Ohlížení se po nadobro ztracených místech pivního bratrství patří k žánrům, které se nevyhýbají žádné lokalitě. V Brně se podobným způsobem vzpomíná třeba na restauraci U Čápa. Proměna hospodské kultury není ovšem jen k vzteku, můžeme ji chápat i jako možnost hledání nových „ostrůvků svobody“, které budou ve svém pivním rovnostářství odrazem kompletní společnosti.
Bylo to jednoho pozdního večera v roce 2008, kdy neopatrný chodec bloumající Obilním trhem mohl narazit na dav notně naštrajchovaných individuí vyzbrojených podivným náčiním. Někteří nesli židle, jiní nohy od stolu, jeden těžký stojací popelník bez víka, každý z nich půllitr, nebo alespoň cigaretami propálený ubrus od Starobrna omotaný kolem pasu. Kdo neurval artefakt první kategorie, ten se spokojil se žluklým jídelním lístkem s nemravnými cenami a největší zoufalci si odnášeli alespoň igelitový sáček s nadrolenou omítkou. Byl to poslední večer v životě restaurace U Čápa, jejíž inventář poctiví štamgálové, náhodní hosté i pozéři z Ekonomicko-správní fakulty celý večer na památku pietně rozkrádali. Čáp nebyl nafintěnou legendou jako Bláhovka, spadal do kategorie nejhorších pajzlů, které se zuby nehty držely v širším centru Brna, a vděčil za to především své strategické poloze u Filozofické fakulty, která do jeho útrob každoročně vysílala nové zákazníky, a desítce za šestnáct korun, což bylo pro studenty s pětistovkou na týden zcela fatální. Autor těchto řádků u Čápa zažil několik katarzních momentů, například když poprvé v životě vypil třicet piv nebo dostal přes držku, když mu jistý doktorand filosofie dokazoval, že facku nelze dekonstruovat. Mnozí mně podobní vnímali konec Čápa téměř jako smrt vlastní babičky – odchod milující, i když trochu zanedbané bytosti, bez níž už svět nikdy nebyl, čím byl dřív. Jsem pivní demokrat, neodvažuji se tedy k následující úvaze připojit kladné či záporné znaménko, ale je neoddiskutovatelný fakt, že zavření Čápa znamenalo pro Brno v pivu zcela zásadní milník.
Za domácí pivo
Nejmenovaný hudebník z Prahy hodnotil svá očekávání před návštěvou Brna slovy: „Dám si 387 Starobrn a pak se budu plazit po schodech na Skle.“ Slova, jimiž komentoval brněnské pivní milieu, by dnes byla výsadou pouze několika hrdinně bojujících veteránů. Skutečnost je totiž taková, že dát si libovolný počet Starobrn v blízkosti zmíněné hospody je dnes prakticky nemožné. Čáp s sebou postupně stáhl do zapomnění většinu ostatních hospod kopajících v tzv. atraktivních lokalitách za domácí pivo. Dnes abyste si kvůli němu málem kupovali jednu zónu MHD navíc. Apatická masa „patriotů“ si vystačí se zaklínadlem „v pivovaře stejně chutná nejlíp“ a někam na periferii se crcat nehodlá. Přitom se nesčetněkrát ukázalo, že inspirační potenciál piva z místního pivovaru je mnohem vyšší než kdejaká značka z Vysočiny, nebo nedejbože importní artikl z Plzně. Podíváme-li se na projekt Tadeáše Poláka Pivo, který vznikl samozřejmě na brněnské FAVU, uvidíme, že umělec byl jen zřídka inspirován výstavní skříní české pivní kultury.
V době, kdy Brnu vládlo jeho pivo, se mu jednoduše nešlo vyhnout (ostatně, nikdo se o to ani nesnažil). V básních poetů jako Pavel Ambrož nebo Jaroslav Erik Frič ožívaly brněnské nálevny odnepaměti a jejich štafetu úspěšně přebrali další. Patří k nim i členové literárně-rozvratné skupiny KKRD Boys, držitelé ceny Magnesia Litera za blog roku, kteří si ve svých textech nesčetněkrát stěžovali na likvidaci „brnča“ v centru a jeho postupné nahrazování navoněnými nesmysly s příchutí mandarinek a moučných červů. Ve sterilních hospodách se smažákem v hodnotě tří pracovních hodin to hučí leda tak zážitky z práce v korporátu, dokonce i nápisy na hajzlech jsou fake. Ono je vlastně celé to Brno taky fake – podle statistik zhruba třetina jeho obyvatel pochází odjinud, a tak se není co divit, že se to má podobně i s pivem. Skutečný život ještě pořád probíhá v těch několika málo palušách nabízejících levné pivo s duší. Ať už jde o pár hospod v Traubově ulici, „kluby“ ve čtvrti Veveří nebo nonstopy v ghettu, právě zde se ještě z posledních sil drží vetché zbytky opravdovosti zdegenerované brněnským vzduchem. Enfant terrible brněnské poetické scény Marek Čorba pregnantně vystihl atmosféru dřevní brněnské hospody v básni Putyka ze sbírky Zabijem nožom!: „Denne ma kroky tiahnu vstúpiť dnu / prisadnúť k troskám a k ich snu / nasávať opar dimenzie bez času / nadávať s nimi na hokej, Sobotku, na basu…“ Bezčasí, které v těchto hospodách panuje, je ztělesněním jejich genia loci. Oázou klidu, z níž se většinou odchází rovnou na záchytku, nebo aspoň kocákovat k nejbližšímu kamarádovi. Bezpečnou kapsou mimo chronotop města, které do svých ulic chrlí neúspěšné projekty dostupného bydlení, do Prahy úspěšné politické kádry a do světa polopravdy o své výjimečné gastronomické scéně.
Nárazníková zóna
Bylo by ovšem nefér tvrdit, že Brno bez „Brna“ už není Brno v pivu. Všechny ty craftové hospody, výtočny minipivovarů a ochutnávkové pivnice vytvářejí mezi vymírajícími čtyřkami a plzeňskými operačními sály jakousi nárazníkovou zónu. Nabídka piv se v nich cenově, chuťově i stylově pohybuje od lidových klasik až po těžko stravitelné výstřednosti a jejich lavice do sebe obvykle bez potíží pojmou jak úředníky z magistrátu, partičku pankáčů, matku samoživitelku, skupinu rakouských turistů i chlapy s vizáží ženistů wehrmachtu. Lije se zde ve vysokém tempu za umírněného přísunu studených jídel a kořalek, a co je také důležité, obsluha se většinou tváří, jako by jí někdo poškrábal favorita klíčem, což do srdcí konzumentů vysílá signál lidskosti – jaké je to potom příjemné překvapení, když se dotyčný či dotyčná usměje.
Právě zde, a nechť to vyzní poraženecky, vidím možnost smíru. Aby fungovalo neregulované pivní bratrství, je potřeba, aby hospoda jako houba nasákla kompletní společenskou škálu, aby se v ní cítili dobře jak ti, co byli vyhnáni z ráje, tak i jeho aktuální okupanti. Samozřejmě – je nemálo těch, kteří změny v brněnském pivním a hospodském portfoliu nepřijali a zvolili dobrovolný azyl v obývacích pokojích u lahvové varianty. Jiní cíleně přijíždějí do Brna s tím, že by si dali „něco jako Braník“, a těm všechna čest. My ostatní musíme vykřesat ze zdánlivě prekérní situace jiskru naděje. Bylo by zbytečné plakat nad pivními proměnami Brna, neboť ty jsou hnány, bohužel, především ekonomickými důvody. Marné je plakat i nad blížícím se zdražením piva – vděčíme za ně koneckonců Brňákům. Pivo v Brně ale zůstane, a čím méně bude toho autentického, živoucího, inspirativního piva, tím dobrodružnější budou výpravy za ním. Izolujme tyto ostrůvky svobody, braňme je před Janky Rubeši a alternativními bedekry. Hýčkejme si je a ochraňujme jako zornici oka svého. Jedině tak zůstaneme v pivu, a ne jenom ve vtipu, ve kterém se dá bydlet.
Autor je balkanista.