Kresba Vít Svoboda
Takzvaná dobrá věc se konečně podařila: „Praha a láska“, slovy novináře Jana Tuny, napotřetí zvítězila nad „vsí a nenávistí“ a strašidlem populismu. Co k tomu hlavní město a hodnoty, které si přivlastnilo, vlastně potřebovalo? Především: popřít se.
Cesta od „knížete-pankáče“ přes bezbarvého „profesora“ až ke „generálovi“ představuje pozoruhodný posun a stojí za to si jej zrekapitulovat. Co symbolizovali kandidáti na prezidenta prosazovaní „táborem liberální demokracie“?
Začít musíme postavou „knížete“, „Karla“ a „pankáče“, jehož spektakulární porážka samozvaným předákem českých plebejců Milošem Zemanem způsobila „Praze a lásce“ tak velké trauma. Co Karel Schwarzenberg představoval? Odkaz k velkým (konkrétně feudálním) tradicím, ovšem uchopovaným s distancí a humorem. Zděděné bohatství, které tu prostě je a netřeba ho legitimizovat ničím jiným než rodem – opravdové bohatství se dědí se slavným jménem. „Kníže“ byl nicméně zároveň „Karel“, někdo, s kým si pražská měšťanská elita tyká, s kým chodí na pivo, koho má tak trochu pro sebe. Bizarní stylizace „Karla“ s dokresleným pankáčským čírem byla dovršením tohoto přivlastnění konzervativního symbolu liberály a bohémou. Je náš a je tu pro nás, křičela liberální Praha, a byla překvapena, když „knížete“ zbytek země pochopil jako symbol velkoměstské arogance a nepřijal ho.
Po tomto fiasku na to šel stejný tábor o pět let později mnohem opatrněji. Proti Zemanovi, který v úřadu překonal většinu negativních očekávání, postavila ctihodného pána, profesora a šéfa Akademie věd. Společnost se tentokrát měla sklonit před autoritou vědy. Vypadalo to nadějně, vždyť Zeman strávil pět let vlastní diskreditací a tvář Jiřího Drahoše byla tak důstojná… Ukázalo se ovšem, že byla především prázdná. Majestát vědy reprezentoval někdo, kdo bohužel zároveň ztělesňoval úroveň českého managementu vědy, a působil tak především jako nezajímavý šprt, ačkoli jistě lepší než bezskrupulózní kariérista Tomáš Zima z Univerzity Karlovy, jehož výkon v poslední prezidentské volbě byl tečkou za snem o „důstojném vědci na Hradě“. Snaživého šprta nebylo proč volit, dokázal ho rozdrtit i Miloš Zeman v jedné ze svých nejhorších kondic.
Pražští kingmakers se poučili a do dalších voleb postavili několik kandidátů. Byla tu rektorka, jejíž ctností byla především snaha reprezentovat mladou generaci a ženy, méně už odkaz k důstojnosti vědy (a právě nevyřešené škraloupy ze světa vysokých škol Nerudovou nakonec dohnaly). Nejvíc se ale sázelo na „generála Pavla“ a právě tato sázka vyšla. Jistě i kvůli chybám a dlouhodobé pověsti Andreje Babiše profil a minulost jeho protikandidáta přinejmenším neškodily. Už to je víc, než co se podařilo jeho předchůdcům. Pozoruhodné však bylo především to, jak moc se liberální Praha tentokrát popřela – anebo se za ta léta proměnila? Už žádný David Černý, ale Zdeněk Svěrák. Už žádná bohéma a punk, ale „řád a klid“ a autorita, která se postará v těžké době. Generál sice občas zopakoval, že je generálem ve výslužbě, svou vojenskou hodnost ale zdůrazňoval až obsesivně. Také antikomunismus musel jít do starého železa.
Ve všech třech případech v sobě měl kandidát liberálních středních vrstev něco, co tyto vrstvy přesahovalo. Jednou to byla aureola knížecího původu, podruhé to měla být autorita vědy. Odkaz k armádě byl ale z těchto popření zdaleka tím nejsilnějším. Heslo „řád a klid“ jako hlavní nabídka je pochopitelně rezignací na dosavadní svobodomyslnou sebestylizaci liberálů. Jistě, armáda kromě zabíjení jiných lidí představuje také určitý étos solidarity – ať už mezi vojáky samotnými, nebo se společností, kterou chrání. Znamená to, že se solidarita, vyhnaná s levicí jako politická hodnota dveřmi, skrze armádu vrací oknem? Pokud ano, pak v té nejméně hezké formě, spojené s násilím a hierarchií.
O tom, jaký bude Petr Pavel prezident, je zatím brzy spekulovat. Jeho okolí, včetně lidí z „bezpečnostní komunity“, jako jsou lobbista a bývalý diplomat Petr Kolář a dlouholetý šéf Evropských hodnot (placených z velké části ze Spojených států) Radko Hokovský, vzbuzuje obavy. Jedno velvyslanectví USA máme pár ulic pod Hradem, není důvod mít druhé přímo na něm. Některé Pavlovy výroky (například vyjádření z bezpečnostní konference v Mnichově, že dobytí jistých ukrajinských území by stálo příliš mnoho mrtvých nebo že rozpad Ruska není v zájmu nikoho) nicméně dávají naději, že nebude představovat to nejhorší, co dnešní „bezpečnostní komunita“ nabízí, a že nerealistické nadšení části českých elit pro válku do posledního mrtvého Rusa (a Ukrajince) bude korigovat aspoň realismem, když už ne mírovými hodnotami.
Co dnes už víme jistě, je fakt, že velká část české společnosti našla konečně společnou řeč. „Praha a láska“ se potkala s částí „vsi a nenávisti“ ve vzývání autority, řádu a klidu. Svědčí to především o otřesech, které v posledních deseti letech původní Schwarzenbergův tábor zakusil. Už jen málokdo vzývá bezstarostnou svobodu, i devadesátkoví bohémové cítí především strach z lidí s jinými názory a chtějí se před nimi pojistit. Z bojovníků za svobodu slova se stali obhájci vypínání nonkonformistických webů – ve hře je přece „ruská propaganda“. Z liberálů se stali obhájci vyhazování z práce pro názor – ve hře je přece „šíření ruských narativů“. Všichni se především bojíme – a do takového světa se generál hodí, rozhodně lépe než „kníže“ či „profesor“. Odkaz k armádě však bývá úpadkem demokratické politiky. Musíme si počkat, zda a do jaké míry Pavlovo zvolení znamená také posun k autoritářské mentalitě.
Autor je politolog a novinář.