Mnoho klasiků bývá špatně citováno; Haškův Švejk, jak známo, nikde neříká „to chce klid“. A asi ještě víc klasiků trpí tím, že si je lidé mylně vykládají a překládají. Uprostřed hrůz posledních dní mě napadá jedna taková klasička, Ursula Le Guin, kalifornská autorka zadumaně melancholických fantastických příběhů, zesnulá před pěti lety. Od jiných slavných tvůrců tohoto žánru (a ještě více od těch neslavných) se lišila mimo jiné i tím, že nikdy nepropadla slasti rozbujelé světatvorby. Její povídky a romány se odehrávají v časoprostorech, které se od našeho světa v mnohém liší, popsané jsou ale střídmě, ve zkratce a o to efektivněji.
Moje vzpomínka na špatný citát se týká jedné z těchto zkratek. Svět fantasy románu Čaroděj Zeměmoří (A Wizard of Earthsea, 1968) se skládá ze stovek ostrovů – máme je před sebou na mapě, odkud poznáváme jejich zvláštní jména v nesrozumitelné řeči. Na začátku víme, kde je centrum a kde periferie, víme, na kterém ostrově bydlí čarodějové. A víme, že tento svět drží pohromadě kouzla a písně. To stačí. Z těch písní známe jen názvy a jeden úryvek v mottu knihy. V českém překladu Petra Kotrleho z roku 1992 motto zní: „Pouze slovo v tišinách, / pouze světlo v tmách, / pouze život ve smrti: / toť sokola let hrdý / v pustých výšinách.“
Jako by se tu mluvilo o nějaké malé jiskřičce v temnotě, která bliká a drží se na posledním vlásku života. A třeba je tou jiskřičkou hrdina téhle knihy, nějaký nový Frodo Pytlík, který se někam plouží, aby tam něco udělal… Takhle přece fantasy romány vypadají, ne? Ne vždycky. Anglicky to zní takhle: „Only in silence the word, / Only in dark the light, / Only in dying life: / Bright the hawk‘s flight / On the empty sky.“
Tedy: jedině v temnotě se může udát světlo, jedině v tichu slovo. Dravec je nejkrásnější a nejzřetelnější, pokud se jako vzdálený bod rýsuje proti prázdnému nebi. Smrt podkládá život. Je v tom hodně z představy jinu a jangu, černé tečky v bílém poli, protikladů, které se doplňují. A také něco z Tao te ťingu, kde se píše o prázdnotě uprostřed kola, která kolu dodává smysl – a nejen smysl, ale dokonce i užitečnost.
V různých rozhovorech a textech se Le Guin právě k taoismu hlásí, Tao te ťing přebásnila do angličtiny. A taky se prohlašuje za „buržoazní anarchistku“ a pacifistku. Všechno má plynout v míru, do ticha má všechno znít. Velkým tématem pro celý cyklus knížek o Zeměmoří je hledání hlasu (v pozdějších dílech především ženského) a zacelování různých trhlin, tvoření celků a harmonií. To hledání i propojování začíná od ticha, které nepůsobí zlověstně (jako v Kotrleho překladu), ale naopak podpírá a nechává znít, bez ohledu na mocenské hierarchie vybudované ze slov a znaků.
Hrabu se v tichu. Původně to bylo proto, že teď pořádáme diskusi o tichu (až tahle poznámka vyjde, bude už po ní) a bylo třeba se připravit. A mezitím se kolem dějí věci, které se chápou slova či člověku slovo berou z úst. Ještě před pár dny člověka na ulici doslova hladil vlahý vzduch, děsivý ve své tiché samozřejmosti. Těla mrtvých leží neslyšně v pytlích či pod troskami a nad nimi se křičí. V Zeměmoří nejde jen o ticho, ale také o mlčení. Z mlčení se sbírá slovo; z mlčení, které lze pojmout jako přirozený stav živého těla. Tělo nemluví, ale tiché také není. Všelijak zvučí, to je pravda. Hvízdá, kručí a praská, na různých místech slyšitelně uniká. Mluva však náleží duševním mohutnostem člověka, kdo mluví, ten duši jistě má, jak tvrdili již antičtí filosofové, a právě mluvením na sebe ta duše často strhává pozornost, na úkor těla i světa. A staví si různá bludiště z vymyšlených citací a nepřesných překladů.
Možná zkusme být chvíli ticho. Taková výzva je na první pohled v rozporu s devízami tohoto časopisu. „Kdo si čte, zlobí…“ „Neklid na kulturní frontě…“ Ta výzva ale neznamená „mlčme“. Spíš: „buďme tichem“. Aby něco vystoupilo, uprostřed vší hrůzy. Třeba nějaký nový hlas, který si už ani nedovedeme představit. „Only in dying.“