Nebe je černé a hluboké jako voda široké řeky, na jejíž hladině se odrážejí hvězdy a světýlka pobřežních měst. Všichni spí, jen dva spiklenci na útěku se nechávají unášet tichou nocí. Na sever. Vstříc svobodě.
Dobrodružství Huckleberryho Finna jsem jako kluk miloval, a pokud bych měl dnes jmenovat deset nejdůležitějších knih svého života, Twainův román z roku 1884 by na mém seznamu zaujímal přední místo. Stojí za to si ho připomenout právě letos – jeho první český překlad vyšel před rovnými sto třiceti lety. Pod názvem Dobrodružství tuláka Finna jej tehdy pořídil autor mystifikačních próz – a svého času ředitel zoo v pražské Bubenči – Karel Ladislav Kukla.
Já jsem se s eskapádami mladičkého chuligána Hucka a uprchlého černocha Jima seznamoval díky vkusně vypravené edici z šedesátých let. Převod Františka Gela, který je podepsán třeba i pod Psem baskervillským, ve Státním nakladatelství dětské knihy doprovodili romantickými pérovkami Kamila Lhotáka, takže se v jednom svazku sešla vskutku vybraná společnost. Text tehdy doplnili vysvětlivkami Vladimíra Smrže, které sice nezapřou dobovou tendenčnost a fakt, že měly dělat podle nakladatelské strategie americkému spisovateli advokáta, mému chlapeckému čtení však posloužily dobře.
Díky nim jsem pochopil nejen kolorit textu (otrokářský jih, lynč, abolicionismus), ale především to, že Twain je mistr nadsázky a sarkasmu. Jeho postavy jsou legrační a zmatené, pletou se jim biblické příběhy s historickými událostmi a ty zase se Shakespearovými hrami. A především jsou dětmi své doby a společenských předsudků, přičemž vnitřní oheň, v němž dokážou přetavit vlastní předurčenost do mnohem lidštějších podob, utváří velikost jejich i velikost románu.
„Ať! Půjdu do pekla,“ říká si Huck drcen rozporem mezi jižanskou morálkou, do níž se narodil, a sounáležitostí s jiným člověkem, na kterou přichází postupně a klopotně. „Řekl jsem si, že půjdu dál po stezce nepravosti, která mi sedí, neb jsem k tomu byl vychovaný, a k pravosti jsem odmalička vedený nebyl. Začnu tím, že půjdu a znova ukradnu Jima z otroctví.“ Nikdy jsem nečetl jímavější knihu o rasismu a o síle mu vzdorovat.
Kdosi v Americe spočítal, že se v románu celkem dvěstědevatenáctkrát vyskytne slovo „negr“. Výraz, který vrhal za Twainových časů mnohem kratší stín než dnes. Z knihy, jejíž apel je abolicionistický, se rázem stal protiklad. Profesor Alan Gribben z Auburnské univerzity v Alabamě tedy připravil text, v němž „slovo na N“, jak románové lexikum antisepticky nazývá, nahradil výrazem „otrok“. Upravenou verzi vydalo v roce 2011 nakladatelství NewSouth Books a sklidilo poněkud nakyslé ovoce. Ukázalo se totiž, že profesorovo jednoduché řešení nefunguje a knize škodí. Třeba tím, že generuje nesmyslná spojení typu „svobodný otrok“.
Ale buďme spravedliví. Huckleberry Finn se potýká s cenzurou a kuriózními předělávkami od samého začátku. V roce 1955 televizní stanice CBS předložila divákům adaptaci, v níž není ani stopa po otroctví a Jimovu postavu zcela vyzmizíkovala. Trochu to připomíná české porevoluční vydavatele, kteří v touze vydělat na (pra)rodičovské nostalgii zbavili Honzíkovu cestu od nomenklaturního prozaika Bohumila Říhy zmínek o družstevnictví, což v případě vyprávěnky, která je oslavou kolektivizace venkova, dost dobře nejde. Řečeno s Hrabalem, „některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky“.
Aby mi bylo dobře rozuměno. Vůbec nepochybuji o tom, že o jazyk je třeba pečovat, neboť jeho užíváním nejen formujeme náš vztah ke světu, ale tento svět přímo budujeme. Nicméně dobré úmysly staví opraváře starých textů po bok farnice, která ve snaze vylepšit Kristův portrét na kostelní fresce ve španělské Borje stvořila bizarní výjev připomínající spíš opici než Spasitele. Vzpomínáte? Touhle fraškou se bavil celý internet. (Ostatně, když už jsme v kostele – na středověkých obrazech také nikoho nenapadne překreslovat perspektivu, aby byla „lepší“ a splňovala nároky dnešního diváka.)
Jazyk je plátnem, na němž spisovatel maluje svůj vesmír. V lecčems podléhá dobovému kontextu. V lecčems jde proti němu. Ale vždy tvoří znakovou síť, kterou hokus pokus zásah zvnějšku potrhá. Jako když v Albatrosu potichu mění u Foglara cikány za Romy. Platí to pro Twaina, pro Ladu, pro Dahla.
Jiří Pelán přebásnil staročeskou Legendu o svaté Kateřině. J. V. Pleva převyprávěl Defoeova Robinsona. Surrealista Karel Hynek parafrázoval Němcové Babičku. Ovšem kdo bude chtít aktualizovat její styl v bláhovém přesvědčení, že vyškrtá a nahradí archaismy, vyrobí pravděpodobně stejný paskvil jako diletanti, co si chodí za vykrádačky sto let starých překladů pro Skřipec.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.