Názvy čtyř oddílů sbírky Vzápětí Olgy Neveršilové (1934–2021) dávají, seřazeny za sebou, téměř pranostikální větu: „V tekutém písku – paruka z trávy – děsný skutek – vzápětí.“ Co se zpočátku jevilo jako chvílemi průzračná, chvílemi nemožná řada slov, nakonec zní jako nepříliš průkazná poučka o poměru udržitelného vlásenkářství a meteorologického fatalismu. Byla to nepěkná zvůle, číst si takhle namátkou v obsahu básnické knížky. Ani grafické řešení, ani kompozice, ani jiné prokazatelné signály k takovému čtení nevybízejí. Šlo o podmíněný reflex očí, které si po pětačtyřiceti teskně sardonických básních navykly hledat za slovy Neveršilové především myšlenku.
Vůle k aforismu jako nástroji poznávání (čti: nikdy neukončeného smiřování se s životem) je autorce hluboce vlastní, třebaže zároveň povýšenou, sebestřednou moudrost paušalizujících průpovědí vybraně ironizuje. Proniknout, rozložit, utřídit, porozumět, formulovat, na krátký moment mít pravdu: „Některé jsou děvkami prý z přirozeného nutkání/ jiné opět zřetelně z přinucení/ ale některé/ ty si obháčkují povolnost chtíčem nebo okouzlením/ až když je obnošená/ ty jsou děvkami z dobroty srdce.“ Ale taky přehánět, přít se, pochopit a zasáhnout: „Ženy nutno brát jako zvláštní kategorii cvičených zvířat/ takže jejich tvorbu mimo biologické tvoření/ jež je vpodstatě reprodukcí/ nutno posuzovat se stejným úžasem jako hýřivé hříčky přírody/ například jako ambru z tlustého střeva vorvaně/ nebo pižmo bobra lépe bobryně/ ale vždycky tak nějak jinak// Vždyť žena se konec konců nenaučí víc než podat jablko/ nanejvýš tak že jí jablko sluší/ ale udělat z ničeho něco umí jenom muž/ a Bůh/ a naopak.“
Napíšu bez dokazování, že poezii Neveršilové živí impozantní, nezdravá, melancholická touha hrdého, politováníhodného a sebe sama zraňujícího intelektu, který i přes vědomí marnosti svého počínání tvrdohlavě usiluje překonat vlastní nemohoucnost tváří v tvář k uzoufání nepřehledné a netečné existenci. Je pak vlastně pochopitelné, ne-li logické, že tentýž intelekt, když se vyčerpá důmyslnými i (sebe)ironickými argumenty, uchyluje se k bájeslovným vyprávěním a napíná smysl slov. Rubem myšlenky u Neveršilové je mýtus nebo paradoxní obraz sugerující bez argumentů, že věc by se navzdory každodenní pravděpodobnosti mohla mít právě tak.
V anketní odpovědi na téma „žena jako autorka“ Neveršilová roku 1969 napsala: „Prodá-li muž duši mocnostem, hledí na to svět s lhostejností, hrůzou nebo posměchem, z čehož však nic není prosto (více nebo méně) kompetentního, chcete-li tupého respektu. Obcuje-li s múzou žena, spatřuje v tom svět samočinně cosi podezřelého, zakázaně lesbického a pečlivě béře v pochybnost kvalitu díla nebo ženskosti. (Poslední slovo by zasloužilo rozbor nebo uvozovky; pro jednoduchost a pohodlí dodejme, že za ženy tu pokládáme ty bytosti, jež jsou sociálně řazeny jako ženy – všechna ostatní kritéria se jeví zcela vágní.)“ Platí její slova i dnes, nebo člověk, bytost rozumem obdařená, na své cestě za sebeuvědoměním postoupil?
Olga Neveršilová: Vzápětí. Poezie mimo domov, Mnichov 1981, 60 stran.