Neztrácel čas

Kdy jste se s Karlem Kaplanem seznámil?

Mnoho jsem se o něm dozvídal až v roce 1963. Jako konzultant pro historii v ideologickém oddělení ÚV KSČ byl tehdy vedoucím jednoho týmu barnabitské komise, která měla přezkoumat oprávněnost obvinění takzvaných buržoaz­ních nacionalistů v KSČ na Slovensku. Kaplan patřil mezi ty členy komise, kteří žádali důslednější politickou rehabilitaci, než jakou schválil v prosinci 1963 Ústřední výbor, který jim pouze vrátil členství ve straně. Kvůli tomu musel odejít z aparátu Ústředního výboru, a tak se z nás koncem jara 1964 stali kolegové ve čtvrtém oddělení Historického ústavu ČSAV, zaměřeném na československé dějiny 1938 až 1960, kde jsem pracoval.

Spolupracovali jste spolu při výzkumu?

Každý jsme měli své badatelské téma. Oddělení ale žilo svým vnitřním životem, na němž se Kaplan živě podílel. Do týmu dobře ­za­padl. Většina z nás se tehdy účastnila politického zápasu o nezávislost historické vědy na stranických direktivách. Samotný Kaplan byl členem mezioborového týmu Zdeňka Mlynáře, jehož výsledky byly využity v Akčním programu KSČ z dubna 1968. Pracoval neúnavně, obhájil disertaci, získal titul kandidáta věd a habilitoval se jako docent.

Oddělení mělo navíc za úkol připravit k vydání čtvrtý díl Přehledu československých dějin, zahrnující období 1945 až 1948. Nad hotovým rukopisem jsme se sešli s ředitelem ústavu Josefem Mackem v prosinci 1967. Vzpomínám si, jak Macka zarazilo, že jsme závěrečnou kapitolu nazvali Únor 1948, a nikoli Vítězství pracujícího lidu. Obával se, co na to řeknou v Ústředním výboru. Karel tehdy velmi energicky obhájil stanovisko autorského kolektivu. Během pražského jara pak byl tajemníkem Pillerovy rehabilitační komise, které se někdy přezdívalo Kaplanova, a zároveň pracovníkem ústavu ve funkci zástupce ředitele.

Zmíněný čtvrtý díl Přehledu dějin nakonec nevyšel a oba jste byli z ČSAV vyhozeni. Stýkali jste se v době před vaší emigrací v létě 1976?

Popelem lehlo celé naše oddělení. Oba jsme skončili jako topiči. Já jsem byl kvůli knize Sedm pražských dnů trestně stíhán, ale jen „ambulantně“. Karel Kaplan byl pro jiné hříchy v roce 1972 několik měsíců ve vazbě a potom byl stíhán také na svobodě. Později jsem se dověděl, že i v kotelně usilovně psal a už v roce 1973 poslal do zahraničí rukopis o cestě k únoru 1948. Znovu jsme se pracovně sešli na přelomu let 1973 a 1974, kdy jsme spolu s Aloisem Svobodou v přísné konspiraci připravili dokument, který pak vyšel v Pelikánových exilových Listech jako „Prohlášení opozice k 5. výročí nástupu Husákova režimu“, datované v Praze v dubnu 1974. Byla to zdrcující kritika devastace a teroru, proklamovaného jako „konsolidace“, a výzva k drobné práci a aktivnímu občanství. Tak začala nová etapa našich intenzivních styků.

Do dvou let jste oba byli pryč z republiky…

Já jsem připravoval trvalé vystěhování celé naší pětičlenné rodiny, Karel dostal povolení k dvouletému studijnímu pobytu v Německu. Byl však posléze zbaven občanství a zůstal v zahraničí jako azylant. Před odjezdem bylo jeho největší starostí, jak dostat bezpečně za hranice svůj archiv pramenů nashromážděných v letech 1962 až 1969 v tajných fondech ÚV KSČ a tří rehabilitačních komisí.

O tomto archivu se vyprávějí legendy a je známo, že jste mu v této věci pomáhal.

Měl jsem pro tento účel dva spolehlivé kanály. Zásilky menšího objemu, včetně mikrofilmů, mohl poslat do zahraničí diplomatickou poštou náš bývalý kolega Bedřich Loewenstein, který dělal překladatele na západoněmecké ambasádě. Bezpečnou dopravu objemných zásilek obstarávali karavanem lidé Jana Kavana a zprostředkovávala to Jiřina Šiklová. Už na začátku roku 1977 měl Karel Kaplan v Německu celý svůj archiv.

Udržovali jste kontakty i v Německu?

Já jsem odjížděl 10. července 1976, Karel s manželkou Vilmou 31. srpna. V dopisech posílaných bezpečnou cestou jsem mu dával podrobné pokyny, co si má vzít s sebou nebo jak si zařídit zdravotní pojištění, a také informace o stipendiu, které na něho v Německu čekalo. Hned 1. září v devět ráno jsme se sešli u nás v Eddesse, kde jsem zpočátku s rodinou žil. O několik dní později jsme spolu jeli do Kolína nad Rýnem na setkání s Adolfem Müllerem z nakladatelství Index. Kaplanovi se pak vypravili za dcerou do Francie, ale koncem září už byli zpátky u nás a pak pokračovali do Mnichova, kde pro ně byl připraven dvoupokojový byt.

Karel zakotvil v Mnichově na dalších čtrnáct let. Vrhl se do práce, hodně psal a publikoval. K živobytí mu stačily granty na badatelské projekty poskytované Collegiem Carolinem. Výsledky odevzdával vždy vzorně včas. Hodně jsme korespondovali – jak zjišťuji z tlustého svazku našich dopisů. V průběhu prvního roku emigrace šlo o dvě spolu související témata: jak pomoci domácím nezávislým historikům, tehdy většinou v dělnických profesích, aby mohli pokračovat ve vědecké práci; a dále jsme vymýšleli, jak vydupat ze země sebemenší spolek, který by se staral o přísun odborné literatury domů a publikování prací domácích autorů v zahraničí. To se nakonec podařilo založením Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury. Na jeho činnosti se ale Karel nepodílel.

V únoru 1978 jsme se oba setkali jako referenti na památném sympoziu organizace Opus bonum s názvem Únor 1948. Pod láskyplným patronátem opata Opaska se sešli někdejší vítězové a někdejší poražení po třiceti letech jako exulanti. Mezi podpisy čtrnácti osobností obou „táborů“ pod závěrečným prohlášením jsou i naše jména. V prohlášení byla také věta o milionech občanů německé národnosti postavených po válce mimo zákon, což znamenalo vítězství principu odplaty nad principem spravedlnosti a práva… Podobně jsme se sešli v dubnu 1988 na konferenci o pražském jaru 1968 v italské Cortoně.

Když jste v roce 1990 zakládal Ústav pro soudobé dějiny, požádal jste Kaplana o spolupráci?

Jakmile jsem měl v Praze 15. ledna 1990 v ruce pověření Kanceláře ČSAV k založení ústavu, byl Karel Kaplan mezi prvními, které jsem oslovil. Do Prahy se však vrátil až na podzim, a tak nastoupil v říjnu. Tehdy měl ústav už pětadvacet zaměstnanců. Karel zasedal ve vědecké radě a jako člen ústavní rady se podílel na řízení ústavu. Tak jako předchozí roky v exilu neztrácel čas a disciplinovaně pracoval nejméně deset hodin denně sedm dnů v týdnu.

Kterou jeho knihu osobně považujete za nejlepší?

Skvělé byly práce Zavraždění generálního tajemníka a Politický proces s Miladou Horákovou a spol. Výborné jsou rovněž knihy Nebezpečná bezpečnost a Nekrvavá revoluce. Velmi mě zaujala studie Poslední rok prezidenta z roku 1993, kterou jsem přečetl dvakrát, jednou ještě v rukopise, protože to byla publikace ústavu, a podruhé o dvacet let později, když jsem připravoval s Pavlem Horákem edici Únor 1948 očima poražených. Ta kniha mi tehdy moc pomohla při hledání odpovědi na otázku, proč to Beneš v únoru vzdal a podepsal demisi, místo aby odmítl a sám abdikoval.

Kaplanův význam, znalosti a šíři záběru nikdo nezpochybňuje, někteří mu ovšem zazlívají nekoncepční „faktopisectví“. Jak ho jako historika hodnotíte vy?

Souhlasím s kritikou, kterou před lety v Soudobých dějinách publikoval Vítězslav Sommer, který rozebral celé Kaplanovo dílo až do jeho osmdesátin a právem ho označil za zakladatele nejnovějších politických dějin Československa. V závěru psal také o nedostatcích: přílišném empirismu či poněkud naivní představě o historické pravdě založené na co nejúplnějším popisu minulosti. Každý Kaplanův rukopis potřeboval dobrého redaktora. V tom byla skvělá Milena Janišová. Zdá se, že ne vždy měl štěstí na člověka, jenž dovede z rukopisu vykřesat knížku o třídu vyšší kvality.

Každá kniha o minulosti je produktem doby, kdy byla napsaná. A dvojnásobně to platí o dějinách nejnovějších, které teprve objevujeme jako předmět historiografie. Ty stárnou nejrychleji. To platí také o díle Karla Kaplana. I tak se ale historikům mladší generace vyplatí přečíst si, co k tématům jejich bádání napsal. Mohou se inspirovat v dvojím smyslu: tím, co se dozvědí, ale i tím, v čem shledají Kaplanův výklad jednostranný či povrchní, poznamenaný nekritickým přístupem k pramenům. I to se u Kaplana najde, ale nijak to nesnižuje celkovou hodnotu jeho průkopnického díla. Zvlášť když si uvědomíme, že se snažil zaplnit co nejvíce bílých míst v historii období, jež bylo v centru jeho zájmu. Navíc ho poháněla ke spěchu obava, že nedokáže dát na papír všechno, co ví nebo k čemu má plnou skříň nepublikovaného pramenného materiálu. To bylo časté téma našich dlouhých telefonátů, které jsme vedli až do chvíle, kdy už pro nemoc nemohl pracovat.