Vládní arogance možná donutí vysokoškolské pedagogy i studenty – zvláště ty z humanitních oborů – k zakládání stávkových výborů a obsazování univerzit. Trvalý úspěch jejich zápasu je však nemyslitelný bez vytvoření demokratického spojenectví s ostatními pracujícími.
Proč jsou příjmy humanitních akademiků tak nízké? Filosofka Ľubica Kobová shledává jednu z příčin tohoto stavu v jejich sebeidentifikaci s vyšší střední vrstvou, přestože reálně jsou spíše třídou práce (viz A2 č. 7/2023). Tento sebeklam se pojí se studem vysokoškolských pedagogů a pedagožek přiznat si nedůstojnost svého ohodnocení a snahou kompenzovat ji domnělou prestiží. Kobová vidí řešení v akceptaci reálné třídní identity. To by mohlo otevřít nový horizont společných zájmů s jinými skupinami pracujících. Dělníci z žatecké továrny jihokorejské firmy Nexen či kurýři Woltu ostatně vstoupili do stávek už během letošního února. Přestože Vysokoškolský odborový svaz zorganizoval 28. března výstražnou stávku, jeho předseda Petr Baierl v rozhovoru pro Aktuálně.cz odmítl rámovat protest jako protivládní, neboť akademici prý často volí pravici. Dokonce zmínil svou snahu eliminovat příliš radikální hesla transparentů, pokud by překročila schválené meze mzdových požadavků.
Tyranie průměrnosti
Podle filosofa Radima Šípa problém českých vysokých škol netkví jen v nespravedlivém přerozdělování peněz na úkor společenských věd, ale také v nespravedlivé distribuci moci, vedoucí k průměrnosti české vědy jako takové. Z tohoto stavu viní klientelistické akademické sítě v univerzitních strukturách. Dodejme, že Max Weber viděl hlavní problém profesionálů moderní vědy v průměrnosti již před sto lety, když vysvětloval příčinu byrokratizace řízení univerzit. Místa asistentů podle něj obsazují ti, kdo jsou nejloajálnější k profesorům a správě univerzity. Příkladem budiž politizovaný spor o Ústav pro studium totalitních režimů pod vedením Ladislava Kudrny jako ukázka kádrování a protekce „spolehlivých“ pracovníků na úkor těch intelektuálně zajímavých. Technokracie, závislost výzkumů na zájmech armády či soukromých donátorů a kult pracovních týmů rozvoji tvůrčích osobností také nepomáhají.
Šíp se nicméně pokusil pojmenovat problémy specifické pro český vzdělávací systém. Prvním z nich je kontinuita elitářství humboldtovské koncepce univerzity, zrcadlícího hierarchii pruské armády. Akademické senáty podle Šípa nepředstavují skutečnou kontrolu moci, neboť ta se koncentruje v klíčových pozicích rektora, děkana a předsedů senátů a komisí. Druhým problémem je kontinuita normalizace v podobě klientelistických sítí a jejich bojů o finance a vliv. Obě tendence se přitom překrývají a jejich příčinou je nedůslednost demokratizace akademické půdy po roce 1989. Důležité jsou také vazby na mocné „řešitelské týmy“, neboť v mentálním nastavení členů oborové komise Grantové agentury Akademie věd ČR má větší hodnotu drobná vědecká práce kolektivů než inovativní nápady jednotlivců.
Přestože stěžejním programovým heslem Občanského fóra byl „návrat do Evropy“, do akademických struktur nebyly implementovány instituce studentské samosprávy v podobě rad, do nichž studenti kandidují za politické strany a zdola kontrolují činnost vedení. Otázka je, zda pravicově orientovaní zástupci generace roku 1989 fungování těchto struktur nerozuměli, nebo je odmítali s tím, že jde o výdobytky radikálně levicových vzpour „dlouhých sedmdesátých let“ na Západě. Ať už čeští akademici a studenti svým západním kolegům rozuměli málo, anebo naopak až příliš, rozhodli se vrátit k univerzitní tradici 19. století – s feudální strukturou i s trapnými taláry, kloboučky, žezly a řetězy. Případy sexuálního obtěžování jsou pak jen dalším z mnoha příkladů zneužívání nekontrolované moci.
Stávkující inteligence
„Už ani korunu!“ vzkázal premiér Petr Fiala akademikům a akademičkám reprezentovaným Petrem Baierlem, který jejich zájmy hájí v uctivém předklonu s cílem nepopudit vládu. Třídní sebeklam a zjevné autoritářské sklony bohužel mohou akademické obci i studujícím bránit ve vytvoření aliance s dalšími skupinami pracujících. Rozpojit uzavřený kruh stavovské sebezahleděnosti a zvolit si moudřejšího předsedu však není jen v zájmu několika profesních skupin. Jde o formování konsensu na požadavcích demokratického národa, jenž by mohl konkurovat šovinistickému lidu reprezentovanému na Václavském náměstí krajně pravicovými populisty, hrajícími mimo jiné i na strunu resentimentu vůči „inteligenci“, jež je rámována jako „nepřítel českého lidu“.
Největší slabinou Šípovy analýzy je, že neřeší, jak univerzity demokratizovat. Standardním nástrojem by mohlo být přijetí nového zákona o vysokých školách, jenž by kontrolní instituce implementoval shora v naději, že je akademická scéna uvede v život. Protože taková varianta je v případě současné vládní koalice nemyslitelná, nezbývá než prosazovat reformy zdola. Neznámou v řešení tohoto příkladu jsou ovšem zájmy přírodovědných a dalších privilegovaných oborů, saturovaných právě nerovným přerozdělováním moci a peněz. Úspěšné prosazení demokratizace univerzitní samosprávy totiž závisí právě na konsensu mezi různými segmenty.
V následujících týdnech a měsících je každopádně potřeba na akademických pracovištích zakládat stávkové výbory, o nichž hovořil 31. března předseda školských odborů František Dobšík. Tyto orgány by mohly pomáhat při koordinaci, pokud by se akademici a studenti rozhodli obsadit své fakulty a univerzity a přimět vládu k akceptování aspoň hlavních požadavků.
Autor je doktorand historie na FF UHK.