Větu „Prohlašuji, že jsem bakalářskou/diplomovou/rigorózní/disertační práci vypracoval/a samostatně…“ už po desetiletí v této zemi vkládají každý rok desetitisíce studentů do své kvalifikační práce automaticky, jen s úlevným pocitem, že už to zanedlouho budou mít z krku. Ani ti, kdo dané práce čtou, nad takovýmto prohlášením nemeditují s otázkou, co to vlastně znamená. Vnímá se podobně jak pění Gaudeamus igitur, nošení univerzitních insignií či pronášení „Spondeo ac polliceor“; patří to k věci, i když to nejspíš nic neznamená.
Citovaná věta vznikla v kontextu, kdy student bušil do psacího stroje, z knihovny si nosil ručně psané výpisky a při psaní práce byl obložen několika knihami, které vlastnil. Přežila ale příchod xeroxů, počítačů, internetu a online zdrojů. Letos však, zdá se, má na kahánku.
V týdnu, kdy ministerstvo školství na tiskovce vylíčilo, jak šest set expertů se přes rok intenzivně radilo, až se shodli, že do výuky doporučí více projektového vyučování či seminářů, se vynořila i debata ohledně chatbotu ChatGPT společnosti OpenAI. Nejde o žádného kecálka, očumujícího vás při online nákupu. Tahle umělá inteligence umí velmi rychle nasávat z nepřeberné zásobárny kvalitních zdrojů vědění, takže je schopna vytvořit i eseje přijatelné jako seminární práce. Stačilo několik pokynů a nabídla mi výklad o kategorii stylu v tvorbě Davida Bowieho, který bych jako podklad pro seminárku v pohodě uznal. A když jej následně protáhnu překladačem DeepL, budu to mít i česky, opět v přijatelné kvalitě. Vše do pěti minut.
ChatGPT se zatím nevyznačuje respektem ke zdrojům. Když chatbota požádáte, zda by zdroje doplnil, vysvětlí vám, že je jen neuronová síť a „nemá přístup ke specifickým zdrojům“ a že máte zkusit internet. Něco schroustá, ale do pusy mu nevidíme; zjevně vybírá podle toho, co se dobře hodí pro splnění zadání. Nepálí ho, v jakém kvartilu se ten který zdroj nachází či kdo z těch, jejichž vědění využívá, byl uznávaný. Chová se jako predátor, který loví, aniž by bral ohled na rysy, jimiž se vyznačoval ten, koho si právě vkládá do huby. Nabízí nám výsledky, ale nikoli cestu k nim. Sugestivnost a použitelnost výsledku (a zatím koneckonců i působivost samotného média, chytrého stroje) je tedy tím největším opiátem – říká nám, že samotná cesta, tedy hledání, váhání a výběr z různých možností, jak by šlo vše pojmout a poskládat, je nepodstatná. Což je přesně opak poznání, tak jak bylo tradičně chápáno: výsledek je vždy jen provizorní a částečný, ale cenné a univerzálně užitečné mohou být zkušenosti získané na cestě k němu.
Celé toto líčení směřuje k pointě, že sousloví „vypracoval/a samostatně“ se s nástupem nových technologií ukazuje jako problém: hranici samostatnosti nejsme schopni vytyčit, a tudíž ani ohlídat. Je, anebo není přijatelné, když kvalitní strojový překladač umožní použít pro práci zdroje publikované v jazycích, které student neovládá? Je samostatností možnost rychle si s pomocí vyhledávače vytvořit bibliografii literatury k tématu? Je jí závislost na předplacených online databázích?
Už nástup kvalitních strojových překladačů vytvořil psychologickou situaci, na kterou nejsme připraveni: původní text je zdrojem, který má viditelné „vodoznaky“ autora a publikace; proto ho budu citovat či vyznačím parafrázi. Strojově přeložený text na obrazovce už ale tento „vodoznak“ vidět nemá, nepatří nikomu, existuje jen digitálně teď na mé obrazovce; jiný překladač by ho přeložil trochu jinak už dnes a i ten můj jej možná za rok taky pozmění. Takže když si z něj vyzobám myšlenky, aniž bych na výchozí zdroj odkazoval, vlastně nic nekradu, jen koukám na obrazovku pro inspiraci.
A podobně budeme přistupovat i k plodům rešerší s pomocí umělé inteligence. Zatím ještě nevytlačí z trhu agentury a jedince, kteří vytvářejí kvalifikační práce na zakázku. Líní či neschopní studenti skrz ChatGPT dostanou polotovar, z něhož udělat kvalitní výsledek je možná i pracnější než začít od původních surovin. Poskytnout podklady k analýze poměru metafor a metonymií v poezii Julia Zeyera se ChatGPT naučí kdovíkdy. Ale podklady pro univerzální a globální témata, kterým se věnuje většina kvalifikačních prací ze společenských věd, dodá už dnes. Stejně jako vám vyloží leccos ze Shakespeara či udělá přehled anglického romantismu.
Zatímco tedy ministerstvo školství hlásá, jak díky další reformě budou mít učitelé více času na individuální práci s žáky, tito žáci jsou naopak zcela kolektivně vystaveni svodům digitálních nástrojů, které umožňují splnit úkoly, aniž bychom tím získali jakoukoli zkušenost. Nemožnost – na rozdíl od klasického plagiátorství – přesně rozpoznat, k čemu kdo došel samostatně a k čemu za pomoci soudobých digitálních technologií, klade otázku, zda se namísto individuálně vytvářených projektů a seminárních prací nevrátíme k ústnímu zkoušení a k psaní klauzurních prací – propiskou na papír a hromadně v uzavřené místnosti izolované od toku dat. Ale dopadne to spíš tak, že se jen v dotyčném prohlášení škrtne slovíčko „samostatně“.
Autor je literární teoretik a pedagog.