Lidstvo uprostřed krve a hnoje

Americká spisovatelka Otessa Moshfegh ve svých jednačtyřiceti letech už stihla publikovat pět románů a knihu povídek. Prózy McGlue (2014), Eileen (2015), Můj odpočinkový rok (2018, česky 2021) a Death in Her Hands (Smrt v jejích rukou, 2020) jí vynesly pověst oceňované, ale kontroverzní spisovatelky, známé směsí nihilismu a cynismu, ignorováním aktuálních literárních trendů a také mírně odpudivými protagonisty. Ohlasy na loni vydanou Lapvonu to jen potvrdily. Ať už byly nadšené, nebo zhnusené, vždy se vztahovaly k týmž charakteristikám: k odtažitému a ironickému stylu vyprávění, nespolehlivým a nesympatickým vypravěčům, nechutnostem a násilí či k absenci katarze i jasné dějové linky – tedy k typickým rysům tvorby literární provokatérky, které se ovšem v poslední knize projevily ještě výrazněji.

Bez katarze

Zatímco ve svých předchozích dílech Moshfegh zůstávala u perspektivy jedné ústřední postavy, v Lapvoně nás nechává nahlédnout do hlav mnoha obyvatel stejnojmenné fiktivní středověké vesnice. Sedláci prožívají své nejisté a bídné životy, přihlouplý kněz jim pokrytecky káže o poslušnosti a pokoře a jejich zpovědi vypráví feudálnímu pánu Villiamovi, který jim vládne tvrdou rukou z hradu nad vesnicí. Hlavním hrdinou je třináctiletý mrzák Marek, jehož život vyplňuje pasení ovcí a výprasky od tyranského otce. Když napůl nechtěně zabije Villiamova syna Jacoba, spustí se řada absurdních příhod, díky nimž nakonec spolu s několika dalšími nuzáky vystoupá z podhradí až do panských komnat. Tím ovšem jasná dějová linka končí a následují epizodické historky ze života vesničanů, kteří se potýkají s nájezdy banditů i hladomorem. Na hrstku přeživších nakonec čeká stejný zmar jako na začátku.

Autorka volí lakonický tón pohádky či bajky, ale čtenář si nikdy nemůže být jistý, nakolik je vše myšleno vážně. V kritikách se často skloňuje slovo groteska a Lapvona místy skutečně připomíná karneval absurdit. Všudypřítomná smrt, násilí, špína a nechutnosti jsou stupňovány až do křečovitě komického vyznění a vůbec nejgrotesknější jsou postavy – už tradičně neatraktivní, podivínské a odpudivé typy. Připomeňme, že protagonistou prvotiny McGlue byl násilnický námořník v alkoholickém deliriu, Eileen se točila okolo obsesí asociální vězeňské úřednice, Death in Her Hands popisuje mentální rozklad osamělé důchodkyně a Můj odpočinkový rok líčí osudy depresivní dívky, která se rozhodne s pomocí prášků prospat co největší část života. Nikdo z nich není v kontextu současných literárních trendů atraktivním hrdinou, jejich příběhy nenesou žádné zjevné ponaučení a společná je jim hlavně bezvýraznost, sebestřednost a neschopnost prohlédnout závoj pošetilých představ a iluzí. Moshfegh líčí jejich vnitřní monology a zároveň naznačuje fakta, která postavy neznají nebo ignorují, takže v očích čtenáře působí o to zoufaleji.

V Lapvoně je tento efekt posílen širokým spektrem postav, které si navzájem různě škodí a při tom se před námi znemožňují. Postižený pasáček Marek neváhá surově a egoisticky prosazovat vlastní zájmy. Lord Villiam je vypočítavý tyran s duší sadistického dítěte, který si uprostřed hladomoru užívá okázalé žranice a nudu zahání stále krea­tivnějším týráním vesničanů. A ti si ve své krutosti nijak nezadají se svým feudálním pánem. Moshfegh volí strukturu moralistní bajky, ale čtenářská očekávání s gustem staví na hlavu. Nečekaná proměna chudáka v mocného šlechtice nevede k nápravě ani ponaučení. Struktury útlaku a nespravedlnosti zůstávají nezměněny a celá přehlídka násilí, hlupáctví a zneužívání nakonec vyplyne do ztracena bez jakékoliv katarze.

Limity autofikce

Mohlo by se zdát, že romány Otessy Moshfegh jsou záměrně odtržené od reality a samoúčelně kruté. Jenže opak je pravdou. Ukazují totiž, že tyto aspekty jsou především věcí interpretace a literární kritiky, a nikoliv samotného autora. Autorka v Lapvoně předestírá témata sociálních nerovností, sexuálního zneužívání, diskriminace, rasismu i klimatických změn, jenže se je nesnaží využít k ponaučení a propagaci svých názorů. Mimo to postavy zpochybňují současnou módu autofikce a poukazují na její limity. Jsou sice do jisté míry schematické, ale i tak čtenáře vedou ke ztotožnění se s lidskými typy, které jsou sice velmi autentické, ale nejradši bychom o nich nevěděli.

V případě autofikce se autoři mohou snažit o sebevětší upřímnost a intimitu, ale nikdy o sobě neprozradí věci, které prozradit nechtějí. Kromě toho jsou si vědomi, že se stávají součástí literárního vyprávění, a tak mají tendenci dodávat svému životu fiktivní dějový oblouk. A i když svou existenci třeba líčí jako zcela nudnou, už samotným psaním naznačují, že jde přesto o něco zajímavého a hodného sdílení. Moshfegh tomuto rozporu čelit nemusí. Za hrdiny si vybírá postavy, které bychom z vlastní vůle nejspíš poznat nechtěli a které si počínají zmateně, zacykleně či bezvýchodně, protože takové lidské životy skutečně jsou. Marek netuší, že by měl být hrdinou moralistní bajky o tom, jak chudák boháčům otevřel oči a dospěl ke spravedlnosti, a tak se chová jako sobecký idiot hnaný vlastními emocemi a traumaty.

Čistá literatura

Kritici Moshfegh často obviňují z arogantního nihilismu a cynického nezájmu o člověka. Její nesmlouvavý a místy vpravdě výsměšný tón vyprávění k tomuto nařčení jistě svádí (sama ostatně v rozhovorech přiznává, že nemá příliš ráda lidi a společenský ruch), ale důkladnost, s níž líčí životy svých protagonistů, tuto výtku vyvrací. Tento hluboký zájem je totiž projevem humanismu, který zároveň činí její postavy tak nesnesitelné – nemůžeme je totiž vnímat jen jako humorné karikatury, ale chtě nechtě se v nich leckdy poznáváme a cítíme k nim nepříjemnou empatii. A pokud v závěru dospějeme k banálnímu poznání, že jsme všichni sebestřední pitomci, není to příznak arogance a rezignace na lidství, ale naopak dobrý výchozí bod k dalšímu přemýšlení.

Lapvona i předchozí romány Otessy Moshfegh jsou v dobrém smyslu slova čistou literaturou. Díky vytržení ze současné reality a společenského kontextu dokážou sdělit hlubší pravdu o lidské povaze; zamlžené a nejisté vyprávění přitom znemožňuje jasný výklad. Lapvona či Můj rok odpočinku se staly oblíbenou rekvizitou řady knižních influencerek, které jejich prostřednictvím dávají najevo svou „divnost“ či „jinakost“, ale skutečná kontroverze leží jinde než v povrchních nechutnostech a násilí. Moshfegh provokuje především tím, že svými knihami zdánlivě nechce nic říct a nesnaží se nikomu zavděčit. Čtenáři pak nezbývá než si do nich promítat své vlastní názory, obavy a záliby – a pak se často oklepe studem či hnusem sám nad sebou. Viníky jsme ovšem my sami, a nikoliv fiktivní papírové zrcadlo plné sobeckých středověkých vesničanů.

Autor je publicista.