Přeložila Jarmila Horáková
Větrné mlýny 2022, 224 s.
„Já bych přilnula i k žiletce, kdyby mě hladila a házela mi chleba,“ říká vypravěčka oceňovaného románu moldavské spisovatelky Tatiany Țîbuleac. Skleněná zahrada je retrospektivně seskládaným příběhem dívky, kterou někdy kolem roku 1980 adoptuje z dětského domova starší, trochu podivínská Ruska. Malá Moldavanka od Tamary Pavlovny dostane ruské jméno Lastočka a musí jí pomáhat s úmorným pololegálním byznysem – sběrem a prodejem lahví. Vyprávění, plné časových skoků a zámlk, střídá syrovost se snovou lyričností a načrtává obraz kišiněvského předměstí, kde i silné ženy chřadnou a těch pár zbývajících mužů už to většinou vzdalo. Kdesi na pozadí mezitím běží velké dějiny, k nimž se odkazuje bez obvyklého politického kýče. To, co v Moldavsku vybudoval Sovětský svaz, nestálo za moc, ale pořád bylo co ztratit: proto se lidé ze sousedství bojí víc perestrojky než Černobylu a největší ranou je Gorbačovův protialkoholní zákon, který Tamaře zničí její „skleněný“ byznys. Vyhlášení nezávislosti a „národní obrození“ jako by probíhaly mimo Lastoččin svět – ví, že lidé jako ona mohli leda přihlížet. Diví se, proč má její rodný jazyk mít jiné jméno (ostatně teprve letos parlament odhlasoval, že oficiální jazyk země se nejmenuje moldavština, ale rumunština), a ani ruštiny, kterou své traumatické vzpomínky prokládá, se nechce vzdát. Ze současné moldavské literatury u nás v poslední době vyšly hlavně prózy s náběhem ke komunální satiře. Je dobře, že s Tatianou Țîbuleac přichází úplně jiný hlas.