Dnešním českým čtenářům a čtenářkám jméno ostrovního prozaika Jonathana Coea pravděpodobně nebude dvakrát povědomé. Okolo přelomu tisíciletí se sice nakladatelství Aurora a Odeon pokusila vydat trojici jeho románů, od doby, kdy druhé uvedené přeložilo zábavný, přitom však až nečekaně nuancovaný románový obraz britských sedmdesátých let Pár trotlů (2001, česky 2006), se ale spisovatelovo jméno na pultech domácích knihkupectví neobjevilo. Škoda je to tím větší, že v posledních letech dotáhl tento britský romanopisec svůj satirický styl takřka k dokonalosti.
Knihy Jonathana Coea předkládají svěží, promyšlené a čtenářsky přitažlivé variace na „state-of-the-nation“ romány. Jeho širokozáběrové pokusy o vykreslení stavu britského národa „tady a teď“ jsou takřka pokaždé vystavěny zespoda, od peripetií malého okruhu postav, často rodově spřízněných, v jejichž osudech a názorech se zrcadlí zlomové linie ostrovní společnosti, současně ale zvládají obsáhnout až nečekaně pestrý repertoár rozličných postojů a přesvědčení. Coeovy romány jsou otevřeně politické, mnohostí perspektiv a zjevnou snahou o pochopení i těch nejméně pochopitelných postojů se ale vyhýbají plakátové programovosti. Zásadním činidlem v autorově stylovém mixu je ovšem všudypřítomný humor, který se vyhýbá excesům, aniž by se stával žvýkavě bezzubým.
Právě řečené do posledního detailu platí o románu Middle England (Střední Anglie, 2018), jehož název odkazuje jak ke geografickému zasazení děje, tak k sociopolitickému označení konzervativně orientované britské střední třídy. Třetí román volné série, zahájené již zmiňovanou knihou Pár trotlů, je zatím dost možná nejlepším prozaickým pokusem o uchopení odchodu Spojeného království z Evropské unie a související krize britské společnosti, katalyzované spory o podstatu národní identity. Kniha přitom ohledává jak souvislosti, které k brexitovému referendu vedly, tak bezprostřední šok, který jeho výsledky přinesly asi všem hlasujícím, bez ohledu na to, na které straně se nacházeli.
O čtyři roky a jednu globální pandemii později přišel Coe s dalším podobně koncipovaným příběhem, dalším satiricky břitkým obrazem Británie posledních let. Svým názvem Bournville (2022) tentokráte román odkazuje k birminghamskému předměstí, které nechala vystavět čokoládovna Cadbury pro zaměstnance své továrny, a přivádí tak do hry ústřední motiv „čokoládových válek“, jež Británie sváděla s Evropskou unií. Spor o to, zda budou britské čokoládové výrobky, vyznačující se menším podílem kakaového másla a příměsí rostlinných tuků, smět na evropské trhy (a zda se budou moci označovat slovem „čokoláda“), zuřil dvacet let a Coeovi poskytl zábavnou, elegantní a srozumitelnou metaforu britsko-evropského potýkání. I tentokráte lze z knihy vyčíst autorovy preference, sám ostatně v rozhovorech napřímo uvádí, že jeho chuťové buňky mají blíže ke kontinentálním zvyklostem, obhájce britské verze „národní sladkosti“ (jejíž zrod situuje do válečných let) ale nezatracuje ani přehnaně neparodizuje.
Pro koho ale Coe – jinak tak gentlemansky uvážlivý ve své štípavé satiře – vlídné slovo nalézt nedokáže, je „rozcuchaný Boris“, který se v příběhu poprvé objeví ještě jako břitce ironický bruselský zpravodaj britských médií. V možná vůbec nejsilnější kapitole celého románu, pojmenované Vršek máminy hlavy, vypráví jedna z hlavních postav o posledních měsících života své matky. Covidová opatření, zakazující setkávání i návštěvy v domácnostech, lidi odkázala k rozhovorům přes Zoom (odsud onen podivný název – vždyť kdo z nás takto někdy nediskutoval s čely svých blízkých?) a hrdinovi neumožnila být matce opravdu nablízku ani v jejích posledních chvílích. Když potom Coe v kratičké závěrečné poznámce propojuje onu kapitolu s vlastní zkušeností a zmíní v tomto kontextu tehdejší Johnsonovy večírky v Downing Street 10, ztratí na okamžik svůj, jindy tak neochvějný nadhled. Některé věci zkrátka odpustit nelze.
Autor je bohemista.