Odkud roste diktatura

Russia 1985–1999: TraumaZone přes svůj ná­zev není počítačová hra ani béčkový horor či válečný spektákl, i když sedmidílná dokumentární série o rozpadu Sovětského svazu a následných proměnách Ruska nese i rysy těchto žánrů. Britský dokumentarista Adam Curtis chtěl tisíce hodin záznamů, které od osmdesátých let natočili reportéři BBC v Rusku, původně zveřejnit v online archivu. Nakonec z nich sestříhal monumentální portrét společenské transformace, která začíná roku 1985 Gorbačovovými snahami o ekonomické reformy a končí v roce 1999 s odchodem Borise Jelcina, zatímco oligarchové připravují cestu k prezidentskému křeslu Vladimiru Putinovi.

Šoková terapie

Sledovat Rusko v této historické etapě může být z pohledu Západu jako dívat se na zaostalého sourozence. Curtis však nevidí bývalý východní blok jako skanzen podivností, spíš jako obří laboratoř pro experiment, při němž se může stát cokoli. Asi nejkomplexněji do nitra této laboratoře nahlíží čtvrtá kapitola, v níž Jelcin povolává ekonoma Jegora Gajdara, který slibuje, že s pomocí amerických expertů během osmnácti měsíců nastartuje v zemi tržní ekonomiku. Odvážný plán vyžaduje radikální řešení, pro něž se vžilo označení „šoková terapie“. Extrémně rychlý přechod z centrálně plánovaného hospodářství k volnému trhu ovšem místo slibovaného ozdravení vyvolá kolaps hroutícího se systému. Kvůli hyperinflaci nemají lidé na jídlo a továrny zaměstnancům neplatí penězi, ale v naturáliích. Na vlakovém nádraží se k cestujícím ve vozech vzpíná moře rukou nabízejících broušené vázy. Pracovníci místní sklárny se pokoušejí prodat výrobky, které dostali místo mzdy. Gajdar se stává nejnenáviděnějším mužem v zemi a Jelcin, jenž pokračuje v jeho reformách, si znepřátelí většinu Rusů.

Pro koho se tedy buduje postsovětské Rusko? TraumaZone hledá odpověď už v osmdesátých letech. S částečným zavedením volného trhu se do struktur komunistického režimu začala vplétat nová zájmová skupina, z níž se později etablovali první oligarchové. Tato skupina nestojí na straně občana ani státu, vlastně se nepřiklání k nikomu. Existuje sama pro sebe a snaží se zůstat pokud možno neviditelná, aby mohla nepozorovaně hromadit majetek a moc. Přiléhavě tuto „zákulisní vládu“ vystihl novinář z Curtisova snímku HyperNormalisation (2016). Skutečná moc podle něj zůstává skrytá, zatímco pozornost veřejnosti se rozptyluje zmatkem a nejasnostmi, jakými veřejnost rozptyloval třeba bývalý Putinův poradce Vladislav Jurjevič Surkov. Tento „loutkovodič“ docílil toho, že lidé pod vlivem médií nedokázali odlišit realitu od konspirace, natož rozpoznat, pochopit a zmapovat mocenské struktury.

Kolaps, rozklad, úpadek

Je fascinující sledovat, jak Curtis tomuto univerzu dává konkrétní podobu. Podobně jako spisovatelé Franz Kafka, George Orwell nebo Joseph Heller, popisující anonymní mocenské struktury, které mají nelidské rozměry a neřídí se srozumitelnou logikou, také britský dokumentarista líčí univerzum, jež by se dalo přirovnat k loutkovému světu. Žijí v něm tři skupiny obyvatel. Loutkovodiči nemají těla ani obličeje, žijí v „zásvětí“, odkud ovládají státníky. Ti představují jakési duté schránky, nástroje k udržování mocenské struktury při životě. Obyvatelstvo je kompars, který sytí molocha svým masem, slzami a krví. Právě optika obyčejných lidí je však v Curtisově seriálu zásadní. Rusko je takové, jací jsou oni. Je to malé děvče, které žebrá na ulici, kosmonaut, jenž po rozpadu Sovětského svazu ­uvízl ve vesmíru, i matka, která ­sleduje ­videozáznamy s ostatky vojáků padlých v Če­čensku, aby mezi nimi našla svého syna.

Určité rétorické figury se opakují. Když sledujeme, jak se ruští státníci na banketu setkávají se zahraničními investory, v Moskvě se otevírá pobočka módního časopisu Vogue a metropole se transformuje po vzoru evropského velkoměsta, můžeme si být jisti, že bude následovat záběr na prázdné regály v obchodech s potravinami, na lidi rozprodávající na ulicích svůj majetek, na zákazníky stojící před pobočkou vytunelované banky nebo bezdomovce žijící v moskevském podzemí či v lesních chatrčích. Curtis však nepracuje s kontrasty proto, aby zjednodušoval, ale aby podpořil narativ kolapsu, rozkladu a úpadku. Zdánlivě banální scény jsou naplněny traumatizujícím poselstvím. Hořící auto odkazuje na války mafiánských skupin. Ples v jednom z paláců Kremlu ukazuje Rusko, jež se na chvilku zahledělo do své imperiál­ní minulosti. Záběr na dva svatebčany, kteří se fotí v Jekatěrinburgu u pravoslavného kříže, zase naráží na osud cara Mikuláše II. Právě v těchto místech totiž stál dům, kde na něj byl spáchán atentát. Jelcin nechal budovu zbořit a carovy ostatky rozptýlit v nedalekém lese.

Dvě traumata

TraumaZone není investigativní dokument o konkrétní kauze; snaží se postihnout celek. Jak ale zachytit všechny aspekty, a nedopustit se zjednodušení nebo zkreslení? Curtis se zkreslujícímu zobecňování naštěstí vyhýbá tím, že pracuje s mnoha významovými vrstvami, v nichž se odráží rozmanitost materiálů i témat, které zpracovává. Dokonce vynechává autorský komentář, v němž v předešlých dílech vysvětloval svůj pohled na věc. Ponechává tak divákovi prostor, aby sám nalezl interpretační klíč k tomu, co snímek říká o minulosti i dnešku.

Přestože Curtis nezmiňuje současnou válku na Ukrajině, seriál TraumaZone je pro pochopení ruské invaze klíčový. Západní média leckdy vyobrazují Putina jako válečného zločince či psychopata, který jako by se objevil odnikud a zničehonic začal řídit impérium. Tak kolem něj vzniká vakuum, jež mu dodává auru nevyhnutelnosti. Jako bychom se měli smířit s tím, že se čas od času zkrátka objeví krutovládce, který způsobí utrpení milionům lidí. Nejedná se nicméně o žádnou hru osudu, ale o promyšlenou strategii: když se blížil konec Jelcinova druhého období, oligarchové hledali nástupce, který by nadále toleroval jejich mafiánské praktiky. Vybrali si nevýrazného byrokrata a prostřednictvím rozsáhlé mediální kampaně z něj udělali prezidenta.

Podobně Putinova válka na Ukrajině není nečekanou událostí, ale logickým vyústěním vývoje v zemi za posledních čtyřicet let. Rusové během tohoto období podle Curtise utrpěli dvě traumata: jedním byl kolaps komunismu, druhým kolaps demokracie, která je pro ně nyní synonymem pro mafiánský stát. Ruská zkušenost je pro nás užitečná, protože ukazuje, že diktatura se neobjevuje znenadání a že může vyrůst i na demokratických základech.

Autor je filmový publicista.