Básník nedomestikované reality

Vratislav Effenberger se narodil 23. dubna 1923, a letos tak slaví sto let od narození. Je dobré si při této příležitosti položit otázku, jaké místo zaujímá jeho dílo a myšlení v české kultuře. Effenberger byl svým způsobem renesanční osobnost. Psal básně, teoretické studie, divadelní hry nebo proslulé pseudoscénáře. Velká část jeho díla nevyšla ani třicet let po sametové revoluci, ale už z toho mála, co bylo publikováno, je jasné, že Effenberger patří k pozoruhodným českým tvůrcům 20. století, a jeho vliv může s přibývajícími roky růst. Byl to zvěstovatel konce „atlantické civilizace“, jejíž pozvolný rozpad nyní nejspíš zažíváme. Tuto diagnózu mohl vyslovit mimo jiné proto, že to byl právě on, kdo nasměroval český surrealismus do zcela nových vod. Imaginaci obrátil k nejvšednější skutečnosti a jejím přízrakům. Tento posun měl dalekosáhlé důsledky a něco z něj v české kultuře přetrvává dodnes. Nebyl by ale možný bez Effenbergerova osobitého básnického vidění, které je přítomno ve všech jeho tvůrčích polohách, formách i žánrech.

Mimo hlavní proud

Autor v textu s názvem Básník hovoří jasně: „Nepřišel jsem na svět rozmnožovat omyly/ ani krájet salám bohatým/ a brousit hole chudých“ (všechny citace z Effenbergerovy poezie v tomto eseji pocházejí ze svazku Básně 2, vydaného v Torstu v roce 2010). Co tím míní? Básník není přívržencem žádné strany či společenské třídy, pouze svědčí o své epoše, ale kvůli tomu se pohybuje na okraji zájmu. Být v Česku na okraji je ovšem spíš výsada, nikoli nevýhoda. Kulturní počiny, které překonaly provinciálnost hluboce zakořeněnou v našem prostředí, se většinou rodily mimo hlavní proud. Effenbergerova osobnost patří k tomuto „vlivnému“ okraji. Specifický charakter jeho tvůrčího přístupu souvisí s významem, jaký autor přikládal skutečnosti. V pamfletické knize Republiku a varlata, psané v sedmdesátých letech a vydané v Torstu v roce 2012, k tomu poznamenává: „Od počátku jsem inklinoval k uvolněné imaginaci, sycené syrovou realitou.“ To je klíč k myšlenkovému podloží i výrazovému gestu jeho díla, které svým důrazem na skutečnost obohatilo poválečný český surrealismus.

Effenberger často akcentoval prvky, které překonávají českou „provinční mentalitu“ – od důrazu na mezinárodní charakter surrea­listického hnutí po pozornost k osobnostem a činům, které svým charakterem byly Česku cizorodé. Zároveň svou neutuchající pozornost věnoval „realitě“ českého prostředí. Touha překročit úzký „národní“ obzor tak u něj koexistovala se specificky českým smyslem pro konkrétnost. Obě tyto složky, respektive napětí mezi nimi, vytvářely podobu Effenbergerova osobitého projevu.

Styl mentální bouřky

Effenbergerův charakteristický styl vyjadřování ihned zaujme. Jak píše Nietzsche v Ecce Homo (1889, česky 1929; zde v novějším překladu Ladislava Benyovszkého): „Sdělit stav, vnitřní pnutí patosu, znaky, včetně tempa těchto znaků – to je smysl každého stylu (…) Dobrý je každý styl, který skutečně sděluje vnitřní stav.“ To odpovídá přesně. U Effenbergera panuje jednota stylu, jež prostupuje veškeré jeho psaní. Básně, filmové scénáře, teoretické úvahy, próza – vše vykazuje podobný styl. A je to styl plný zlostné nadsázky, nakažlivé misantropie a zároveň imaginativních zkratek, které dokážou přesně postihnout realitu i nesnesitelné lidstvo. Například obyvatele našeho státu Effenberger identifikuje jako „fotbalové čuráctvo – hodné, přitroublé neotesance, vyfintěné ochlupením kotletek a hovínkem knírku na naducaných tvářích“ (Republiku a varlata). Geniální básnický obraz „hovínko kníru“ je inspirovaný postřeh.

Na jiném místě knihy defilují „ubožáci s pytlem na zádech, přehrabující se v lidské ubohosti“, případně je zapotřebí „otevřít mateřské školky prefabrikačního oblbování nejmladších lidožroutů“. Effenbergerův styl dosahuje vrcholu sžíravosti ve chvíli, kdy vyslovuje pohrdání českou intelektuál­ní, mravní nebo citovou nedostatečností. Svůj výraz definoval básník možná nejpřesněji sám v básni Mdloby: „zvláštní skupenství něhy a cynismu proti literárnímu propadání do beznaděje/ souvisí to s údělem básníků zavrhovat všechny modely kromě jediného/ jímž je model mentální bouřky“. Takový je i jeho styl: styl mentální bouřky, která rozpohybuje rekvizity i statisty uvnitř skutečnosti.

Od úžasu k cynismu

Zpočátku se Effenberger snažil ve své poezii zakusit celý svět. V básnické skladbě Přízrak třetí války putujeme při čtení po pomyslném glóbu a navštěvujeme různá města a kontinenty: „dvacet lodí vidím plout kolem břehů severní Evropy/ některé vezou uhlí poštu a jižní ovoce/ o několik rovnoběžek níže na Karlově náměstí se potkávají dva muži a dívka/ jeden z nich by byl raději kdyby už šla/ ale dveře se otvírají a do tiskárny Morning Post vstupuje holohlavý mládenec s velkou brašnou/ jde spravovat výtah už od včerejška porouchaný“. Tento „panoramatický“ pohyb navozuje stav závrati ne nepodobný tomu, jaký můžeme zažít třeba při čtení Bieblova Nového Ikara (1929).

Effenbergerova poezie není prosta úžasu, ale čím víc se básník noří do nitra životní zkušenosti i „české“ skutečnosti, tím více jeho úžas tuhne a mění se v cynismus a melancholický sarkasmus. Už od počátku Effenbergerův básnický projev osobitě propojoval smysl pro „zaklínání skutečnosti“, filmovou montáž jednotlivých veršů a přítomnost pitoreskních hrdinů. Ale teprve když autor dodal příměs vzteku a skepse, získaly jeho básně na skutečné nezaměnitelnosti: „přicházejí spisovatelé s dřívkem v ústech a rozmlouvají o svých zvláštních případech/ jeden z nich byl zastaven na chodníku usmívajícím se strážníkem/ Ne ještě nejsem hotov odpověděl mu náš šibal/ všichni se smějeme vrháme se mu kolem krku někteří vyskakují na židle/ venku prší všechno je v pořádku nic se ničemu nepodobá/ dutý úder na sklo a mrtvá sýkorka leží na římse“ (báseň Mdloby). Effenberger často hovoří dikcí proroka, který vidí svět upadat, a jeho přirozeným tvůrčím gestem je nemilosrdný popis tohoto úpadku. V básnickém cyklu Medusy z konce padesátých let minulého století hořce konstatuje: „všechno zůstalo v básních/ když přátelé buď umírají nebo pospíchají po schodech“.

Nenávist k pragmatismu

Effenberger je bytostně spjat s mezinárodním avantgardním hnutím a každý myšlenkový svět, který tím nebo oním způsobem zohledňuje česká specifika, je pro něj symbolem takřka mentálního postižení. Pamfletem Republiku a varlata se jako pomyslná červená nit vine Effenbergerova nenávist k pragmatismu, který pokládal za typický projev českého intelektuálního prostředí, a především za hlavní rys jeho nemohoucnosti. Dával to najevo svým příznačně zvichřeným a sarkastickým stylem: „Zde končí subjektivistická moudrost pragmatismu, který ve své positivistické, konciliantní a mazaně praktické nemohoucnosti je podstatně skeptický vůči všem regeneračním schopnostem a možnostem člověka a lidské společnosti.“

Není těžké uhádnout, co Effenbergerovi na pragmatickém světonázoru, který byl podle něj vetknut do samotných základů československého státu, vadilo. Nejde o samotnou filosofii praktičnosti, ale spíše o to, že pragmatická orientace vede k pozvolnému vytrácení smyslu jakékoli činnosti a nedostatku duchovního horizontu. Effenberger chce „své“ Česko vyléčit z nemoci neustálého obstarávání životních prostředků a pozvednout ho k čemusi vyššímu. Jakákoli cesta, která překonává českou provinčnost, je pro něj předmětem obdivu. Když v Republice a varlatech portrétuje české intelektuální typy, zmiňuje, že „Šalda je personifikací revolučního varu devadesátých let, onoho bouřlivého vzepětí, jímž se progresivní živly české kultury snažily zbavit provinčního pragmatismu a vstoupit na evropskou scénu“.

Smysl pro skutečnost

Tento odpor ještě víc zdůrazní nesoulad mezi „internacionálním romantismem“ surrealistického hnutí, které má Effenberger v sobě hluboce zakořeněno, a českou přízemností, jíž je obklopen. Možná proto jej tolik zaujaly činy Jana Palacha a Olgy Hepnarové, jejichž případům jsou věnovány závěrečné kapitoly Republiky a varlat. Byť k oběma činům přistupoval s přirozenou rezervovaností, je jisté, že šokující povaha těchto aktů, zcela cizorodá českému duchovnímu i kulturnímu klimatu, byla pro Effenbergera přinejmenším jistým druhem znamení. Akt sebeupálení i úmyslného zabití osmi lidí autem považoval Effenberger za gesto, které sice nenese přesah samo o sobě, ale žitou skutečnost vyšine z jejích strnulých vazeb. Potřeba extatického „sebepřekonání“ uprostřed „banální“ české skutečnosti byla nejspíš jedním z hybatelů Effenbergerovy tvůrčí osobnosti. Nemilosrdná kritika přízemnosti se u něj snoubila s dokonale vyvinutým smyslem pro „českou“ skutečnost. Jak sám píše v básni Medusa: „Smysl pro skutečnost, vy, která utíkáte po točitých/ schodech daleko ze scény, smysl pro skutečnost!“

Effenberger je robustní autor, jeho dílo zasahuje do široce rozvětvených meandrů různých uměleckých odvětví, ale z hlediska výrazu staví na jednom hlavním aspektu: konkrétnosti. K abstraktním rejstříkům básnického jazyka či vágním zobecněním choval celoživotní odpor a ryzí poezii nacházel v reálných věcech a předmětech. Není v tomto ohledu bez předchůdců či spojenců.

Hašek: obludná předmětnost

Za jednoho z nich považuji Jaroslava Haška. Ale nikoliv Haška jako autora „národního“ románu o dobrodružstvích Josefa Švejka, nýbrž jako autora povídek, v nichž bují přeludná věcnost ne nepodobná některým textům Vratislava Effenbergera. Stačí si přečíst krátkou pasáž z povídky Zpověď velezrádcova čili Tajemství bašty na Petříně, aby bylo zřejmé, co mám na mysli: „Vyzradil jsem cizí velmoci, že na těch místech strategických nalézají se dvě rozbité stříkačky a tři rozviklané žebříky a že je tam skladiště s osmi kilogramy ovsa a dvěma rozbitými slamníky (…) Vykreslil mapku, z níž lze rozpoznati, že domeček na hradbách, kde stojí stráž, nechová uvnitř pevnostní dělo, ale pisoár, a že ta roura, která se na vás zasmušile dívá, není jícen děla, nýbrž roura odpadová.“

Hmotné objekty jsou v Haškově podání pouhými přeludy, které svou dřívější funkci už jen předstírají. Hned jsem si vzpomněl na Effenbergerovy texty ze sbírky Veliké náměstí svobody (psané v letech 1955–1957), ve které jsou celé oddíly věnovány podobným předmětným přízrakům. Ty se však už ani nesnaží účel předstírat. Jsou krásné jen svým nesmyslným přebýváním uvnitř skutečnosti: „To prkno mne děsí. Stojí u zdi a nepohne se. Má v očích/ písek. Ale když jsou stažené záclony a otevřené dveře. Za prknem stojí lahvička. Je to zlé, nemocné srdce“ (báseň Trubač).

Bludiště zformalizované skutečnosti

Effenberger je podobně jako Hašek přitahován pocitem „bezedna“, vyvolávaným představou věcí, které kdysi měly účel, byly považovány za seriózní, ale nyní už tento účel ztratily. Jako vojenský sklad, ve kterém se přechovává hromádka zrní. Jako prkno, které jen tak stojí u zdi. Náš svět se postupně stává pouhým skladištěm bezúčelných předmětů, protože jejich smysl zanikl. Z věcí se staly „předmětné“ přízraky, charakteristické pro současnou civilizaci: „Když je tma a když jsou horké střechy/ jsme tak staří ještě starší než sudy plné vápna/ které se rozběhly vstříc studenému měsíci“ (báseň Žebřík).

Skutečnost se tak čím dál víc projevuje jen v jakési vnějškové podobě, která udržuje ryze „formální“ existenci, což je jeden z klíčových Effenbergerových pojmů. Formální je vše, u čeho zanikl původní účel a nadále se pouze předstírá. Z reality se stává překážka tvořivě pojímaného života: „Žil v době, kdy všechen společenský, umělecký, kulturní a politický život seschl do formalistické dikce, do falešné formulky, která byla prospěchářskou konvencí obecně prohlašována za realitu“ (Republiku a varlata).

Nahlédnutí za zdi této „formální skutečnosti“, za její hmotnou slupku, přináší prchavý pocit osvobození, který se ve světě předstírajícím smysl jinak objevuje zřídka. Vyvstat může i jistá magie a přitažlivost demaskované skutečnosti. Effenberger ji ve svých textech uvádí do pohybu, a tím ji nutí svědčit proti ní samotné. Jak napsal v rozsáhlém eseji Útěk do skutečnosti: „Poesie se stala vzpourou individuální mentality proti své vlastní výlučnosti. Vyjadřuje to, co má zůstat utajené s usouženým ohledem na humanistické zažívání (…) Přestává být dekorativním doplňkem a ozdobou nebo známkou společenských výsad“ (Realita a poesie, 1969). Co tím Effenberger chtěl nejspíš říct? Poezii pozornou k realitě je nutné brát se vší vážností, protože jedině ona dokáže vyvést lidského jedince z bludiště zformalizované skutečnosti.

Nezvalovo já, Effenbergerův mnohohlas

Effenbergerovým blížencem, který disponoval podobným smyslem pro předmětnou magii, byl bezpochyby Vítězslav Nezval. I on byl znám svým odporem k abstraktní, „filosofické“ poezii a požadoval, aby báseň byla utkána z co možná nejkonkrétnějších počitků. Jeho nejpůsobivější básně se podobají somnambulním procházkám mezi realitou a denním sněním, během nichž se může přihodit cokoli: „V jedné z těch parných nocí na sklonku června 1935/ šel jsem kolem Luxemburské zahrady/ Odbíjela dvanáctá hodina a ulice byly prázdné/ Jak vozy speditérů a pusté jak popeleční středa/ Na nic jsem nemyslil/ a nic jsem si nepřál/ Nic jsem si nepřál nikam jsem nespěchal a nic mě netížilo/ Šel jsem jak člověk bez paměti/ Člověk krabice/ Šel jsem jak starci kteří už nepotřebují spánek“ (báseň Košile ze sbírky Žena v množném čísle, 1935).

Pro Effenbergera je smyslové vnímání světa a rozlišování různých úrovní skutečnosti rovněž zásadní. Ústřední postavou Nezvalovy poezie je ale víceméně Nezval sám. Od jeho osoby se jako od citové trampolíny odrážejí vjemy, soukromé mytologie, přeludy či sny a jsou promítány do jednotlivých veršů. V Effenbergerově případě podobné jednotící „já“ neexistuje, naopak místo něj nastupuje cosi jako „mnohohlas“ různých postav a dějů, který se skrývá uvnitř skutečnosti: „Jednoho krásného odpoledne v červnu 1956/ oplocený básník hrdý jako třapec u šavle/ mával novinami nad nimiž se vznášel orel/ kolik úsilí ve výlevech vášně kolik bud na železo/ v dálce vyskakovali lékaři chtějíce objasnit případ/ mnoho rozvláčných a vyhýbavých slov za střílnami/ pak byly studny opleteny slámou a okna ucpána koudelí“ (báseň Cesta kolem světa). V Effenbergerově podání se báseň stává svébytným druhem scénáře k filmu promítanému v mysli. Vykazuje objektivní kvalitu „nestranného“ filmového záznamu, který je zároveň „kontaminován“ básnickou subjektivitou. Autor zkrátka skutečnost „suše“ nedokumentuje, ale rozvíjí před čtenářovýma očima potenciální události, které by v ní mohly proběhnout.

Effenberger dokázal udržovat rovnováhu mezi kritickým intelektem a básnickou inspirací. Nakonec sám ve stati Tragédie básníka Vítězslava Nezvala zdůraznil stěžejní „zákon“ básnické etiky: „selhávání básnických sil je neodlučitelně spjato se selháváním kritického postřehu a úsudku“ (Realita a poesie). Není náhoda, že tento rys formuloval právě na příkladu Nezvala, který byl strážcem jeho básnických začátků. Velmi dobře věděl, jaká nebezpečí na autora číhají v případě, že se zpronevěří kritické složce vlastní osobnosti a rozptýlí své schopnosti do pouhé literární machy. Něco takového sám zjevně nechtěl podstoupit.

Pozornost vůči konkrétnímu světu

Možná právě už několikrát zmiňovaný rozpor mezi „smyslem pro specifickou českou skutečnost“ a potřebou na ni klást „internacionální“ nároky byl hnacím motorem, který Effenbergerovi umožňoval posouvat hranice vlastní tvorby. Nikdy nebyl oficiálně publikujícím autorem, pouze na krátké období šedesátých let minulého století „trpěným“ teoretikem. Nejspíš i proto neupadl do „nezvalovské“ pasti tvůrčího vyčerpání. Jak sám poznamenal: „inklinace k nedomestikované realitě ovlivňovala nutně můj kritický postoj k domestikované realitě mé doby a k jejím představitelům“ (Republiku a varlata).

V případě Vratislava Effenbergera máme tendenci vnímat onu „kritičnost“ jako hlavní fasetu jeho tvůrčí osobnosti. Je to jistě podstatná složka, i já jsem ji zdůrazňoval. Nicméně to, co podle mne z Effenbergerova díla přežívá do dnešních dnů, je právě jeho nevyčerpatelná pozornost vůči konkrétnímu světu, touha „sytit imaginaci syrovou realitou“. Effenberger je básník „nedomestikované“ reality. Díky odhodlání postihovat skutečnost může psát divadelní hry, scénáře, úvahy, může se dokonce pokusit natočit film. A všechny jeho tvůrčí projevy vykazují pozoruhodnou jednotu. Ve své vyhraněnosti má v sobě Effenbergerovo dílo cosi univerzálního: pozornost vůči realitě, která se neomezuje pouze na literaturu.

Možná proto je v současnosti Effenberger přitažlivější pro filmaře, kteří se realitou potřebují „sytit“ rovněž. Nemám ani tak na mysli dokumentární snímek Davida Jařaba Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka (2018), jako spíš filmy Jakuba Felcmana Kino Effenberger (2017) a Milana Klepikova Přípravy k filmu T. (2021), které s „effenbergerovskou“ inspirací pozoruhodně nakládají. A to nehovořím o filmech Karla Vachka, vesměs prostoupených ideou „kritické funkce imaginace“, jak ji formuloval okruh UDS v šedesátých letech. Vratislav Effenberger svým důrazem na imaginativní rozvíjení skutečnosti dosud neřekl v české kultuře poslední slovo.

Autor je básník a recenzent.