratků v koutě za závěsem. Váš křišťálový pantoflíček, který se ztratil kolem půlnoci na schodech u vchodu, se bohužel nenašel. Nikdo za vámi nevyběhl, když váš kočár mizel v přítmí a měnil se v dýni. Kočár není. Nehledáte spíš kočárek?

Nevzpomínám si, že by se na naší party vyskytl nějaký princ. V tomhle klubu je u vchodu vyhazovač, sem se nedostane jen tak někdo, jsou tu jen stálí hosté se speciální klubovou kartou. Musela jste si to splést. Možná jste tančila někde jinde, na jiném parketu, bavila jste se v jiném podniku? Možná jste měla moc alkoholu, nebo dokonce něčeho silnějšího? Jste unavená, pod očima temné kruhy, promodralé rty, make­-up se vám rozmazal a chybí vám jedna bota… všechno to mělo být jinak, než bylo.

Sbohem a šáteček, poslední taneček. Malému princi jsi položila růže na hrob a zapálila svíčku. Padal déšť se sněhem, přemýšlela jsi o něm, že zmokne. Ze hřbitova ses vrátila prokřehlá, uvařila si čaj, usadila se pohodlně na gauči, zapnula seriál. Život, miláčku, skončil i pro tebe, a co je nejhorší: po celou dobu, cos žila, byl život někde jinde.

K čemu mi to bylo? řekneš své vnučce. Mohla jsem mít milence, žít v pohodlí, bavit se. Nevážila jsem si svých sil, svého mládí. A teď? Každý den mám blíž do rakve. Rostu do země. Celý život jsem strávila bojem s větrnými mlýny, bez šance, myslela jsem si, že láskou všechno překonám. A teď dokonávám. Lidé jsou si sami vrahy a nic s tím nenaděláš. Každý marní svůj život, jak nejlíp dovede… no, a proč nic nejíš? zeptáš se vnučky. Už jsem jedla, babi. Jedla. V tom slově se skrývá jed. A řečeno ve veliké zkratce, jed je láska. Přidáš si?

 

Z polského originálu Matrioszka (Ha!art, Krakov 2013) přeložila Anna Šašková Plasová.