Osvícenství nebylo jen jedno

V českém povědomí se objevuje dvojí podoba osvícenství – jako modernizace a jako germanizační „temno“. Který z nich je oprávněnější?

Ty dva pohledy jsou úzce spjaty, protože i ona germanizace byla součástí modernizace habsburské monarchie. Začínala už v pobělohorském období, ale nabyla na významu v tereziánské a josefínské době právě v souvislosti se snahami o centralizaci a unifikaci správního aparátu. Němčina se měla stát základním komunikačním médiem, které by propojovalo úřady jádra monarchie, jemuž se říkalo dědičné země, tedy velkovévodství rakouské a království české. Byla to součást modernizačních snah, které cílily na sjednocení státní správy, ekonomie a financí.

Jak toto dvojí osvícenství zapadá do příběhu českých národních dějin, rámovaných národní emancipací dovršenou založením československého státu?

To je jeden z důvodů, proč mě osvícenství fascinuje – ve většině evropských zemí se s jeho počátkem datuje také počátek modernity, kdežto u nás ji spojujeme až s národním obrozením. To se ovšem s osvícenstvím částečně prolíná, časově i personálně. Máme řadu osobností, které jsou osvícenci i obrozenci, třeba Josef Dobrovský. Na druhou stranu jsou to procesy, které působí protikladně. Právě osvícenství díky modernizaci státu umožnilo vznik toho, co dnes nazýváme občanská společnost. I ty nejautoritativnější reformy osvícenského absolutismu přinášely rovnost před zákonem a poddanské reformy, které cílily na 98 procent obyvatelstva českých a rakouských zemí, v sobě nesly emancipační potenciál. A tím připravovaly, když odhlédneme od národního aspektu, moderní společnost. Dá se říct, že moderní společnost se rodí s centralizovaným moderním státem, který se formoval v tereziánské a josefínské době.

Obrození samo se rodí z dvou směrů. Jedním je vymezování se vůči centralizaci. Praha trpí tím, že ač byla kdysi centrem monarchie, kde probíhaly korunovace a kde byly uloženy korunovační klenoty, najednou stojí na periferii. S tím souvisí i pocit, že čeština, kdysi literární a úřední jazyk, je odsouvána na okraj. To vymezení bylo poměrně silné. Součástí odporu proti centralizaci byla konzervativní fronta, která se vůči reformám vymezovala zprava. Jejím hlavním představitelem byla česká historická šlechta, která hájila, vlastně sobecky, své zájmy proti osvícenskému absolutismu, a zaštiťovala se přitom státoprávními nároky českého státu. Ale patřila k ní rovněž tradice katolického baroka – také řada příslušníků katolické církve, nejen z jezuitského řádu, byla silnými oponenty josefínských reforem. A zároveň bránili českou kulturu a české písemnictví. A pak tu byli ti, kteří na státní osvícenství reagovali spíše pozitivně, protože oceňovali, že stát rozvolnil cenzuru, sekularizoval se, zavedl povinnou školní docházku a řadu poddanských reforem. Díky tomu ostatně vyrostla generace, která byla alfabetizována a z níž vzešli čtenáři a šiřitelé české literatury.

Není Dobrovský vlastně jediným známým představitelem osvícenství i obrození, kdežto ostatní významní osvícenci, například Stepling nebo Seibt, se identifikovali jinak než jako Češi?

Vedle Dobrovského tu máme třeba o generaci staršího Františka Martina Pelcla a naopak o generaci mladšího Josefa Jungmanna. Všichni tři jsou osvícenci i obrozenci, ale každý řešil jiné problémy a obrození vnímal jinak. My o nich zpravidla vyprávíme chronologicky a tvoříme z jejich posloupnosti jakousi genealogii, příběh obrození. Oni ale více náleželi své generaci než té linii, kterou my do nich vkládáme. A naopak jsme z pokrokářské verze národního příběhu vymazali vše, co se nám nehodilo, například zmíněné konzervativce. Přitom katolicko­-konzervativní fronta v sobě měla velmi silný obrozenecký náboj.

Podílelo se osvícenské období na formách později vznikající české politiky? Většinou se jako příčina krotkosti pobřeznové české politiky a neochoty k otevřené revoltě udává Bílá hora, nebylo však osvícenství důležitější?

Když se dnes díváme na osvícenství, často tak činíme pohledem, který můžeme nazvat západní. Modelem osvícenství je Anglie nebo Francie, platí ono „ex occidente lux“ a vzorovým uspořádáním státu je konstituční monarchie. A tento model stavíme intuitivně výš než osvícenský absolutismus, který panoval ve střední Evropě. Tady existovala jiná politická tradice, jiný způsob chápání přirozeného práva a jinak se nakládalo i s myšlenkami, které přicházely ze Západu, třeba těmi Hobbesovými. Leviathan, který v Anglii položil základy k obhajobě konstituční monarchie, se do střední Evropy dostal prostřednictvím Leibnize a Wolffa a stal se obhajobou osvícenského absolutismu. Panovník byl v tomto pojetí ztělesněním absolutní moci, ale také Rozumu, a před ním coby ztělesněným státem si byli všichni ostatní rovni. Ve středoevropském a českém prostředí se tento přístup upřednostňoval proti západnímu modelu, protože ten ustavoval v podstatě jakousi „oligarchii“ – dělení na lepší lidi, mající své zastoupení, a na lid, jenž je nemá. Kdežto tady si byli všichni před panovníkem rovni. Ve středoevropském veřejném diskursu dlouho přetrvávala idealizovaná představa panovníka coby personifikovaného rozumu a státu. A právě tato představa podkopávala projevy občanského odporu, protože cejchovala jejich představitele jako ty, kteří se bouří proti svrchovanému Rozumu.

Kant v textu Co je osvícenství říká: „Osvícenství je vykročení člověka z jeho jím samým zaviněné nesvéprávnosti. Nesvéprávnost je neschopnost používat svůj vlastní rozum bez cizího vedení. Tato nesvéprávnost je zaviněna námi samými, když její příčinou není nedostatek rozumu, ale nedostatek rozhodnosti a odvahy používat ho bez cizího vedení.“ Byl u nás tento text, který jde vlastně proti zmíněné patriarchální tradici, diskutován?

Pokud je mi známo, tento text tu výrazněji reflektován nebyl. Byly tu recipovány jiné Kantovy spisy, například Náboženství v mezích prostého rozumu se těšilo oblibě i v prostředí katolického kléru. Byly tu však – a vlastně celém Německu – vážné diskuse kolem roku 1800 o pravém a falešném osvícenství, které jsou mimo jiné ozvukem Kantova textu. Řešilo se, kdo má být osvěcován, jestli se to má týkat všech obyvatel, nebo jen některých, a jestli by nebylo lepší, kdyby někteří zůstali vedeni osvícenými poručníky, protože sami k osvícenství ještě nedozráli.

Jaké byly výhody rakouského modelu formování moderního státu oproti francouzskému, revolučnímu, a britskému, konstitučnímu, který se často vyzdvihuje?

Angličané po své nekrvavé revoluci v roce 1688 a krvavé o půl století dříve ustavili systém vlády, který neměl v Evropě precedent, ale ani následovníka. A je otázka, jestli by to bylo jinde možné, jestli by se jinde stavy dokázaly konstruktivně zapojit do spoluvládnutí. U nás se neprojevovaly příliš zodpovědně, což byl důsledek nevyzrálosti společenské elity. V Anglii ovšem na druhou stranu došlo k tomu, že se velmi dlouho neřešilo to, co v Rakousku bylo těžištěm reforem a čemu bychom dnes říkali „sociální zákonodárství“ – tedy otázka poddanská. Rozdíl byl do značné míry dán ekonomickým systémem: zatímco v Británii vládl ekonomický liberalismus, tady vládl státní protekcionismus. Rakousko, ale také Prusko neměly kolonie a zámořský obchod, z něhož by mohly bohatnout. Ekonomický liberalismus, který byl odpovědí na bohatství plynoucí z obchodu se zámořím, si vynucoval liberalismus politický. Z něj profitovaly hlavně vyšší a vyšší střední vrstvy. K lidu se však choval dost sobecky a moc se o něj nestaral. Města jako Londýn nebo Manchester byla ohromně bohatá, existovala tam však chudoba, jaká byla v tehdejší střední Evropě nemyslitelná.

Středoevropský prostor řešil úplně jiné problémy. Od třicetileté války tu byly vleklé ekonomické těžkosti, ohromný demografický propad, habsburská monarchie byla neustále ohrožována pokusy o uchvácení svých částí. Takže důraz byl kladen na rozvoj populace a s tím spojenou brannou moc. Z toho plynul i zájem státu starat se o své poddané – potřeboval brance a daňové poplatníky. Šlo o odlišné odpovědi na odlišné podmínky.

Francie je zajímavá v tom, že ačkoli se považuje za kolébku osvícenství, kdežto habsburská monarchie je onen věčný „strážce na Dunaji“, kde Josef II. udělal pár reforem, ze všech výzkumů, které jsem dělala, vycházel zcela jiný obrázek. Ano, ve Francii se více diskutuje a jsou tam salony a filosofové, či spíše publicisté, kteří propagují filosofii. Ti jsou však ve skutečnosti na okraji, žijí ve vyhnanství, jsou zakazováni nebo pronásledováni. Francie řeší podobné problémy jako Rakousko – není možné zdanit privilegované stavy, monarchie je zadlužená. Francouzský absolutismus je ale proti rakouskému úplně bezzubý a panovníkovi se nikdy nepodaří monarchii zreformovat. Naopak v habsburské říši proběhlo od nástupu Marie Terezie po smrt Leopolda II. dvaapadesát let reforem. Takto úspěšnou reformní politiku žádná jiná monarchie neuskutečnila a Francie nejméně ze všech. Tam ty pokusy selhaly vlastně hned, a kumulace problémů ekonomických, politických a nakonec i intelektuálních vedla k revoluci. Díky graduálním reformám se podobnému vývoji v habsburské říši podařilo zabránit.

V souvislosti s Josefem II. mluvíte o „revoluci shora“ a „despotismu obecného blaha“. První termín si zpravidla spojujeme se Stalinovou „druhou revolucí“, druhý s jakobínskou fází Francouzské revoluce. Znamená to, že Josefovy reformy byly srovnatelně radikální?

Ta narážka nebyla na Stalina, ale na to, že Josef je někdy označován jako „revolucionář z boží milosti“. A hlavně jsem tím chtěla upozornit, že jeho reformy skutečně byly velice radikální, a přitom využívaly „revolučního potenciálu“, který vycházel zdola. Šel vstříc těm nejnižším společenským vrstvám, realizoval celou řadu poddanských reforem, které omezovaly vrchnosti. Řada jeho reforem připomínala kroky Ústavodárného shromáždění z první fáze Francouzské revoluce.

Despotismus obecného blaha spočíval v tom, že Josef se s nikým příliš neradil. Rady si vyslechl, ale rozhodl se vždy sám a prosazoval svá rozhodnutí autoritativním až bez­­ohledným způsobem. Nejvíc se s nimi ztotožňovala střední část úřednických vrstev, ty je přijaly zcela za své. Tito úředníci měli skutečně za to, že slouží obecnému blahu, rozkvětu země a všem poddaným, byť jim možná dělalo radost, že mohou trochu škodit aristokratům.

Na jednom místě říkáte, že iniciativy zdola nebyly vítány, a zároveň ukazujete, že pro reformy byli významní jejich realizátoři na různých stupních státní hierarchie, často z nešlechtických, měšťanských vrstev. Není to rozpor?

Záleží na tom, jak definujete ono „shora“ a „zdola“. Shora ta úřednická místa vznikají, shora se vytváří celý ten aparát, ale jsou to ti, kteří působí v něm, tedy dole, kdo ty reformy, často s nadšením, uskutečňují. Dobře je to vidět na katolickém kléru. Církev je jednou z institucí, které se Josef II. intenzivně snaží reformovat, a mladá generace farářů, kterým je pětadvacet, třicet let, od jeho reforem očekává hrozně moc a bere je za své poslání. A cítí velký odpor vůči všem těm prelátům, dnes bychom řekli církevnímu establishmentu, který se proti nim staví.

Osobnostem Marie Terezie a Josefa II., jakkoli jsou to hybatelé, se v knize téměř nevěnujete. Znamená to, že považujete struktury za podstatnější než „roli jedince v dějinách“?

To je dáno tím, že mě zajímají české země. Životopisů Marie Terezie i Josefa II. jsou mraky, kdežto já jsem chtěla jako ústřední „hrdinku“ mít právě české země. Oba panovníci měli nepochybně silnou vizi, která se ovšem musela potýkat s realitou a potřebami monarchie. A také jsem nechtěla pořád dokola psát „Marie Terezie zavedla“, „Josef II. zavedl“… Chtěla jsem přenést pozornost i na ty, kteří na jejich reformách měli svůj podíl. Ony totiž ty reformy byly zpravidla kolektivní práce a padaly i radikálnější návrhy, byť na ně třeba nedošlo. O těch dalších osobnostech se často neví, a přitom pocházely z českých zemí, jako můj „oblíbenec“ Kressel von Qualtenberg. Prošel v podstatě všemi tehdejšími stěžejními komisemi, podílel se na všech reformách. Věnovat se podobným „dělníkům státu“, na nichž všechno reformní úsilí stálo, mi přišlo důležitější než zabývat se osobnostmi panovníků.

V knize mluvíte o „objevení lidu“. Co tím míníte?

Já se v prvním dílu soustředím vyloženě na státní perspektivu. V druhém, který právě dokončuji, se budu věnovat osvícenství společnosti a více se tam objeví i to obrození. Ale lid figuruje v obou částech. Objevení lidu znamená objev toho, že lid je pilířem státu a jeho prosperity, a učinily jej státní orgány. Najednou státníci a národohospodáři začínají o lidu přemýšlet jako o konstitutivním prvku, na němž moderní stát stojí. Branci, daňoví poplatníci, ti, kteří pracují v zemědělství, což je tehdy naprosto klíčová práce, tvoří devadesát procent společnosti – a do té doby se o jejich situaci a síle nikdy tolik nediskutovalo. Z těchto diskusí pak vyplyne i zavedení povinné školní docházky.

A jejím důsledkem je také rozvoj veřejnosti, kterému se budete věnovat v druhém dílu…

Ano, rozvojem elementárního školství vlastně stát uvede do chodu i sféru veřejnosti. Ale také k tomu přispěje uvolněním cenzury, uvolněním publikačního trhu, koncem cechovních pravidel, která jej do té doby svazovala. To, jak silná veřejná sféra se vytvořila, stát až překvapilo. Když potom došlo k Francouzské revoluci a objevovaly se snahy znovu zavádět cenzuru, už to nebylo možné. To, co fungovalo ještě na počátku vlády Marie Terezie – tedy o čem se nebude psát, na to lidé zapomenou –, už tehdy prostě nebylo možné. Lidé se naučili hledat informace a věděli, že chtějí vědět. Až v té době se rodí politická propaganda, která předtím nebyla potřebná. Neexistovala totiž žádná skutečná „veřejnost“, v podstatě stačilo zakazovat a cenzurovat. O tom budu psát ve třetím dílu.

Nejkratší etapa státního osvícenství je ta leopoldovská, která trvala jen dva roky. Leopold II. z vaší knihy působí stejně reformně orientovaný jako jeho bratr, ale pragmatičtější…

Názory na Leopolda se velmi liší. Někteří v něm vidí liberála, který byl ochoten přistoupit na konstituční uspořádání monarchie, jaké zavedl v Toskánsku. Rychle však pochopil, že to není možné a že stavovské elity v dědičných zemích jsou příliš konzervativní. Někdo z něj dělá naopak cynika, kterému šlo jen o udržení své „státní linie“. Skutečností je, že na trůn přichází už jako zralý muž s řadou zkušeností, který chápal, že nemůže jít hlavou proti zdi. V situaci, kdy v Uhersku a Jižním Nizozemí hrozila vzpoura a jak církev, tak šlechta byly k trůnu kritické, obětoval věci, které byly nejkontroverznější, aby udržel jádro osvícenského absolutismu.

Osvícenství dlouho mělo převážně kladné znaménko – směřovalo proti tmářství a pověře, podnítilo vzestup vědy. Ale po druhé světové válce a holocaustu se začala objevovat i kritika z pozic levicových, odmítající jeho instrumentální racionalitu. Jak si osvícenství stojí dnes?

Osvícenství nebylo jedno. Jiné je francouzské, anglické nebo středoevropské. Spíš než jeden pohyb je to široká škála. Nabývalo liberálních i zcela autoritativních forem, které chtěly řídit společnost jako stroj. Kritiky, ať už zprava nebo zleva, mají své opodstatnění, včetně kritiky instrumentalizace vědění. Ale nepokrývají celé spektrum osvícenských názorů. Moderní doba si při kritice osvícenství z jeho plurality vždy něco vybírá. Historik by ale měl vrátit epochu, kterou se zabývá, době, v níž se odehrávala.

Považuji třeba za zásadní – a vidím v tom i jistý aktualizační potenciál, protože dnes se opakovaně diskutuje, co všechno privatizovat –, že jsme byli jedna z prvních zemí, která se ujala jako stát zdravotnictví a školství. A my z toho vlastně dodnes žijeme. Už v tereziánské době se utvořila státní zdravotnická soustava, v jejímž rámci stát přebral zodpovědnost za veřejné zdraví. Asi nejviditelnějším výsledkem byla očkovací kampaň proti pravým neštovicím, která tu začala v roce 1803 a snad nikde nebyla tak rozsáhlá. Díky sepětí s byrokratickým státem se tak české země ve třicátých letech 19. století staly nejproočkovanější zemí na světě, byť očkování nebylo povinné.

Je osvícenství projekt, který spíš selhal, anebo nebyl dotažen, protože jej přerušila Francouzská revoluce a následně i romantismus a moderní nacionalismus?

Opět tu záleží na tom, co si představujeme pod osvícenstvím. Obvykle se tvrdí, že s revolucí osvícenství končí, ale například Eduard Winter považuje za osvícence ještě Bernarda Bolzana a jeho kruh. Byl blízký josefínskému katolicismu, nesl v sobě silný osvícenský étos a byl výrazně nadnacionální. Bolzanovci vlastně byli jedni z posledních, kteří drželi jasně protinacionalistickou linii. I kdyby nepřišla revoluce, k nějaké proměně myšlení by nepochybně došlo s nástupem nových generací. K možnosti, že by se neprojevil či nezrodil nacionalismus, jsem spíš skeptická. Ale na druhou stranu, když se podíváme na to, co bylo do velké míry obsahem osvícenství, tedy na ono osvěcování, tak to stále pokračuje. Alfabetizace, šíření vzdělanosti, formování institucí, které se zaměřují na to, aby lidé měli přístup k informacím, včetně internetu, to nikdy neskončilo.