Otevřít uši

V souvislosti s výstavou Zvuky, kódy, obrazy, která se konala v Galerii hlavního města Prahy v roce 2019, se mi okamžitě vybaví dva exponáty: replika nástroje Intonarumori Luigiho Russola a Uga Piattiho a notace nápěvu s textem Pořiďte si kočku od Milana Knížáka. První proto, že „ladiče hluku“ italských futuristů stály na počátku tendence, která zásadně ovlivnila hudbu 20. století tím, že do ní vnesla zvuky nehudebního původu; druhý z osobních důvodů, jež nesouvisejí s Knížákem, ale s textovým sdělením. Výstavu s podtitulem Akustický experiment ve vizuál­ním umění, kterou připravila kurátorka Jitka Hlaváčková v Domě U Kamenného zvonu, lze každopádně označit za výjimečnou událost už proto, že jde v českém kontextu o teprve druhý větší výstavní projekt svého druhu (prvním byla výstava Vivat Musica! v Národní galerii v roce 2014). Cílem bylo představit reprezentativní průřez (převážně) českým uměním, jež pracuje se zvukem, jeho záznamem či zápisem, poslechem nebo obecně zvukovou zkušeností, od avantgard počátku minulého století až po současnost.

Na konci roku 2021 pak vyšla stejnojmenná česko­-anglická publikace, kterou uspořádali Jitka Hlaváčková a Miloš Vojtěchovský a jež obsahuje dvanáct teoretických studií, rozhovor se skladatelem a muzikologem Milanem Adamčiakem, reprodukce děl a životopisné medailony zhruba padesátky vybraných umělců a umělkyň (převážně českých, ale nechybějí ani cizinci s vazbou na české prostředí) a také velkoformátový plakát zachycující propojení zvuku a obrazu v čase.

Experimentování s experimentem

Martin Vrba v recenzi v A2 č. 18/2019 výstavě vytkl příliš konzervativní přístup, „který (re)produkuje ustálený umělecký kánon bez jakýchkoli experimentů či subverze“. Šlo o poněkud nespravedlivý soud, vezmeme­-li v úvahu periferní postavení sound artu v uměleckém provozu, jasně specifikovaný záměr výstavy i prostorové možnosti gotického domu na Staroměstském náměstí. Článek navíc zamlčel bohatý doprovodný program Sonic Circuits v dramaturgii Miloše Vojtěchovského – série hudebních koncertů, zvukových performancí či audiovizuálních instalací výstavě dodala onen současný a experimentální náboj, který recenzent nenacházel v její koncepci.

Autorský tým musel nutně řešit úskalí, jakým se nevyhne většina podobně laděných projektů: snaha o syntézu a reprezentativnost zpravidla vede k tomu, že je v omezeném prostoru nakumulováno přespříliš děl. Z návštěvy galerie si dobře pamatuji pocit zahlcení, ale třeba mi jakožto zasvěcenějšímu návštěvníkovi zkrátka jen chyběla schopnost najít si schůdnější cestu k expozici tím, že bych některé její části ignoroval a soustředil se jen na svěžejší stránky. Že je to možné, ukazuje zkušenost muzikologa Matěje Kratochvíla, který v galerii narazil na skupinku pubertálních školáků s učitelkou výtvarné výchovy. „S rozjíveností přiměřenou věku se pojila viditelná vykolejenost z nezvyklých exponátů a zároveň snaha přijít jim na kloub. Svědomitě rozeznívali objekty, u nichž to bylo povoleno, a dumali nad těmi ostatními,“ napsal Kratochvíl v recenzi pro HIS ­Voice. Vy­­­zdvihl rovněž kurátorské rozhodnutí neopatřit exponáty popisky se jménem autora, názvem díla či datem jeho vzniku, ale jen čísly, podle nichž si mohli návštěvníci dodatečné informace dohledat v plánku, který dostali u vstupu: „Mladí návštěvníci evidentně neztráceli čas čtením příbalového letáku a memorováním jmen umělců. Zdálo se ale, že právě nejistota, zda se mají spíše dívat, či poslouchat a co je jim to vlastně předkládáno, jim způsobila nejeden zážitek bezmála iniciační. Oni by tomu tedy pravděpodobně řekli ‚WTF moment‘. Umění, které k takovým momentům vede, je nejlepší.“

Mezi výkladem a fascinací

Perspektiva, již nabídlo Kratochvílovo hodnocení výstavy, může být ve vztahu ke zvukovému experimentu, který v kontextu umění zaujímá pozici na okraji okraje, cennější než výtky poučeného návštěvníka. Problém nakonec nespočívá v tom, že by v této oblasti vznikalo málo kvalitních děl či projektů, nýbrž v tom, že ona díla a projekty málokoho doopravdy zajímají. A tento aspekt bychom neměli pouštět ze zřetele ani v souvislosti s publikací Zvuky, kódy, obrazy.

První, delší část knihy je, jak už bylo naznačeno, kompilací odborných textů. Většina z nich vzešla z mezioborového kolokvia o hudbě, zvuku a výtvarném umění ve 20. století, které bylo součástí zmíněného projektu Vivat Musica! z roku 2014. Výchozím bodem této sborníkové části je přenesení pozornosti od obrazu ke zvuku a snaha nabídnout alternativní verzi dějin modernity, v nichž jinak dominovala vizualita. Cílem nebylo podat ucelený přehled, ale spíše prostřednictvím různorodých perspektiv a dílčích témat poukázat na souvislosti či průsečíky mezi zvukem a obrazem, vědou a uměním, kulturou a přírodou, empirickou a spirituální zkušeností. Autoři textů pocházejí z akademického prostředí (Anna Kvíčalová, Martin Flašar, Viktor Pantůček, Jozef Cseres), případně se věnují kurátorské praxi (Jitka Hlaváčková, Miloš Vojtěchovský, Helena Musilová, Martin Klimeš, Jakub Frank), ale najdeme mezi nimi rovněž praktikující umělce (skladatele Michala Nejtka a Milana Guštara nebo soundartistu Michala Kindernaye). Ústředními pojmy, kolem nichž krouží všechny studie, ať už se týkají vizualizace či materializace zvuku, synestetického myšlení, grafických partitur, číselných vztahů v hudbě nebo dekonstrukce médií, jsou mezioborovost a intermedialita. Posledních zhruba sto stran pak plní funkci opožděného katalogu k výstavě v Domě U Kamenného zvonu. Zvukovou složku, ať už v podobě přiloženého nosiče či formou odkazu k digitálnímu streamu, publikace možná trochu překvapivě neobsahuje.

Kniha vedle důležitých poznatků poskytuje také inspiraci k dalšímu objevování a zkoumání, otázka však je, zda má potenciál zájem o zvuk podnítit. Obrazový materiál zřejmě ano, zahrnuté statě nicméně spíše cílí na publikum, které již fascinaci zvukem podlehlo, než že by ji dokázaly zažehnout. Akademický styl se dá ve sborníku odborných textů očekávat, některým z nich by ovšem prospěla pečlivější jazyková redakce a korektura: četba je vinou nepřehledné větné stavby či chybné interpunkce občas náročnější, než by nutně musela být – potvrzuje to i paralelní anglický překlad, který je mnohdy srozumitelnější než český originál. Nejčtivěji nakonec působí texty, jež vyprávějí příběh zvukového umění na pozadí konkrétní dramaturgické a kurátorské praxe: Miloš Vojtěchovský píše o sympoziích, která v devadesátých letech pořádala Nadace Hermit v bývalém klášteře Plasy; Martin Klimeš s Jakubem Frankem zase o aktivitách opavského sdružení Bludný kámen. Vysloveně zábavný je pak rozhovor Dušana Baroka s Milanem Adamčiakem.

Zvuk v područí hudby

Přístupnost a atraktivnost zvukových experimentů samozřejmě do značné míry souvisí s tím, kolik pozornosti jsme jim ochotni poskytnout, a to jak na individuální úrovni v každodenním životě, tak ve veřejném prostoru či médiích. Bohužel se ukazuje, že tato ochota není příliš velká. Symptomatické bylo představení knihy Zvuky, kódy, obrazy v pořadu Art café na stanici Český rozhlas – Vltava v prosinci roku 2021. Zatímco trojice hostů srozumitelně a přesvědčivě hovořila o motivacích a záměrech publikace, hudební intermezza v jejich výkladu obstarávaly skladby eklektického popu. Je těžké uvěřit, že dramaturgii veřejnoprávního rozhlasu schází odvaha pustit v pořadu věnovaném uměleckým experimentům cokoli, co by souznělo s probíraným tématem, ale to je zkrátka realita českého mediálního provozu. Oblast zájmu o zvuk totiž pochopitelně nečelí jen tlaku vizuální kultury, ale také nadvládě žánrové hudby. Svědčí o tom i fakt, že na současné české umělecké scéně najdeme jen hrstku tvůrců a tvůrkyň experimentujících se zvukem, zato ale spoustu těch, kteří hrají v různých kapelách.

Popularizaci experimentálních tendencí v umění nepochybně prospívá hravý či performativní přístup. Jednu z možných cest naznačil Petr Válek ve videorecenzi Zvuků, kódů, obrazů (na youtubovém kanálu VAPE ji najdete pod názvem „Sounds Codes Images book review“), v níž knihu ozvučil kontaktním mikrofonem. Výtvarný a zvukový umělec, který svou fyziognomií trochu připomíná Charlese Mansona, publikací hlučně listuje, bouchá s ní o stůl, ohýbá ji, drtí v ní ­krekry a své počínání expresivně komentuje fiktivní řečí, doprovázenou afektovanými gesty. Válek, jehož díla byla zařazena do výstavy i knihy, představu sound artu coby smrtelně vážné umělecké disciplíny úspěšně narušuje humorem a akcentováním herního principu. A také – to je třeba zdůraznit – silně antiinstitucionálním přístupem.