Ohroženy změnou klimatu

Vzpomínám na klimatickou konferenci COP 24 v polských Katovicích v prosinci 2018. Jednu z mnoha, kde se opět nepodařilo dohodnout podmínky natolik ambiciózní a závazné, aby zaručily, že se odkloníme od cesty vstříc klimatické katastrofě. Do paměti se mi však vryl feministický blok na protestním pochodu – zřejmě nejpočetnější a nejpestřejší, jaký jsem do té doby viděla. Stovky žen všech věkových skupin, různých etnik a barev pleti, mnohé s dětmi a někdy i v doprovodu mužských spojenců s řadou nekompromisních požadavků na rasovou, genderovou i sociální rovnost.

Živelný průvod, v jehož čele byl nesen obří transparent „Feministky požadují klimatickou spravedlnost“, na chvíli přenesl do střední Evropy výjevy celosvětových bojů žen proti ekocidám a bezohlednosti fosilního kapitálu. Nad davem se nesla socha jihoamerické domorodé ženy v nadživotní velikosti vzdorující těžařům, za ní pak jímavé malby decimovaných tropických pralesů, znepokojivá vyobrazení afrických žen přinášejících vodu přes kilometry vyprahlé země, odkazy na ekofeministické ikony, jako je Vandana Shiva, portréty aktivistek se zaťatými pěstmi, barevné transparenty s konkrétními požadavky, ale třeba i minimalistická cedule s černým strohým nápisem „Ekofeminismus, nebo smrt“.

My a ti druzí společně

Toto jednoduché heslo odkazovalo na knihu Le féminisme ou la mort (Feminismus, nebo smrt, 1974) spisovatelky Françoise d’Eaubonne, která tehdy pojem ekofeminismus zřejmě vymyslela. Ekofeminismus se zrodil z poznání, že patriarchální kapitalistický systém těží z vykořisťování a útlaku, k němuž došla společně environmentální a feministická hnutí. Podobně jako kapitalismus staví do podřízené pozice ženy a nárokuje si jejich reprodukční práci, snaží se podmaňovat, vlastnit a kontrolovat i „nová území“ a přírodní zdroje. Ekofeministický přístup vzdoruje zjednodušující binaritě, která striktně odděluje lidi a přírodu, muže a ženy, „nás“ a „ty druhé“, bílé a nebílé. Namísto dobývání a nadřazenosti jedněch nad druhými usiluje o obnovení přirozené rovnováhy a spolupráce. Ekofeminismus byl ale vždy spíše praxí, pestrým a rozvíjejícím se hnutím než jednolitým a teoreticky jasně vymezeným proudem. Setkáme se proto jak se socialistickým či marxistickým ekofeminismem, tak se spirituálně laděnou odnoží, jež se inspiruje mimo jiné v tradičních i novopohanských duchovních směrech a jejíž součást může tvořit vcelku sympatické oslavování Matky Země, ale někdy přechází až v esencialistické a cisnormativní představy, že ženy mají z podstaty „blíž k přírodě“ kvůli menstruačnímu cyklu a těhotenství. Tento směr nicméně nelze považovat za převládající a mnohá ekofeministická hnutí se naopak hlásí k přístupu, který trans­- a nebinární genderové identity vítá a jejich utlačování nebo upozaďování ostře odsuzuje.

Zaměříme­-li se na sociální realitu, můžeme konstatovat, že v tomto smyslu skutečně mají k přírodě blíž ženy. Pokud přímo nejsou v užším kontaktu s přírodou, pak přinejmenším musí víc snášet dopady toho, co se vinou krize v přírodním prostředí odehrává. Zejména v zemích globálního Jihu tvoří ženy drtivou většinu osob pracujících v zemědělství – například v Africe ženy vyrábějí až devadesát procent základních potravin, ale přitom vlastní jen asi jedno procento orné půdy. Právě ženy obvykle musí pečovat o blízké, obstarávat pitnou vodu, většinu jídla a často i topiva, což je v době souběžných krizí – klimatické, pandemické, krize biodiverzity a dalších – čím dál obtížnější a nebezpečnější úkol, současně ale mají jen minimální podíl na rozhodování o relevantních politikách.

Náznaky zeleného feminismu

Ženy v zemích globálního Severu obvykle nemusí denně putovat po stále delších trasách ke zdroji vody, což znamená zvýšené riziko vyčerpání, podvýživy či nemoci, ale i přepadení a znásilnění. Nečelí tak často ztrátě obživy či obydlí a nucené migraci kvůli suchu a dalším dopadům klimatické krize, které už činí některé oblasti světa neobyvatelnými. Také mají nižší pravděpodobnost, že zemřou nebo se zraní při přírodní katastrofě. I pro ně však platí, že jsou více ohroženy změnou klimatu a dalšími environmentálními krizemi. Přestože ženy přispívají k produkci skleníkových plynů a ničení životního prostředí v souhrnu méně než muži, mají mnohem horší vyhlídky, pokud jde o vyrovnání se s jejich negativními důsledky, mimo jiné kvůli nižším příjmům a dalším systémovým znevýhodněním, což konstatoval i Evropský institut pro genderovou rovnost (EIGE) a další evropské a mezinárodní instituce. V našich podmínkách se nespravedlnost projevuje mimo jiné tím, že znečištění životního prostředí a dopady klimatické krize zhoršují zdravotní rizika, a tím pádem ohrožují zranitelné skupiny, jako jsou seniorky, děti či chronicky nemocní lidé, ale kladou také větší nároky na ty, kdo o ně pečují – ať v rámci placených zdravotnických a sociálních služeb, nebo při mnohdy neoceněné domácí práci. Odkládání spravedlivé transformace vede k tomu, že zaostáváme v rozvoji decentralizované obnovitelné energetiky. Ta by přitom mohla přispět k řešení energetické chudoby, kterou jsou – nepřekvapivě – opět ohroženy mnohem více ženy (zejména seniorky a samoživitelky) a další systémově znevýhodněné skupiny.

Propojování environmentálních témat s té­maty společenských (a tedy i genderových) nerovností si všímají i zmíněné mezinárodní instituce a skrze ně se tyto náznaky „zeleného feminismu“ dostávají i do veřejné debaty u nás. Ač se objevují některé zajímavé návrhy a opatření, například současné posuzování klimatických i genderových aspektů při tvorbě rozpočtů, platí tu v zásadě totéž jako u většiny evropské klimatické politiky – je to o něco lepší než krize ignorovat a dál se řítit vstříc planetární katastrofě, ale nesmíme si namlouvat, že by to snad mohlo stačit. Snahy o udržitelnost postavené na představě, že budeme pokračovat v nekonečném růstu, jen ho zlehka očistíme a ozeleníme, jsou scestné. Stojí před námi úkol zastavit devastaci planety a postarat se, aby se na ní zachoval život – a také zmírnit sociální nerovnosti a nespravedlnosti, aby se tu dalo žít důstojně. Může se zdát, že je nad naše síly zvládnout i jeden z těchto úkolů, natož oba. Naději ale skýtá právě to, že jde o propojené problémy, které pramení z týchž příčin – z vykořisťování přírody a lidských bytostí, na kterém se obohacuje zlomek nejbohatších, zatímco sobě i všem ostatním (leckdy doslova) podřezává větev.

Vstříc udržitelnému životu

Nejednou jsem litovala, že v Česku nemáme výraznější tradici ekofeminismu, na kterou by bylo možné navázat. Neznamená to ale, že by tu k propojování environmentálních a feministických, případně – šířeji vzato – sociálních témat nedocházelo. Projevy ekofeminismu můžeme najít už v předlistopadových aktivitách spolků Jihočeské matky a Pražské matky, od devadesátých let se zájem posunul z grassrootu i na akademickou úroveň. Explicitně se ekofeministické agendy chopili Nesehnutí, pozornosti se jí dostalo na klimakempech pořádaných hnutím Limity jsme my a tematizují ji poslední dobou i studentská hnutí za klimatickou spravedlnost.

Skutečnost, že tato linie nebyla silnější a viditelnější, by se ale paradoxně mohla stát výhodou. Propojený program transformace směřující k udržitelnému životu je totiž něčím, co přesahuje dosavadní záběr jak environmentálních, tak feministických hnutí u nás. V takovém hnutí musí být místo pro pečující ženy, jihomoravské zemědělce, které trápí sucho, frustrované obyvatelstvo bývalých uhelných regionů, romské komunity čelící sociálnímu vyloučení, studující z velkoměst, kteří se tísní ve sdílených bytech a netuší, jak dají dohromady peníze na doplatky za energie, queer lidi, které už vyčerpává, jak musí kromě každodenních starostí usilovat o to, aby se domohli rovných práv, i odborová hnutí všech sektorů. Říkejme tomu třeba ekofeminismus pro 99 procent, naděje v budoucnost nebo planetární revoluce, ale hlavně už se do toho naplno pusťme.

Autorka je psychoterapeutka.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.