Dokumentarista Vít Klusák ve spolupráci s partnerkou Marikou Pecháčkovou natočil jeden ze svých nejlepších filmů. Snímek Velké nic sleduje období covidových lockdownů, není ovšem ani tak o pandemii samotné, jako o schopnosti české společnosti se semknout a vzápětí znesvářit.
Ulice Prahy, kudy dříve proudily desetitisíce turistů, zejí prázdnotou. Před Thomayerovou nemocnicí se na trávníku nerušeně pasou mufloni. Uvnitř se lékařský personál ve spěchu obléká do ochranných obleků, zatímco v pokojích za skly pacienti, připojení ke změti hadiček, ztěžka lapají po dechu… Dokumentární film Velké nic Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové podává svědectví o nedávné pandemické historii. O době, která ukázala, jak moc je český národ schopen vynalézavosti a soudržnosti stejně jako rozepří a hloubení názorových příkopů.
Příležitost se zastavit
O samotné pandemii se divák z filmu mnoho nového nedozví. Tvůrci neaplikují na události dnešní hledisko a nesnaží se zpětně zodpovědět například otázku, zda opatření přijatá vládou situaci pomohla, či nikoliv. Vycházejí naopak z každodenní observace, přičemž několik vybraných protagonistů sledují v delším časovém horizontu. Klusák s Pecháčkovou začali s natáčením hned na začátku pandemie v březnu 2020 a následující dva roky sledovali dopady protiepidemických opatření i často úsměvné jednání svých hrdinů. Příliš se nedivíme plavci, který si v suterénu svého domu zřídí improvizované sportoviště za pomoci nafukovacího dětského bazénu a lana, jež jej drží na jednom místě. V podobně tragikomické aktivity museli své koníčky a rituály proměnit mnozí.
Ačkoliv je film natočen časosběrnou metodou, neodkazuje na konkrétní datace či milníky. Původní záměr strukturovat příběh podle změn ministrů zdravotnictví nakonec autoři nevyužili a politickým činitelům poskytli jen minimum prostoru. Ocitáme se tak v jakémsi covidovém bezčasí, v onom „velkém nic“, v němž režisér a pedagog Karel Vachek spatřoval šanci lidstva zastavit se a přeformulovat své hodnoty. Je patrné, že právě Vachek byl se svým filosofickým pohledem na situaci pro Klusáka zásadní inspirací, a snímek příznačně končí právě epitafem za Vachka, jenž v prosinci roku 2020 zemřel.
Hledání absurdit v současném světě nicméně patří ke Klusákovu rukopisu. Připomeňme například Dobrého řidiče Smetanu (2013) či novější a diskutovanější Svět podle Daliborka (2017), ve kterém režisér stylizovanou exhibici dovedl na hranu dokumentárního a hraného tvaru. Divácky mimořádně úspěšný snímek V síti (2020), vzniklý ve spolupráci s Barborou Chalupovou, je zase záznamem filmově-sociálního experimentu, ve kterém účast štábu před kamerou, proces natáčení a vstupování tvůrců do dění tvoří základní prvky. Velké nic je oproti tomu natáčené civilnějším, pozorovacím způsobem, který evokuje starší Vše pro dobro světa a Nošovic (2010). Přítomnost štábu není v novince až na pár dotazů zpoza kamery patrná. Naopak, tvůrci postavám z různých názorových břehů ponechávají dostatek prostoru, a divák tak může pochopit i motivace těch, s nimiž nesouhlasí. Stylizace však filmu nechybí: odráží se ve volbě černobílého obrazu i v pečlivě komponovaných záběrech a zvukové dramaturgii.
Zpátky do normálu?
V druhé polovině stopáže začíná převládat frustrace z dlouhého lockdownu a zmatečného jednání vlády a do centra pozornosti se dostává dezinformační scéna vedená Janou Peterkovou. První zasedání jejích příznivců je uvedeno záběry na obrazy Pietera Bruegela a zvuky hromů – jsou to neklamná znamení blížící se bouře, jež vyústila v masivní demonstrace na Staroměstském náměstí, potlačené policejními těžkooděnci. Ačkoliv je počínání antivaxerů (podle nichž se prostřednictvím testů a vakcíny v lidském mozku tvoří „čip“) bizarní, i zde film ukazuje své hrdiny z lidské stránky. Peterková v domácím prostředí působí především jako vystrašená matka, jež se obává o zdraví a budoucnost svých dětí. A její obskurní názory jsou nakonec jen špičkou ledovce postupně narůstající celospolečenské frustrace.
Právě druhá polovina filmu, která sleduje rostoucí nesouhlas obyvatel s kroky vlády, nejlépe potvrzuje, že Klusákovy dokumenty jsou dlouhodobě silné ve střihu. Ondřej Nuslauer, který s režisérem spolupracoval už na televizním filmu 13 minut (2021), paralelním střihem obratně propojuje čím dál násilnější demonstrace s vytouženým návratem jedné z protagonistek na operní jeviště. V závěru jsou možnosti návratu k „normálnímu životu“ stále omezené, projevy odporu sílí a také filmová montáž graduje. Nakonec však snímek – jako proroctví dalších možných vln epidemie – uzavírají stejné statické záběry, jakými Velké nic začíná. Naznačuje tak, že cesta z krize bude dlouhá a že se po všech vykonaných činech i vyřčených slovech ocitáme zase tam, kde už jsme jednou byli.
Autor je filmový publicista.
Velké nic. Česká republika 2023, 103 minut. Režie Vít Klusák, Marika Pecháčková, kamera Adam Kruliš, Vít Klusák.