Deprese, skřítci, temné katarze

V jakém kontextu dnes vznikají inscenace v takzvaných oblastních či regionálních divadlech? Zdá se, že se nebojí současné dramatiky ani riskantního experimentu, nebo se snaží vybočit ze zajetých kolejí uváděním náročnějších titulů. A jaké nároky na ně klást? Asi ty nejvyšší, protože mnohé produkce před nimi obstojí. Kontinuálně rozvíjenou, osvícenou dramaturgií aktuálně disponuje nejedna scéna mimo Prahu. Oproti stereotypním očekáváním se tato divadla nebojí spolupráce s mladými tvůrci, kteří své zkušenosti z nezávislých scén zúročují ve studiích i na velkých jevištích.

Sestry z jedové chýše

Vedoucí souboru Depresivní děti touží po penězích Jakub Čermák je častým spolupracovníkem jihlavského Horáckého divadla. Naposledy pro jihlavský soubor adaptoval scénář Bergmanova filmu Šepoty a výkřiky. Komorní – či spíše klaustrofobní – drama tří sester pojal společně s dramaturgem Jaroslavem Čermákem jako horor, do něhož se přes hyperrealisticky analytickou psychologickou drobnokresbu vlamují ponurá baladičnost a hutné symboly.

Inscenaci rámuje výjev z rodinného portrétu, který postupně bledne. Z dávné idyly se vytrácí život stejně jako z prostřední sestry Agnes (Šárka Býčková), která umírá na obzvlášť zákeřnou chorobu. Po jejích nářcích plných bolesti a utrpení zbude smutek, samota a odcizení, které už tak korodující rodině zasazují fatální rány. Přítomnost smrti a partnerská disharmonie v životě nejstarší sestry Karin (Barbora Bezáková) i nejmladší Marie (Stanislava Hajduková) definitivně stírá kontury rodinné idyly. Jako poslední scelující síla chce sestry obejmout dobrosrdečná služebná Anna (Lenka Schreiberová). A právě přes její figuru je celá smutná historie nazírána.

Atmosféra možná až překvapivě nenásilné a spíše podprahové aktualizace je charakteristická i pro další Čermákovu jihlavskou inscenaci kanonického textu, v níž dokázal významově posunout a obohatit autora, a přitom jej nepopřít. Utrpení mladého Werthera totiž v Jihlavě nevyznívá jako vrcholné dílo německého romantismu, ale spíš jako emocionální instagramové „storíčko“. Řeč je zejména o obraze, kde se Werther „zhulí“ v přítomnosti své milostné Nemesis Lotty a jejího nového partnera a skupinka se odevzdá cudné skupinové erotice.

Osud Agnes

V případě Šepotů a výkřiků Čermák slevuje i z klipové skladby, obrazy neklade ostře za sebe, ale naopak je nechá do sebe vlévat jako při tripovém deliriu. Některé klíčové dialogy se navíc vracejí jako flashbacky. Tento přístup dovoluje zdůraznit bolestivá místa nad rámec bergmanovského hyperrealismu. Velké jeviště Horáckého divadla přitom slouží k monumentálním výjevům manifestujícím osud Agnes, nad níž se neustále houpá balvan. Zprvu malý, pak obrovský, vyplňující celý horizont – kámen, který se ustrne nad jejím strašlivým údělem. Hrdinka nakonec svírá lano, jako by visela na vlásku, jako by balvan byl balónek. Strukturu prostoru ovšem inscenátoři několikrát poruší a vedle ohromných, a přesto strohých dekorací nechají zaznít komornějším obrazům v intimním šerosvitu olejových lamp. Budují ponurý svět, kde koexistují současné spotřebiče a archaizující kostýmy, a lavírují na hraně toxické nostalgie, v níž se do sebe ponoření, sobečtí egomaniaci skvěle vyjímají. Jejich neúcta a nulová empatie pak plně vyhřezne, když se násilnický manžel nejstarší sestry Fredrik (Marián Chalány) objeví v převleku zdravotního klauna, aby potěšil umírající.

Jakub Čermák přes dekompozici scénáře i zjevnou oblibu v zobrazování bezcharakterního jednání neztrácí odstup, ale ani citlivost emociálně angažovaného pozorovatele. Schopnost zachytit osamělost, prokletí palia­tivní péče a silnou emoci v rázné scénické zkratce nemá v této sezoně, a dost možná ani těch uplynulých, srovnání.

Mrtvá Irmgarda, vitální Agáta

Druhá výrazná inscenace zkoumá rozpad komunity ve větším měřítku. Režisér Ondřej Štefaňák, umělecký šéf pražského Divadla X10, dlouhodobě prozkoumává rozličné fenomény s celospolečenskými dopady a s každým titulem precizuje vlastní estetiku. Pro jeho režii je charakteristická důsledná herecká práce soustředěná kolem pomyslného centra, nejčastěji dominantního objektu. V Očarování scénu hradeckého Klicperova divadla ozařuje ohromný dvanáctiboký pětihran, symbol zlaté horečky. Štefaňák v adaptaci románu Hermanna Brocha sleduje, jak si rozumějí mamon, tmářství a esoterismus. V neutěšeném prostředí hor se jako ochrana před pádem do propasti jeví křehká racionalita. Zdánlivě historizující látku ovšem Štefaňák přirovnává k současnosti, neboť svět plný nespravedlnosti a nerovností, v němž je snadné nechat se očarovat vidinou snadného zisku a rychlého řešení složitých problémů, zůstal v mnohém stejný.

Horalé v malebné horské vesnici pod majestátními štíty hor bojují o holé přežití, ale čas tráví také malichernými spory mezi „horňáky“ a „dolňáky“. Jsou těsně propojeni s místní přírodou a rozjitřují je báje o ohromném bohatství. Rituální smrt dívky Irmgardy je smrtící smyčkou, kterou utahuje novodobý kazatel, vypočítavý pomatenec Ratti (Josef Čepelka)… Štefaňák na ploše bezmála dvou hodin dokáže udržet hutné napětí, vysmívat se žánru stylizované okultní detektivky a naopak zcela civilní výjev popřít zábavným nápadem – kupříkladu v dialogu mezi čuníkem (Jakub Tvrdík) a neobratným řeznickým adeptem Petrem (Karel Pešek), který se pokouší se značným sebezapřením zvíře usmrtit.

Klíčová je ale nešťastná smrt Irmgardy a to, jak dopadá na její matku (Lucie Andělová) a babičku (Zora Valchařová Poulová). Štefaňák se – podobně jako Čermák v Jihlavě – opírá o suverénní herecký výkon, v tomto případě Anny Kratochvílové, která v dvojroli Irmgardy/Agáty s lehkostí přechází od patosu ke zdrcujícímu civilnímu projevu a dokládá výbornou kondici hradeckého souboru. Agáta je skutečně vitální živel mimo letité stereotypy. Píseň hory, či spíše temný chorál jejích pohádkových nájemníků, patří k vrcholným divadelním požitkům a má vskutku magickou moc, podobnou tichému úžasu či odevzdané fascinaci tváří v tvář zkáze.

Pragocentristé mohou být skeptičtí: vydat se za kulturou mimo centra prý není bezpečné. A nejen to – divadla mimo metropoli vás navíc ještě emociálně rozloží! Ale budete rádi.

Autor je divadelní kritik.