Kresba Vít Svoboda
Jako by se nám tu opakoval rok 2010, jen v poněkud intenzivnějším vydání. I dnes chumel pravicových ekonomů, novinářů a politiků mluví o rozvratu veřejných financí a hrozbě dluhové krize, což má ospravedlnit drastické škrty. Jsou tu ovšem dva rozdíly. Nestraší se rozvratem veřejných financí v Řecku, ale v Česku: „náraz do dluhové brzdy“ se zdá být strašidelně blízko. A zároveň se rozvratem legitimizujícím politiku škrtů nestraší před volbami, ale po nich. Ty už jsou vyhrány, daly nám pravicovou vládu, a ta teď prý má „mandát od voličů“ ordinovat nám pravicovou politiku. Odborníci z NERVu už s různými návrhy přišli a je prý jen věcí „politické odvahy“, nikoli politické diskuse, zda se „jen“ sníží podpory v nezaměstnanosti, anebo rovnou zavede školné na vysokých školách. Teze o mandátu vlády k provádění pravicových reforem se každopádně nezpochybňují. Přitom už začíná jít o jeden z největších polistopadových mýtů.
Žádná pravice parlamentní volby 2021 nevyhrála, a je třeba to jasně říct. O ekonomických reformách se v kampani příliš nediskutovalo. Vládní strany jako Piráti, Starostové a nezávislí nebo i KDU-ČSL se dlouhodobě profilují jako „středové“, ať už to znamená cokoli. Lidovci v Česku dlouhodobě prosazují „sociálně-tržní hospodářství“. Spojení STAN a Pirátů bylo spojením dvou podob politického středu – s nabídkou „věcných řešení“ místo „ideologie“. Původní pirátské představy byly navíc spojené s celkem zásadní kritikou jedné z podob soukromého vlastnictví, což spolu se sociálním cítěním části členů posouvalo stranu mírně nalevo. Dnes Piráti, demoralizovaní volebním výpraskem, toto dědictví prohospodařují tendencí být morální tváří pravicových ekonomických změn, jak to ukázala třeba Olga Richterová při parlamentních debatách o snižování valorizace důchodů. Za pravici se ale nikdy neoznačovali.
Za pravicové tak můžeme pokládat jen dvě strany z pětikoalice: ODS a TOP 09, které počtem poslanců ve sněmovně představují menšinu – nemají jich dohromady ani padesát. Ani tyto strany se ale neshodnou. Zatímco TOP 09 ve jménu „rozpočtové odpovědnosti“ mluví o tom, že je třeba nejen škrtat ve výdajích, ale také zvyšovat daně, ODS ve spolupráci s ANO zrušením superhrubé mzdy výrazně přispěla ke krizi, s níž nyní hodlá bojovat. Zdálo by se, že tváří v tvář krizi a obklíčeni ve vlastní vládě přesilou středových politiků by občanští demokraté mohli na některá pravicová dogmata rezignovat: bylo by pochopitelné, že řeší krizi věcně. Problém ale spočívá v tom, že krize „věcné řešení“ nemá: jde prostě o to, komu seberete. Dávalo by smysl brát především těm, kteří už mají. Jenže z bizarně unikajících kalkulací je zjevné, že vláda raději zdraží lidem potraviny, léky, knihy, a dokonce i vodu, jen aby nemusela napravit různé daňové nespravedlnosti a zdanit bohaté, zmírnit nerovnosti mezi pracujícími a živnostníky a sáhnout výrazněji na zisky firem.
Ani ODS a TOP 09 nicméně nezískaly mandát díky tomu, že by se hlásily k pravici. Mobilizovaly především na obranu „liberální demokracie“ před Babišem. Dnes jsou přitom na nejlepší cestě vrátit Babiše k moci, patrně ještě v koalici s Okamurou.
Vláda se tváří, že má mandát k tomu zvyšovat nepřímé daně (které jsou asociální, protože dopadnou na spotřebitele bez ohledu na jejich bohatství či chudobu), ale nikoli ke zdanění bohatých a firem. Tuto demagogii je třeba odmítnout. Existence pravicové vlády s mandátem voličů je iluze, bizarní optický klam. A pokud ODS prosadí svůj tržní fundamentalismus, poškodí kromě společnosti jako celku především své koaliční partnery i sebe samu.
Až dosud vláda na kritiku své ekonomické politiky reagovala odkazy k naší pomoci Ukrajině. Tuto pomoc tím značně zatížila a značný pokles její podpory v české společnosti lze vysvětlit i tím, že mluvčí vlády na otázky, jak bude Fialův kabinet řešit inflaci a energetickou krizi, až příliš dlouho odpovídala v duchu: „Vám sice nepomůžeme, ale podívejte se, kolik jsme přijali uprchlíků a poslali zbraní na Ukrajinu…“
K plánovaným reformám dochází v zemi, kde velká část populace nemá žádné rezervy (jak řekl sociolog Jan Keller, zatímco ve Francii má střední třída úspory, v Česku má dluhy). Plasticky to ukázala Platforma pro důstojnou mzdu, která před pár dny zveřejnila nový výpočet minimální důstojné mzdy, jež činí 40 912 Kč (v Praze 42 776 Kč). Na tuto mzdu přitom dosáhne jen 37 procent pracovních úvazků. Komentátoři jako Petr Honzejk okamžitě přispěchali s tvrzením, že to je „úplná blbost“, protože „všichni známe lidi, kteří mají příjmy nevelké, ale žijí důstojně a šťastně. A naproti tomu takové, kteří se topí v penězích, ale důstojnost postrádají. O důstojnost se bojuje na jiném než ekonomickém poli.“ Vždycky je dobré slyšet, že chudoba cti netratí – zejména od někoho, u nějž si můžeme být jisti, že s chudobou problém nemá. Těžko říct, jak důstojně se u toho cítí jeho čtenáři.
Vláda nemá pozitivní legitimitu – pravicové recepty nevolila ani většina jejích voličů. Její jediná legitimita je negativní – nevládnou Babiš a Okamura. V zemi, kde parlamentní opozici ztělesňuje oligarcha, u něhož je jediným korektivem cynismu sebestřednost, a politický podnikatel s krajně pravicovými postoji, je opozice do značné míry pomocníkem vlády. Dokonce i prostor pro neparlamentní opozici do značné míry obsadil Jindřich Rajchl a další variace na Okamuru. Vracet se na scénu bude pro levici neskonale těžké, jak ukázaly levicové a odborové demonstrace na podzim i nevydařená prezidentská kandidatura Josefa Středuly. Levice už není automatickou platformou protestů proti vládě, jako byla za Nečase. Přitom to, zda dokáže hrát roli opozice a zareagovat na současnou ekonomickou situaci a očekávatelné vládní reformy, na dlouho – a možná už natrvalo – rozhodne o její relevanci.
Autor je politolog a novinář.