Jak dospějeme od včelího tance k materialistickému chápání autonomie? Britský filosof hledá odpověď v ideálu volné improvizace, při níž se hráč stává agentem, který nemusí mít lidskou povahu. Následující text vznikl pro performanci s baskickým zvukovým umělcem a teoretikem Mattinem.
Jaké jsou podmínky takzvané volné improvizace? Především je třeba vyjasnit si oba pojmy: „volná“ a „improvizace“. Nejprve se podívejme na koncept volnosti či svobody, který je nutné odlišit od voluntarismu. Ten chápe svobodu jako vlastnost aktu, jenž je vykonáván nějakým „já“. Ovšem aby bylo možné konstatovat, že je daný akt skutečně svobodný, nelze „já“ ani jeho aktivitu podmiňovat žádnými předcházejícími příčinami. V tomto smyslu skutečně svobodný akt povstává ex nihilo: nelze jej předem určit, ať už psychologickými dispozicemi, či fyzickými procesy. Je produktem „vůle“, kterou voluntarismus absolutizuje do podoby okultní síly vykonávané suverénním „já“. Svoboda je v tomto pojetí chápána jako vlastnost vycházející z tohoto subjektu a jeví se nepřijatelně metafyzická, jelikož se odvolává na entity a síly, které jsou přinejmenším zpochybnitelné.
Jinou možností je vnímat svobodu jako akt sebeurčení, v němž determinační moc neuplatňuje žádné „já“, nýbrž sám sebeurčující akt. Aby výše řečené dávalo smysl, je nutné chápat reflexivitu práce na pojetí „sebeurčení“ nikoli jako „já“, jež jedná samo za sebe, ale jakožto akt, který doslova řídí sám sebe. A právě v tomto smyslu budu slovo „akt“ užívat. Schopnost jednat se pak skládá ze dvou různých vrstev chování: první je řízena pravidly, druhá schématy. Akt je výsledkem jejich překrytí – skládá se z obou vrstev, ale nikdy jej nelze redukovat pouze na jednu z nich.
Včelí tanec
Chování řízené schématy je typické pro oblasti biologie a fyziky. Fyzikální systémy ztvárňují komplexní schémata bezděky. Schéma je ztělesněné součástmi systému, každou částí, která jej konstituuje, ale samotnou konstituci provádí nemyslící mechanismus, jakým je třeba zapojení elektrického obvodu.
Americký filosof Wilfrid Sellars se v textu Some Reflections on Language Games (Některé úvahy o jazykových hrách, 1962) v této souvislosti zabýval včelím tancem. Ten má svůj účel: včely si mezi sebou předávají informace o květinách. Přitom ale onen účel jako takový včely nezamýšlejí – nemají totiž mysl, díky níž by mohly pojmout záměr dát se do tance. Sellars se ptá: „Jaký význam by mělo tvrzení, že pohyb včely, která se vrací od jetelových květů, představuje součást komplexního tance? Kdybychom takovou domněnku zastávali, neznamenalo by to, že včela tanec předjímá a jedná se záměrem jej uskutečňovat? A pokud takový názor odmítneme, musíme pak také vyloučit názor, že v každém pohybu včely je zahrnuto schéma tance? Určitě ne. Bez okolků můžeme interpretovat včelí tanec z evoluční perspektivy a tvrdit, že se daný pohyb včely udál, protože je součástí komplexního schématu tanečního pohybu, který má u včelstev význam pro jejich přežití. Zdánlivě tím přisuzujeme kauzální sílu abstrakci, a upadáme tak do pokušení vycházet z mentalistického jazyka intence a účelu. V této interpretaci ovšem není schéma včelího tance abstrakcí, nýbrž něčím, co vyplývá z chování jednotlivých včel.“
Co však znamená tvrdit, že pohyby včely jsou součástí zmíněného tance, případně dovozovat, že každý její pohyb ve vzduchu je dán právě tímto tancem? Znamenalo by to zastávat názor, že se organický pohyb odehrává z určitého důvodu (jímž je adaptivní funkce), ten však není přítomen v mozku organismu, který je jím podněcován k určité aktivitě. Ptáme-li se po důvodu, je proto třeba rozlišit, zda se jednání odehrálo s určitým záměrem, nebo z určité příčiny. Jedno sice podmiňuje druhé, ale neměli bychom to zaměňovat.
Subjektivní nutkání
Schopnost být motivován určitým důvodem patří k základním dispozicím. Pravidly i schématy určované chování se utváří návykem: chování řízené schématy přebírá biologicky dané dispozice, chování řízené pravidly zase přebírá dispozice z kulturní sféry. Protože je patřičné chování podmíněno různými předobrazy, ke skutečnému jednání může dojít, až když si jedinec dané dispozice osvojí. Biologický habitus ani sociální návyky přitom nejsou rigidně deterministické. Jde o adaptivní mechanismy, které se mohou přenastavit, pokud dojde k neočekávaným okolnostem. Tento druh adaptivní improvizace je běžný v biologické i kulturní sféře a tvoří nutný, byť nikoli dostačující předpoklad pro to, aby mohl vzniknout určitý akt. Ten ovšem ještě není svobodný.
Člověk musí být schopen přizpůsobit se pravidlům ještě předtím, než je jeho jednání některým pravidlem zapříčiněno: poslušnost je nutným předpokladem schopnosti ovládat druhé. Když tato schopnost chybí, převládne tyranie instinktů. Individualita je tyranská, protože jde pouze o soubor pudů. Oproti tomu akt nahrazuje tyranii impulsivního „já“ pravidly subjektu. Samotný akt je zde subjektem, protože nikomu nepatří, a subjektivní nutkání získá skrze své sebeurčení nadvládu nad sobeckým impulsem. Tato depersonalizace je nutnou podmínkou jednání – přímo si je vynucuje. Aby sebeurčení mohlo proběhnout, mechanismy musí reprezentovat pravidla, která určují jejich podobu, a to tak, aby byly schopny rozpoznat řídící schéma jako takové. Je přitom značný rozdíl mezi pouhým podřízením se pravidlům a úrovní, kdy je pravidlo rozpoznáno. Pravidlo pak přestává být omezujícím prvkem a stává se důvodem k vlastnímu jednání. Rozpoznání kódu, který vytváří přizpůsobivost řízenou pravidly, mění mechanický impuls v nutkání jednat. Základem tohoto rozpoznání je čistě mechanická reflexivita: získání dostatečné rozpoznávací kapacity je záležitostí vhodného souboru kompetencí a patřičný soubor kompetencí umožňuje proměnu sobeckých impulsů v anonymní nutkání. To je klíč k materialistickému chápání autonomie.
Paradox improvizace
Autonomie bývá nesprávně vykládána jako individualistický či libertariánský fetiš. Ovšem autonomie chápaná jako sebeurčující akt je naopak ochuzením „já“ a subjektivizací pravidla, neboť „já“ podřizující se pravidlu se stává anonymním aktérem. Člověk neváže své „já“ k pravidlu; naopak, subjekt je akt, který doslova vykonává sám sebe a provádí své vlastní sebeurčení. Akt je tedy jediným možným subjektem: zůstává anonymní a vzniká pouze za výjimečných okolností. Teprve uznání pravidel tak vytváří podmínky pro vznik odchylek, nerespektování či neschopnost jednat podle nich, což jsou zásadní prvky konstituující subjektivitu.
Ideál „volné improvizace“ je paradoxní: aby mohla být improvizace opravdu svobodná a volná, musí být aktem sebeurčení, což vyžaduje souběh mnoha mechanismů. Tento spletitý proces je aktérem, který nutně nemusí mít lidskou povahu. Neměl by být zaměňován za improvizátorovo „já“, jež je naopak největší překážkou při vykonání skutečného aktu. Improvizátor musí být připraven jednat jako agens nebo doslova „agent“, tajný operativec, jménem nejrůznějších mechanismů přispívajících k akceleraci či konfrontaci a nutných k vykonání opravdového aktu. Ten vzniká v nepřehledné oblasti mezi pravidly a schématy, záměry a příčinami – a je klíčem k záhadě, jak je možné, že objektivita vytváří subjektivitu. Subjekt jako „agent“ představuje spletité místo, v němž objektivita provádí své vlastní sebeurčení: jednání je proces druhého řádu, zatímco například mikrobiologické či socioekonomické činitele vytvářejí své vlastní určení. V tomto smyslu vede rozpoznání nesvobodné povahy volních aktů k nutkavé svobodě.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Unfree Improvisation: Compulsive Freedom, publikovaného na webu mattin.org, přeložil Jan Sůsa. Redakčně upraveno.