Jak nejlépe vystihnout vztah matek a dcer? Jedná se o svazek, jenž umožňuje přežít v patriarchálním světě, nebo oidipovské pouto se vší chronickou posedlostí? Nebo je to konkurenční boj na poli sexuální identity? A proč dcery pociťují hrůzu při představě podobnosti se svými matkami?
„U člověka pravděpodobně nic neodpovídá elektrickému náboji tak jako proudění energie mezi dvěma biologicky podobnými těly, z nichž to mladší leželo v plodové blaženosti uvnitř toho staršího, které muselo tvrdě pracovat, aby se mladší vůbec narodilo,“ píše ve své knize Of Woman Born (Ze ženy narozeni, 1976) americká feministka a básnířka Adrienne Rich. Ačkoli autorka vnímá mateřství primárně jako instituci, na níž stojí patriarchát, který determinuje vztah ženy k vlastnímu tělu, ve své knize pootevře i téma prazvláštního pouta matek a dcer. Přestože se Rich snaží tento vztah vidět spíš jako svazek „sesterství“ v patriarchálním světě, artikuluje i něco mnohem archetypálnějšího, totiž zrcadlovou podobu, která obě aktérky nemilosrdně pronásleduje.
V roce 1987 vydala americká novinářka a esejistka Vivian Gornick své memoáry Fierce Attachments (Divoké vztahy; slovensky Ja a moja matka, 2023). Píše v nich o svém dětství a dospívání v Bronxu, newyorské židovské komunitě, smrti otce, ale i o mužích, kteří se mihli jejím životem. Postava, které se v jejích pamětech dostává nejvíce pozornosti, je ovšem její matka, proplétající se příběhem jako nepřestřižená pupeční šňůra. Téměř ve stejné době jako Gornick vydává i francouzská spisovatelka Annie Ernaux svůj pátý román Obyčejná žena (1988, česky 1995). Jde o literární biografii autorčiny matky, napsaný po matčině smrti. Ačkoli jsou knihy v mnohých směrech odlišné, spojuje je právě ambivalentní vztah dcery k matce, v němž se vnímání vzájemné tělesnosti a podobnosti stává jakousi nevyslovenou hrozbou a zároveň i chronickou posedlostí.
Zrcadlová těla
Být „jako moje matka“ je pro obě autorky-intelektuálky představa téměř nesnesitelná. Zatímco Gornick je smířená s dvojnickým vzezřením, odmítá přijmout jakékoli charakterové podobnosti, případně vztah vnímá jako prostý svazek dvou vzhledově si navzájem podobných žen, které shodou okolností většinu života strávily spolu. Minimálně se ho tak snaží zarámovat. Čím více se do románu noříme, tím zřejmější ale je, že Gornick popisuje spíš vlastní touhu než skutečnou podstatu blízkosti mezi ní a matkou.
Proč je ale takový problém tuto genetickou podobnost, potažmo fakt, že se dceřino tělo nacházelo uvnitř matčina, přijmout? Zatímco v dětství dcery v obou románech své matky obdivují a s láskou kopírují, nejpozději v momentě, kdy si začnou uvědomovat svou vlastní sexualitu, nedokážou podobnost s matkou nadále snést. Mateřství už není spojováno s bezpečím, touhou a tělesným ideálem, ale s hlubokým studem, jenž se nejcitelněji ukazuje ve chvílích, kdy se zrcadlovost na okamžik projeví. Adrienne Rich by odpověď na tento klíčový konflikt našla v psychoanalýze a utlačujícím charakteru patriarchátu. Holčička, která teplo, touhu, něžnost a bezpečí poznává skrze matku, je konstitucionalizovanou heterosexualitou a konstitucionalizovaným mateřstvím nucena tyto pocity směřovat ne na první ženu, kterou ve svém životě poznala, ale na muže, aby se stala tím, co je považováno za „normální“ – totiž ženu, která jakoukoli psychickou, ale i fyzickou energii směřuje na muže, píše Rich.
Matčino tělo se stává symbolem jakési tabuizované sexuality, kterému je třeba se maximálně vzdálit, zničit dvojnický odraz a vybojovat si vlastní individualitu. Tento pocit umocňuje i matčin strach z toho, že by dcera až moc rychle mohla pokračovat v jejích šlépějích a otěhotnět. Boky jsou vnímány jako ohrožení studia, každý pozdní příchod vyvolává děs z toho nejhoršího. Obě autorky zmiňují sexuální revoluci, jež v době jejich dospívání rezonovala společností a naprosto se míjela s žitou realitou a představou romantické lásky jejich matek, jejichž slovník hýřil eufemismy odkazujícími na sexuální styk. „Ochutnala jsi ho, nemám pravdu,“ pronáší plna děsu a zloby matka ve Fierce Attachments. Uposlechnout matčino naléhání a stát se její společnicí naprosto v čemkoli se tak zdá být definitivním odmítnutím vlastního, ještě nezapočatého sexuálního života.
Oidipovský komplex dcer
Gornick sice matce nerozumí, neustále se s ní dohaduje a většinou dělá opak toho, co by ona považovala za správné, přesto ale touží po společných procházkách, při nichž jí matka vypráví historky z minulosti, které s autorčiným přibývajícím věkem dostávají nový význam. Právě protichůdný vztah mezi naprostým odmítáním matčiných hodnot a děsem z tělesné podobnosti na jedné straně a nemožností se od matky odloučit na straně druhé je to, co feministická teorie koncem sedmdesátých let označila za oidipovský mýtus matek a dcer. Vztah, který zde popisuje Vivian Gornick, je pak jeho excelentním příkladem. Nepřekvapí tedy, že končí tím, že zhruba sedmdesátiletá matka rozčílená z nepochopení, kterého se jí ze strany dcery celý život dostává, vykřikne: „Proč už nejdeš? Proč neodejdeš z mého života? Já tě nedržím.“
Ernaux se matku snaží vykreslit jako emancipovanou ženu z dělnické třídy, která si šla za svými sny a za každou cenu se snažila vybojovat lepší život pro svou dceru, což se nakonec stalo příčinou dalšího nepochopení. „Někdy viděla svou vlastní dceru jako třídní soupeřku,“ píše Ernaux a dodává, že ona sama si uvědomovala nespravedlnost toho, že její matka celý den prodává brambory, aby ona mohla sedět na univerzitě a poslouchat přednášku o Platónovi. Přesto si je ale vědoma problematičnosti domnělé reálnosti, kterou se snaží uchopit. Všechno, co o matce ví, je pouze její interpretace a sama zmiňuje, že tento román je spíš útvarem na pomezí literatury, sociologie a historie než biografií. Reflektuje proces psaní, touhu popsat matku opravdově, ale i vlastní neschopnost přijít na to, v čem tato opravdovost vlastně tkví. A zdá se, že je to právě ona těžce přijatelná identifikace se ženou, která ji devět měsíců nosila v těle, co znemožňuje skutečně ji pochopit a zobrazit. Čím více se totiž do matčina života noří a snaží se ho uchopit, tím spíš objevuje vzájemnou podobnost.
Nepojmenovatelné matky
Po vydání Fierce Attachments se matka Vivian Gornick pravidelně rozčilovala, jak špatně ji dcera v románu vykreslila, přesto ale chodila po New Yorku a s radostí podepisovala výtisky knihy s komentářem, že bez ní by žádná kniha nebyla. Ačkoli to vytváří dojem, že hranice mezi skutečností a fikcí zde neexistuje, je to jen klam. Zatímco se v obou románech setkáváme s vysoce individualizovanou postavou dcery, jejíž jméno stojí na obálce knihy, jméno matky se nedozvíme. Jak u Gornick, tak u Ernaux se veškerá snaha zobrazit a porozumět ženě, se kterou v životě strávily nejvíce času, bortí právě na aktu pojmenování. Všechno, co se odehrálo před narozením dcery, zůstává těžce artikulovatelnou historií, která navíc prochází membránou dceřiny percepce. Je těžké říct, kdy autorka píše o sobě a kdy o své matce, protože zkušenost jedné se promítá v životě druhé.
„Staly se z nás, z mé matky a ze mě, všechny ženy poznamenané ztrátou, zneklidněné letargií, spojené lítostí a hněvem. Po útoku na Hirošimu byla nalezena těla lidí, kteří měli na sobě v okamžiku smrti vzorovaná kimona. Bomba roztavila látku, ale vzor kimon zůstal otisknutý v jejich mase. V pozdějších letech jsem získala pocit, že hluboká, nervózní pasivita toho společně stráveného času se stala vzorem vypáleným do mé kůže, zatímco látka mé vlastní zkušenosti se roztavila,“ píše Gornick a zmiňuje, že spolu s knihou pochopila jak sebe, tak i svou matku. Při detailnějším ohledávání textu ale zjišťujeme, že její matka je stejně jako v názvu románu Annie Ernaux jen „jednou ženou“. Rozdíl mezi skutečností a fikcí se rozplývá právě v univerzálnosti, kterou se jí podařilo definovat a díky tomu i nově uchopit mýtus o vztahu dcery a matky.
Autorka je komparatistka.