Objektivní humor

Ačkoli víme dosti dobře, co je černý humor, a dovedeme ho snadno odlišit od jiných druhů humoru, přece doposud chybí definice, která by zpřesnila tento pojem dost určitý, aby mohl označovat zvláštní oblast komických jevů, a na druhé straně příliš neuchopitelný, aby přispěl k jejímu poznání. I když si zde nebudeme ukládat rozsáhlé úkoly po­­jmoslovného objasňování, bude třeba pokusit se charakterizovat toto území humoru aspoň do té míry, jaká je nutná k pochopení jevištní atmosféry, které se dožaduje Tatarská svatá.

Objektivní, černý, absurdní či fantastický humor – všechna tato adjektiva bývají souznačná – není veselý, protože nemá pointu, a pokud ji má, je popřením toho, co pointou obvykle rozumíme. Není sarkastický, neboť je zdánlivě zájmuprostý a nahodilý, není angažován v sarkastickém smyslu, není ostentativně útočný. Objektivní humor se liší od ostatního humoru především v tom, že je zdánlivě nebo skutečně nekonstruovaný. Smíme­-li si při jeho charakteristice pomoci názorným příkladem, odvoláme se ke scénám, o jejichž nekonstruo­vanosti nemůže být pochyb, k těm, které dovede rozehrát žertovný vítr s klobouky příliš snadno vznětlivých pánů. Tento elementární humor je jakýmsi praprvkem objektivního humoru, třebaže nevyčerpává celou jeho složitost. Kdyby tyto scény, které jsou ostatně neodolatelné jen tehdy, jsme­-li přesvědčeni o tom, že jsou bezděčné, byly ozdobeny pointou sebevtipnější poznámky, rázem by se objektivní humor proměnil v humor konstruovaný, v účelné a typické veselí.

Objektivní humor nelze ovšem vymezit přesnými hranicemi; přechází často sotva znatelně do jiných poloh, a to zejména tam, kde konstrukce je nesnadno rozeznatelná nebo kde má zdánlivě jinou funkci. Konstruo­vaný humor deformuje skutečnost téměř vždy do stavu karikatury. Podrobuje ji řádu veselí, které může být sarkastické, satirické, pesimistické či optimistické. Objektivní humor se vyhýbá deformacím. Je nejsilnější zvláště v situaci nijak záměrně neupravované, kde se projevuje v jakémsi druhém plánu nebo významu. Nejen jeho účin, ale i celé jeho utváření spočívá především v jakési falešné nebo druhotné interpretaci skutečnosti, ve výkladu podřízeném řádu absurdity.

Řekli jsme, že tento druh humoru není konstruovaný. A přesto existují díla téměř zcela proniknutá jeho výbušnou náloží, a to nejen v nejrůznějších etapách dějin umění, nýbrž i v lidovém humoru, v nadávkách, ve snářích a samozřejmě ve schizofrenii. Proto je tu třeba chápat význam konstrukce ve smyslu takové tvorby, která má svůj pevný řád v oblasti umění nebo v jiných oblastech, které s ní mohou za jistých okolností souviset.

Řád absurdity, jemuž je zasvěcen objektivní humor, předpokládá ovšem popření jakéhokoliv pevného řádu, a to i toho, který bychom se odhodlali přisoudit samotné absurditě. V tom je neuchopitelná a nihilistická, neboť řetězové reakce její rozkladnosti nejsou ničím omezitelné. Není proto přesné ztotožňovat objektivní a absurdní humor. Objektivní humor není rozkladný, nýbrž provokativní. Ať je míra jeho absurdnosti jakákoliv, není neomezená, a tím i bezúčelná. Její rozsah je dán účelem provokace a tam, kde provokace má určitý účel, je nevyhnutelně také určitá psychologická, estetická a sociál­ní pozice, která se touto provokací brání nebo útočí.

Totéž platí i o cynismu, s jakým objektivní humor interpretuje skutečnost, s jakým se dobývá do jejího druhého plánu. Není to cynismus pro cynismus, který „se může stát cynismem proti pravdě“ (René Crevel), nýbrž z největší části cynismus, který je původním znakem citové nebo rozumové vzpoury, usilující o zdiskreditování odumírajících životních forem a konvencí.

Objektivní humor je objektivní v tom, že skutečnost nepřevádí do typicky komických tvarů, do tvarů umělých a humoristicky konvenčních, nýbrž ji pouze chápe a vykládá v absurdním smyslu, přičemž respektuje její konkrétní, surový stav. To znamená, že se obrací k těm stránkám naší duševní činnosti, které si přibližují skutečnost emocionálně a uznávajíce její objektivní zákonitost, prohlubují ji o objektivní zákonitost afektivních procesů. Jestliže básník nebo malíř (říkejme jim tak i tehdy, jde­-li o lidový humor) nalezne nebo vytvoří dílo objektivního humoru, je vědomě či bezděčně poslušen diktátu imaginativních sil, které se sice vymykají konvenční logice, avšak které přirozenou zákonitostí svých přetvářecích procesů jsou úžeji spjaty s objektivní realitou než ustálený umělecký řád, který předpokládá destilaci skutečnosti podle vnější, konvencionalizované estetické znakovosti.

Důraz na interpretační aktivitu vůči esteticky nedeformované skutečnosti, aktivizace citové a intelektuální účasti diváka nebo čtenáře ve vztahu k dílu a k tvůrčímu procesu a konečně provokativní příklon k afektivním složkám našeho myšlení činí objektivní humor jedním z podstatných prvků toho druhu poezie, který bývá označován dosti nepřesným termínem moderní umění a který bychom raději, s ohledem na jeho dávnou tradici, označovali fantastickou poezií. Zjišťuje­-li André Breton jeho přítomnost v každém význačném díle prvé třetiny 20. století a tvrdí­-li André Salmon, že „každý lyrismus je absurdní pro přísnou logiku“, dospívají nezávisle na sobě k témuž závěru. Rabelais tím, že na jednom místě líčení Gargantuova života s ostentativní úmorností kupí vedle sebe názvy společenských her, nedosahuje jen vysokých poloh objektivního humoru, nýbrž absurdnost tohoto monotónního odříkávání nám dnes naznačuje daleko víc o básníkově vzpouře proti veselé společenské pitomosti než vyčerpávající traktáty. Právě tak Hieronymu Boschovi dovolí absurdita objektivního humoru rozbít úzké hranice alegorie, aby svou svrchovanou brutalitou dokázala, že i nejodvážnější fantasmagorie mohou obsahovat společensky kritický náboj.

Těm, jimž sedmdesát let mladé dílo Alfreda Jarryho, soudobá scénická poezie Samuela Becketta nebo tvorba Charlese Adamse připadají jako symptomy buržoazního úpadku a neplodné hříčky snobského estétství, měl by být příklad obou renesančních umělců, jejichž staleté domovské právo mezi nejvyššími kulturními hodnotami lidstva je nesporné, přesvědčujícím důkazem, že fantastická tvorba, tak absurdní a bohatá na objektivní humor, je přece jen něčím víc než pouhou hrou. Je pravda, že od dob Alfreda Jarryho, jehož poezie předznamenávala vývoj umění 20. století, živel absurdnosti a objektivního humoru hraje v umění stále pronikavější roli, avšak stejně prokazatelným faktem je i rostoucí pronikavost rozporů v lidském životě, kam toto století nahrnulo hory nadějí i hrozeb s velkorysostí, v jaké se mu nevyrovná žádné jiné.

Kdybychom nyní měli odpovědět na otázku, co je objektivní humor, řekli bychom s výhradou, že naše odpověď bude jen přibližně charakterizující, že objektivní humor je konfrontace několika reálných prvků, která je výmluvná ve své absurdnosti.