Dvě stě (tři) let Josefa Mánesa

Když v roce 1920 uplynulo sto let od narození Josefa Mánesa, konaly se v tehdejší mladé Československé republice velkolepé oslavy. V Obecním domě, Rudolfinu a Topičově salonu v Praze tehdy proběhly tři jubilejní výstavy, které měly představit šíři Mánesova díla: jeho malby, kresby, grafiky i návrhy pro umělecké řemeslo. Vyzdvihovaly zejména národní aspekt jeho tvorby, který se snažily vztáhnout ke kulturnosti nového státu. O sto let později, uprostřed covidové pandemie, se žádné oslavy nekonaly. „Mánesovským“ rokem se stal až ten letošní, kdy vyšla monografie Let s voskovými křídly a Národní galerie uspořádala výstavu Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda, retrospektivu oslavující umělcovo dílo s podobnou pompou jako před sto lety. Mezitím se však uvažování o Mánesově díle i médiu monografické přehlídky posunulo.

Tradiční příběh

Valdštejnská jízdárna je rozdělena paneláží na několik menších prostor, v nichž lépe vyniknou drobnější kresby. První část instalace sleduje chronologii Mánesova díla. Rozvržení odpovídá kanonizovanému příběhu: začíná ranými biedermeierovskými rodinnými portréty, pokračuje náboženskými malbami, které umělec vytvářel na pražské Akademii pod vlivem jejího tehdejšího ředitele Františka Tkadlíka. Mánesovy práce pro rodinu Silva­-Tarouca, na jejímž zámku na Hané opakovaně pobýval, jsou vystaveny vedle portrétů obrozeneckých osobností a na protější stěně visí nepostradatelná Josefína.

Doprovodné popisky rámují události z Mánesova života a jeho tvorbu dobovým společenským děním, často prostřednictvím takřka encyklopedických textů. Kvůli kontextu jsou vystavena i díla jiných umělců, na něž Mánes navazoval – škoda jen, že kurátorky Markéta Dlábková a Veronika Hulíková výběr malířských a sochařských pandánů omezily pouze na české prostředí a do širšího evropského kontextu Mánesovo dílo včleňují pouze stručnými zmínkami v doprovodných textech.

Středu jízdárny vévodí kalendářní deska Staroměstského orloje, oprávněně prezentovaná jako Mánesovo vrcholné dílo. Nechybějí ani krajiny a drobné žánry a vystaveny jsou i Mánesovy skici pro umělecké řemeslo, například návrh dveří karlínského chrámu. Prostor dostaly i méně známé pohádkové motivy, humoristické kresby nebo studie přírodnin.

Pokus o aktualizaci

Pro reinterpretaci Mánesova díla a kritické nahlédnutí jeho odkazu se však návštěvník musí probojovat až na ochoz na konci výstavního sálu – zde totiž kurátorky představují umělcův „život po životě“. Přiznávají, že legenda o zakladateli národní malířské školy byla zformulována až po jeho smrti: Mánesova práce získala nové konotace v období první republiky při budování ideje československé sounáležitosti a znovu po roce 1948, kdy byl umělec prezentován jako první český malíř­-buditel. Právě tato část výstavy je nejcennějším momentem celého projektu. Paradoxem je, že přes kritickou reflexi posmrtně vytvořeného narativu o velkém, všestranném a dokonalém umělci se zbylá část retrospektivy příliš nesnaží tento mýtus rozbíjet.

Možná by nebylo od věci inspirovat se Mánesovým výrokem „Nevidím rád spousty obrazů najednou. Znepokojuje mne to. Jsem z toho k smrti unaven, stejně jako ze spousty lidí, kteří všichni mluví najednou“ a prezentovat méně děl, zato ale v kritičtější koncepci. Výstava totiž sice představuje ohromný záběr malířova díla, ale záplavu maleb a kreseb bude pro mnohé návštěvníky náročné strávit. Snaha kurátorek aktualizovat Mánesův odkaz a vystavit jej tak, jak si žádá 21. století, ve výsledku končí u nainstalovaných tabletů, které umožňují virtuálně listovat umělcovým skicářem nebo prozkoumat malby pod rentgenem, případně u ne­­otřelého doprovodného programu pro děti. To však nestačí. V roce 2023 si zkrátka prezentace umění 19. století vyžaduje jiný přístup než před sto lety.

Autorka studuje teorii a dějiny umění.