Zápisky gumovače

Snad mohla má láska Květa ještě žít. Na komunistický režim jsem tenkrát definitivně zanevřel. Nevěřím, že byla nevyléčitelně nemocná. Ten binec v nemocnici! Nafotil jsem v nemocnici prádlo, které patřilo na operační sál. Leželo pohozené v prachu před zadním vchodem do chirurgického pavilonu. Chtěl jsem snímky s pomocí starého profesora Hajského, chartisty, dostat do zahraničních médií. Uvědomoval jsem si, že možná provokuji estébáky.

Přišlo mi k nim předvolání. K výslechu jsem se dostavil se dvěma malými broskvoněmi, které jsem právě zakoupil. Opřel jsem stromky do kouta, slušně jsem pozdravil a mluvil jsem s estébáky zdvořile jako s nejlepšími zákazníky. Oni tvrdili, že mají důkazy, že se stýkám s profesorem Hajským, chartistou. Odposlechy! Já jsem to popíral. Oni mě ujistili, že neseženu jinou práci než metařskou, o to se už postarají.

Proto mi připadalo skoro jako zázrak, že jsem sehnal místo v knihovně, kterou nechal velkoryse založit prezident Masaryk hlavně pro emigranty z bolševického Ruska. Později jsem se dozvěděl, že tam byl za německé okupace zatčen a následně popraven vynikající lingvista doktor Ludvík. Udala ho zdejší knihovnice, ruská emigrantka, která se jmenovala Marusja. Ten duch místa mezi zaprášenými regály přetrval.

Dům měl na vnější fasádě reliéfy démonů. V knihovně pracoval kromě mne jediný muž, který byl předsedou závodního výboru KSČ. Prý ale neintrikoval. Uvnitř jsem potkával ženské a báby, ohnuté, s flanelovými šátky na hlavách, v kostkovaných zástěrách, v kostkovaných důchodkách. Dvě takto oháknuté ženské chodily skoro pořád spolu, někdy zavěšené do sebe. Přezdívalo se jim Táta a Máma. Pak jedna z nich umřela, nevím, zda to byla Táta nebo Máma, pletly se mi.

Jiné dvě ženy se dost lišily. Připadaly mi ctižádostivé. Nenosily pracovní uniformu. Jedna se jmenovala Alena, bylo jí asi pětadvacet, podobně jako mně. Byla vyhublá, rozcuchané vlasy jí trčely do všech stran, skřehotala žabím hlasem. Také se zakoktávala. Mlčky stávala ve tmě mezi regály, svítila tam její bělma.

Druhá žena bez šátku a zástěry byla asi pětačtyřicetiletá Marusja. Mluvila s jakýmsi východním přízvukem. Možná to však nebyl přízvuk ruštiny. Marusja už tehdy v osmdesátých letech měla funkci vedoucí jednoho z oddělení knihovny. Úkoly mi dávala ona. Marusja s Alenou sdílely společnou kancelář. Bylo to za tím místem, kde mezi regály páchlo něco jako latrína nebo zdechlina. Jednou jsem to místo prohlížel, jestli tam třeba není mrtvá kuna, ale nic jsem nenašel. Možná tam jenom přilepili linoleum nějakým smradlavým lepidlem.

Jednoho dne jsem zaslechl útržek rozhovoru Marusji s Alenou:

„Řehák a Foltýn, ti dva plešatci, co k nám chodí do studovny, jsou teplý. Vědělas to? Znáš je?“ ptala se Marusja.

„Myslím, že jo,“ odpovídala Alena.

„Měli spolu anální sex.“

„To myslíš jako do zadku? To jde?“

„Samozřejmě. Chytili z toho nějakou hnusnou odrůdu žloutenky.“

„Fujtajbl. Co počítáš?“

„No jeden je narozenej v Panně a druhej v Býku.“

„Vzadu musí souložit býk.“

Rozhovor jsem zaslechl, když jsem musel vyběhnout z kanceláře. Obézní bývalá učitelka Božena si tam právě přinesla, stejně jako každé poledne, česnekovou sekanou, ze které jsem měl nutkání na zvracení.

 

Tehdy, když jsem nastoupil, přinesla mi Ma­­rusja plnou krabici lístků, které byly z jedné strany popsané psacím strojem a z druhé strany počmárané obyčejnou tužkou.

„Doufám, že to zvládnete. Budete nám připravovat makulatury. Budete gumovat to, co je napsáno obyčejnou tužkou.“ Marusja měla zase ústa sevřená tak, jako by do nich někdo vtlačil silou pravítko.

Pod špalíkem z gumy se vytvářely žmolky jako víry kalné vody pod jezem. Některé padaly ze stolu samy, jiné jsem sfukoval.

Doktorka Marusja pravidelně přicházela. Napomínala mě, že některý lístek není vygumovaný úplně doběla. Chodila na mě žalovat ředitelce. Vyhrožovala mi, že najde­-li ještě nějaké ušmudlané lístky, makulatury, postará se, abych nikdy neudělal kariéru. Tehdejší ředitelka stála za ní. To se dělo téměř beze změny asi pět roků.

 

Režim dál falšoval historii a otravoval učebnice jedem lži. Jaspers píše o tajemství všeobjímajícího a já jsem měl pocit, že tím všeobjímajícím je Zlo – Zlo, jemuž se nelze vymknout.

Profesor Hajský bydlel v domku nedaleko mne. Profesorovi utíkal plavným skokem přes pěstěný plot chrt Alexandr za fenami. Profesor ho vždy trpělivě hledal a přiváděl si ho domů na krátkém vodítku. Občas jsme se potkali a popovídali jsme si spolu. Několikrát mě vzal k sobě domů.

Po pěti letech gumování lístků jsem se pokusil odreagovat vypsáním svého celkového životního pocitu. Napsal jsem tento text:

 

V zajetí Zlého

 

Padla tma.

„Jdi k němu! Další instrukce dostaneš na místě!“ řekl mi Zlý.

Chtěl jsem mu odporovat, že nejsem hoden jeho úkolů, že na ně nejsem zralý.

„Neopovažuj se odporovat,“ četl Zlý mé myšlenky.

Ze sídliště se přibližoval roj světel. „Pohřeb? Kosmický pohřeb?“

„Prostoduší lidé mě odedávna oslavují slavnostmi ohně. Taky rytmus bubnů s nimi udělá své, tedy mé,“ hovořil ke mně Zlý. „Ale ty jdi k profesorovi!“

Slavnost ohňů procházela okolo mne. Děti nesly duhově zářící lampióny. Několik kluků pobíhalo mezi ostatními se zapalovači. Dva lampióny vzplanuly.

„Moji lidé budou před profesorovým domem. Nevšímej si jich,“ doplnil Zlý.

Před profesorovým domem parkovala volha. Zlý asi chystal nějakou akci. Vůz stál pod hrušňovými větvemi. Na čelní sklo dopadlo několik zhnědlých listů. Ve voze čtyři siluety mužů. Vedle okna žhnulo a levitovalo světélko cigarety.

Zazvonil jsem na profesora. Lampa před vchodem se rozsvítila. Vyšel mírně předkloněný stařec se silnými brýlemi. „Aha, to jste vy. Před chvílí jsem zase honil Alexandra. Už je doma. Pojďte dál.“

Byly i Alexandrovy zálety součástí plánu Zlého? Například aby muži z volhy mohli v profesorově nepřítomnosti něco namontovat v jeho domě?

„Vzepřu se Zlému. Bezpodmínečně. S něčím profesorovi pomohu.“

„Zaplatíš,“ sykl Zlý, „draze zaplatíš.“

„Půjčte mi, prosím, kleště a šroubovák,“ požádal jsem profesora.

Lehl jsem si pod křeslo a rozšrouboval jsem dřevěný rám. Štěnice žádná.

„Varuji tě,“ řekl Zlý.

Ano, budu profesorovi pomáhat.

Rozšrouboval jsem elektrickou zásuvku a krabičku od telefonu. Štěnice jsem nenašel.

„Věříte, že režim padne brzy?“ zeptal jsem se profesora směle.

„Gorbačov je schopný muž, ale dopouští se i velkých chyb. Například podceňuje nacionalismus.“

„Proč si nezatemníte? Sledují vás z té volhy.“ Světlo z třásňové lampy se přikrčovalo, hrbilo, ohýbalo se pod stínítkem podle zákonitostí určených Zlým.

„Vy jste někoho viděl?“ zeptal se profesor.

Žádné štěnice jsem nenašel.

 

Další roky jako by se nic nedělo. ­Gumoval jsem a gumoval a myslel jsem na to, že nemusím být metařem. Bývalá učitelka Božena odjížděla budovat chalupu. Řekli mi, že prý se tam dře tak, jako by jediný člověk sám s trakařem budoval hrad Kost. Tahala tam pískovcové kvádry a potom ze zaměstnání pravidelně odcházela na rehabilitace. Přinášela si nejlevnější sekanou, kolébala se na vyvrácených nohou. Mně se dělalo špatně z toho puchu. Navíc si Božena odkládala talířek se šlachami a jinými nestravitelnými zbytky semletými do sekané skoro až na můj stůl.

Pak přišla palachiáda v lednu 1989. Vodní děla a transportéry byly stále připraveny.

 

V listopadu 1989 jsem nechtěl zahálet. S ka­marádem Jirkou jsme v noci vyjížděli lepit plakáty a letáky do různých měst. Večer jsme si někdy připadali jako českoslovenští piloti za války v Británii, když si v kantýně vybírali, nad kterou část francouzské pevniny poletí provokovat Němce.

Za okny vrátnic továren svítily osamělé žárovky. Když jsem vybíhal z auta s kýblem lepidla na tapety, štětkou a letáky, krev mi bušila ve spáncích. „Konec vlády jedné strany“, „Pravda o studentských demonstracích v Praze“, „Havel na Hrad“… V jedné fabrice nás chytil ředitel a pomocná stráž VB: „Tak pojďte dál, v noci chodí jenom zloději a děvky!“ V Mělníku byl vzduch znečištěný jako hustá smradlavá kaše, ve které stojí lžíce a ani se nehne. Na mělnickém autobusovém nádraží jsem lepil na zadní stranu plechových tabulek s jízdními řády „Konec vlády jedné strany“. Nad hlavou mi mdle poblikávaly svatojánské mouchy lamp. Chtěl jsem ještě potapetovat trafiku.

„Ssst, ssst,“ ozvalo se ze tmy. Srdce se mi sevřelo v hrudi. Ze tmy za trafikou vyběhly dvě postavy v kožených bundách a hnaly se za mnou. Naskočil jsem do rozjetého auta, zabouchl dveře, ale světla jsme nerozsvítili. Někde poblíž Labe jsme předním sklem narazili do výra a toho náraz nadhodil do výšky někam k obloze, kde zářily hvězdy jako atributy Boha ve Spinozově Etice more geometrico. Zastavili jsme až na náměstí v Nymburce. Už skoro svítalo.

 

„Tak teď budeme mít demogracii?“ zeptala se mě krátce poté Božena. Přežvykovala přitom svoji sekanou. „Co to vlastně je, ta demogracie? Za komunistů nebyla demogracie? Nebudou nám zdražovat tvárnice a cement? Mně se líbí pan Klaus s tím svým knírkem. Má pod čepicí. Podle mýho muže je jako Rašín, kterýho zastřelili. Von už ten rozpočet a komunisty vohlídá.“

 

Ředitelkou se stala Marusja. Každé pondělí pořádala v ředitelně dvouhodinovou poradu, kterou nazývala briefing. Lidé při ní zívali a málem padali ze židlí nudou. Bývalý předseda závodního výboru KSČ se přikrčil, zatlačil hlavu mezi ramena a provinile se rozhlížel kolem sebe.

Platy se skoro nezvyšovaly, takže některé báby měly zástěry, bačkory a šátky čím dál ošuntělejší.

Po Marusje na uvolněné místo vedoucí oddělení nastoupila Alena. Jednou si mě Marusja s Alenou pozvaly do ředitelny. Obě se na mě dlouho nevyzpytatelně dívaly. Marusja promluvila: „Propustíme vás. Není pochyb o tom, že gumujete špatně. Co tomu říkáte?“

Pokrčil jsem rozpačitě rameny.

„To byl vtip,“ usmála se Marusja. „Dočkali jsme se nové doby. Přiznejte si, že gumování vás profesně nenaplňuje. Rozhodly jsme se vás povýšit. Zůstanete sice nadále na středoškolské platové třídě, ale už nebudete gumovat. Musíte se snažit, abyste nový úkol zvládl. Myslíte, že ho zvládnete?“

„Ještě nevím, jaký úkol to bude.“

„Budete na elektrickém psacím stroji přepisovat katalogizační lístky. Když popíšete dvacet listů A4, dáte je Aleně nebo mně ke korektuře. To už by pro vás bylo příliš těžké.“

„Co tomu říkáte?“ zeptala se mě Alena svým skřehotavým hlasem.

„Hm. Po deseti letech změna.“

„Ale budeme vás kontrolovat ostřížím zrakem,“ dodala Alena. „A teď můžete jít.“

 

U prvních svobodných voleb seděl ve volební komisi profesor Hajský. Zasmáli jsme se svým zážitkům z minulého režimu. On mi mezi řečí prozradil, že moje nadřízená Alena je jeho neteř.

 

Další roky se přede mnou v elektrickém psacím stroji odvíjely papíry jako nekonečná silnice, přerušovaná vkládáním dalších áčtyřek. Míval jsem zhruba jeden překlep na stránku. Alena přicházela a skřehotavým hlasem se mě vyptávala: „Můžete mi říct, na co při tom přepisování myslíte? Vždyť jde jenom o to přepsat ty lístky, a ani toho nejste schopen!“

Když jsem jí jednou položil desky s přepsanými lístky na polici pod jiný kámen, než byla zvyklá, přivedla na mě ředitelku.

„Ještě když jste gumoval, upozorňovala jsem vás, že když si nedáte pozor, postarám se, abyste se nikdy neuchytil u žádné instituce, se kterou spolupracujeme, nebo kde se s někým znám.“

 

Pak se mi začala opakovaně zdát noční můra: byl jsem sevřený mezi hromadami papírů, lístků a zaprášených knih. Stmívalo se. Nade mnou čněl věžák a na jeho střeše stály Alena a Marusja. Házely na mě střepy. Neměl jsem kam uhnout.

 

Dal jsem v práci výpověď. V jedné instituci se mě ředitelka přímo zeptala, kdo na mě poskytne reference, a dodala: „Nepracoval vy jste u Marusji? Zavolám jí a zeptám se na vás.“ Pochopil jsem, že ty ostatní jí asi volaly také, jenom mi to neřekly. Cítil jsem se opět ve všeobjímajícím zajetí Zlého. Asi o tom napíšu zase nějaký text.

Byl jsem deset let gumovačem v knihovně, kde se popravuje zlým slovem.