Izrael se bouří. Proti kontroverzní reformě soudnictví navrhované koalicí premiéra Benjamina Netanjahua protestují od začátku ledna každý týden až stovky tisíc lidí. Nejskandovanějším heslem je slovo „demokracie“. Revoluční potenciál visí ve vzduchu – čí revoluce to však bude, zatím není jisté.
Když se loni na podzim konaly volby do Knesetu, které vynesly zpět na politické výsluní Benjamina Netanjahua, některým z mých izraelských přátel tekly slzy. Rozhodně to však nebyly slzy štěstí. Nejdéle sloužící premiér v dějinách Izraele se ke zformování koaliční vlády spojil s pěti krajně pravicovými a náboženskými stranami: například s Židovskou silou vedenou Itamarem Benem Gvirem, současným ministrem národní bezpečnosti, který byl v minulosti odsouzen za podněcování k rasismu a za podporu teroristické organizace, nebo s Náboženskými sionisty Becal‘ela Smotriče, ministra financí, jenž byl v roce 2005 vyšetřován v souvislosti s přípravou teroristického činu. Je také znám svou extrémní rétorikou vůči gayům a arabské populaci nebo výroky o neexistenci palestinského lidu a nutnosti rozšiřovat izraelské osady.
Hrozba občanské války?
V lednu 2023 představil ministr spravedlnosti Jariv Levin (z Netanjahuovy strany Likud) plán na radikální reformu soudnictví. Pokud by reforma prošla, znamenala by zásadní omezení Nejvyššího soudu, který přezkoumává soulad legislativy se souborem základních zákonů, jež v Izraeli zastupují psanou ústavu. Vláda by tak nově mohla přehlasovat soudní rozhodnutí. Systém „brzd a protivah“, který obecně udržuje demokratickou dělbu moci, není v Izraeli robustní. Navrhovaná reforma v podstatě ruší jeden z jeho záchytných bodů. Další problematickou částí je výběr soudkyň a soudců: reforma přináší změnu složení jmenovací komise, takže vláda v podstatě získá kontrolu nad jejich uváděním do funkce i odvoláváním – a to včetně Nejvyššího soudu. Reforma počítá i s dalšími změnami, ale omezení přezkumu legislativy Nejvyšším soudem a politická kontrola justice vyvolává ve společnosti ty největší obavy.
Reakce na ohlášenou přípravu reformy na sebe nenechala dlouho čekat. Strach ze změny systému po vzoru Polska, Maďarska či dokonce Íránu vyburcovala občanskou společnost k masivním protestům. Ty největší se konají v Tel Avivu a Jeruzalémě, pravidelně se ale odehrávají i v dalších městech. Protestuje se už dlouhých třináct týdnů. Izrael se nově dostává do mezinárodní izolace, která pravděpodobně nemá v historii obdoby (zejména po kritice ze strany USA) – stejně jako momentální míra rozdělení společnosti. Zatímco dosud zaručovaly vnější hrozby a otázky bezpečnosti určitou společenskou jednotu (minimálně židovské části), nyní se hovoří o možnosti občanské války. Ve státě, kde se neznámí lidé na ulici oslovují „achi“ a „achoti“ (můj bratře a má sestro), byla dosud občanská válka téměř nemyslitelná. Zděšení z toho, do jaké verze autokratické vlády země směřuje, zaktivizovalo nejenom opozici, levici a sekulární liberálky a liberály, ale i elitní rezervisty izraelské armády, kteří v reakci na návrh reformy odmítli sloužit, bojové piloty nebo samotné členy strany Netanjahuovy strany Likud. Jedním z nich je Joav Gallant, ministr obrany, který veřejně vyzval k pozastavení schvalování reformy a k vyjednávání s opozicí s ohledem na rozkol ve společnosti a zhoršující se bezpečnostní situaci. Netanjahu ho hned následující den, 26. března, z vlády vyhodil.
Odvolání zafungovalo jako rozbuška; ačkoli i doposud byly protivládní demonstrace masové a účastnilo se jich široké spektrum lidí, pořád šlo protestující označovat v dominantním diskursu za „riotery“ nebo „levičáky“, kteří nedokážou překousnout volební porážku. S Gallantovým vyhazovem ale přišel zlom a do ulic vyrazili i ti, kteří dosud celý vývoj sledovali jen u televize.
Nečekaná spojenectví
Je pondělí 27. března a izraelský odborový svaz Histadrut vyhlašuje historickou generální stávku pracujících, do které se zapojují nemocnice, banky, obchody, školy, univerzity i letiště Bena Guriona. O protivládní demonstraci u Knesetu v Jeruzalémě bylo rozhodnuto teprve včera skrze whatsappové skupiny, telegram a sociální sítě. Tahle demonstrace nebyla předem plánovaná. Do Jeruzaléma se sjíždí lidé z celé země, vlaková doprava kolabuje. Na demonstraci se vydávám se svým izraelským spolubydlícím, který situaci komentuje následovně: „Tahle země je v plamenech, viděla jsi přece ohně na protestech v Tel Avivu, a jak policie proti lidem používala vodní děla, koně, omračující granáty a slzák. Potřebujeme nový Den nezávislosti. Nechceme být další Írán. Teď jde o všechno.“
Ke Knesetu přicházíme ještě před oficiálním začátkem, ale prostor je už zaplněný, na konec davu nejde dohlédnout. Celkem se tu sejde přes sto tisíc lidí a v celé zemi jich protestuje přes šest set tisíc. Poměrově to odpovídá dvaceti milionům protestujících v celých Spojených státech. Skoro všichni nesou izraelskou vlajku. Když se ptám na její symboliku jedné z pravidelných účastnic protestů, vysvětluje: „Vlajku často používají extremisté, nacionalisté a náboženští sionisté. My si ji teď bereme zpět jako symbol demokracie, liberalismu a touhy po sekulárním státu.“
Vlaje tu sice i několik palestinských vlajek, ale Palestinky a Palestinci, byť s izraelským občanstvím, na demonstracích z velké většiny neparticipují, protože považují izraelský soudní systém už nyní za opresivní. Zahlédnu také symboly Antifašistické akce, trans* a LGBTQ+, ženských organizací a transparenty vyzývající k ukončení okupace. Současná krize vytvořila nečekaná spojenectví mezi dříve neslučitelnými tábory. Na demonstraci jsou vidět ortodoxní rodiče s malými dětmi, lidé na invalidním vozíku, studující uměleckých škol, senioři, propalestinské aktivistické skupiny, ale i dřívější voličky a voliči Likudu zastávající například vysoké pozice v hi-tech odvětví.
Ve vzduchu je cítit entuziasmus i frustrace. Ve chvíli, kdy o kus dál začíná protidemonstrace na podporu vlády, Netanjahu pod tlakem oznamuje odložení finálního hlasování o reformě na červenec. Jeruzalém se zklidňuje, stávka končí, ale protesty v dalších týdnech pokračují. Osmdesátiletá matka mého kamaráda je nadšená: „Nikdy jsem nezažila, že by se spojilo tolik různých skupin lidí. Nábožensky i sekulárně zaměření, pravičáci, levičáci… Tahle země není dokonalá, ale rozhodně si ji tím šílencem nenecháme zničit. A lidi jsou proti němu odhodlaní bojovat.“
Autorka je právnička, expertka na genderovou rovnost a doktorandka kulturní antropologie na FF UK. Momentálně provádí terénní výzkum v Izraeli a Palestině.