Smíření s bankovní postmodernou

Kniha Chrámy peněz, ve které se Jana Pavlová vypořádává s odkazem specifického segmentu české postmoderní architektury poslední dekády 20. století, vychází ve chvíli, kdy jsme svědky řady globálních krizí, od klimatické po finanční. Dobu, kdy klesá důvěra v bankovní sektor a válečné konflikty eskalují ceny základních komodit na světových trzích, můžeme považovat za dobu doznívající postmoderny.

Autorka si s přípravou publikace dala na čas. Obsáhlý materiál začala sbírat ke své bakalářské práci z historie architektury a už před devíti lety jsme měli možnost zhlédnout stejnojmenný dokument, který sledoval podobu českých bankovních domů devadesátých let skrze případové studie a rozhovory s architekty, v nichž došlo i na zpětné hodnocení projektů jejich autory. V mezičase u nás k tématu postmoderny v architektuře vyšlo několik dalších knih – například Ironie aneb sebekritická neprůhlednost postmoderní architektury (2013, česky 2018; viz recenze v A2 č.16/2021) od Emmanuela Petita, který tematizuje hravou, ironickou polohu postmoderny především z pohledu lingvistiky.

Rajské prostředí

Pavlová nejprve interpretuje vývoj postmoderního diskursu na Západě. Na tomto základě pak reflektuje vývoj architektury v Československu a ukazuje, jak se postmoderní přístupy, rozvíjené od šedesátých let v Americe a západní Evropě, projevovaly v postsocialistickém politickém i kulturním kontextu. Zatímco většina sond do tuzemské architektonické postmoderny se obvykle omezuje na uvádění příkladů bez jejich zasazení do politicko­-ekonomického rámce, zde se konečně dočkáme důkladné kontextualizace. Autorka proto popisuje nástup generace ekonomů ovlivněných rakouskou a chicagskou školou v čele s Václavem Klausem, kteří v Československu začali prosazovat neoliberální pojetí tržní ekonomiky. Místo národního kapitalismu jsme se však dočkali bankovního socialismu: kupónové privatizace a státní sanace malých bank. A právě bankovní domy devadesátých let jsou v mnoha ohledech symbolem víry v lepší svět plný svobody a moci peněz.

Po tomto úvodu přichází dvacet tři příkladů staveb z různých českých a moravských měst. Profil každé z budov obsahuje mimo jiné i popis hmotového a technického řešení a také komentář autorů. Architekti čerpali z různých inspiračních zdrojů a každý z objektů je zcela původní. Narazíme na inspiraci světovými jmény, jako jsou Mario Botta, Richard Meier nebo James Stir­ling, na tradičně silný tuzemský vztah k funkcionalismu i na snahy popasovat se s fasádami historických center. Všechny projekty však spojuje víra architektů v utváření nové společnosti založené na principech demokracie a svobody. Interiéry bank často sugerovaly jakési rajské prostředí s bujnou vegetací a světelnými či vodními prvky. Rovněž umělecká díla byla neodmyslitelnou součástí těchto peněžních chrámů. V bankovních domech se tak můžeme setkat například s díly Aleše Lamra, dua Brychtová a Libenský nebo Josefa Kaplického.

Veselý techno příběh

Mezi případové studie je vložen další hutný text, v němž se autorka snaží rozklíčovat nástup postmoderní architektury v globálním kontextu. Začátek kapitoly se nese v duchu optimistické atmosféry roku 1990 a koncertu Rolling Stones na pražském Strahově. Další stránky už ale těžknou pod množstvím historických reálií. Sledujeme nástup avantgardních přístupů po druhé světové válce od nového manýrismu přes brutalismus až po high­-tech. Pokračujeme šedesátými léty ve Spojených státech, kde se etabluje internacionální modernismus jako zárodek korporátního stylu a kde Robert Venturi a Denis Scott Brown formují svůj koncept poparchitektury. Dále se dočteme o ekonomické krizi sedmdesátých let, kdy autoři znovu objevují veřejnou roli architektury. S tím je spojený i eklektický neohistorismus, který se stal ikonickým příkladem zaoceánské postmoderny ovlivněné italofilií. A nakonec se dostáváme do osmdesátých let, kdy pod vlivem Margaret Thatcher a Ronalda Reagana dochází k deregulaci a privatizaci, která se odrazila i v korporátní architektuře. Do českého prostředí se vracíme přes Sovětský svaz – československou verzi postmoderny Pavlová líčí na pozadí vnímání postmoderny v SSSR a její „socialistické“ adaptace, nabízené občanům jako nový konzumní styl.

Publikaci uzavírá krátký esej Lukáše Pilky, nazvaný Jak peníze hledaly styl. Po historii obřích architektonických projektů se dostáváme do hravého světa prvních bankomatů, platebních karet a reklam na bankovní produkty. Text začíná jako veselý techno příběh, s přibývající zlatou barvou na platebních kartách a logách bankovních ústavů však i zde převládá cílené budování image a korporátní identity, která bude dělat dojem nejen na klienty, ale i na pracovníky ústavů. Ani v grafickém designu jsme nebyli ušetřeni zaoceánských vlivů. Příkladem mohou být Harvardské fondy Viktora Koženého, těžící z pověsti prestižní univerzity. Následná kocovina byla o to horší.

Empatický pohled

Publikace o téměř pěti stech stranách je sama o sobě impozantním dílem, grafická úprava Martina Grocha a Jakuba Samka pak představuje téměř postmoderní počin. Bohužel rozmlžené koláže dobových reálií či reklam mezi jednotlivými kapitolami mají podobný problém jako mnoho postmoderních forem: snaží se působit na emoce a rozjitřit vzpomínky, ale ne vždy je jejich vyznění natolik jasné, aby tohoto cíle dosáhly.

Pokud jde o samotný text, hutné eseje jsou poněkud těžkopádné kvůli objemu informací a pro čtenáře nezběhlé v oblasti historie architektury budou patrně představovat náročné sousto. Dlouhá doba vzniku knihy umožnila autorce vstřebat značné množství znalostí, je však otázkou, jak je přetavit do výkladu, který by šel do hloubky, ale zároveň by zůstal přístupný. Naopak profily jednotlivých českých bank jsou odpočinkovou pohádkou o pozemském ráji, kde kapitál roste jako bujná vegetace v klientských halách.

Hlavní ovšem je, že jsme se dočkali opravdu detailní práce, která uspokojí i náročnější čtenáře či studenty vysokých škol. Může tak konečně dojít k vyrovnání a smíření s místní postmodernou. Jana Pavlová navíc hledala kvalitní architekturu v regionech a nedržela se kánonu elitních staveb. Nabízí tak pohled, který není pouze kritický, ale i empatický.

Autorka je architektka a umělkyně.